Pořád je co překonávat

"Já už na to fakt nemám, vzdávám to" vykřikl a ztratil se. Ať už v sám sobě nebo pro okolí. Ono to vyjde na stejno. Člověk, co se ztrácí, ten se ztratí i pro ostatní. Dřív nebo později to přijde. Až to zamrazí.

Hodil si kapucu přes hlavu, smetl vlasy, co mu padaly do očí a odešel. Nic ho nehnalo dál. Aby překonal sám sebe. Aby si dokázal, že když bude mít kvůli čemu bojovat, tak dokáže všechno. Ano, všechno, co si zamane a kam jen bude ochoten zajít. V tu chvíli si to neuvědomoval. Raději se vzdal a čekal, že ho život zavane tam, kde to bude lepší. Nezavane. Životní omyl, který si spousta lidí nedokáže uvědomit. Nebo si to třeba ani nechce uvědomit.

A slyším to dnes a denně. Ve škole. Na ulici. Všude. Každou chvíli někdo něco vzdá. Ať už je to cokoliv, stojí za to vytrvat. A když vám daná věc za to nestojí, abyste se za ní hnali a usilovali, nevzdávejte jí. Je rozdíl mezi tím něco vzdát a ukončit. Markantní.

Vždy je totiž co překonávat. Vždycky se najdou překážky, které za to stojí, abyste je překročili. Pokořili, prostě nechali za sebou. Abyste se byť jen na okamžik dotkli oblohy. Pomyslného vrcholu, jehož chcete dosáhnout. Protože mít určité cíle, to je to, o čem život vlastně je. Bez nich nežijete. Spíše přežíváte.

Výdrž. Touha. Chuť být lepším a nikdy se nevzdávat. Nesmrtelné klišé, které nikdy nezemře. Proč? Protože je to všechno pravda.

Ne nadarmo si snad každý pamatuje omletou větu "když se chce, všechno jde". O nic víc nejde. Pokud v současné době řešíte něco podobného, přestaňte se litovat a otevřte oči. Teď hned.

Nevzdávejte se, hledejte dál

Lapal po dechu. Jeho život byl jako písečná poušť. Písek ho dusil a pálil do nohou. Už nemohl dál. Už nemohl dál snášet ten tlak. Samotu. Opuštění. Neměl pro co žít, neměl pro koho žít a oáza byl ten nejlepší sen, co znal.

A teď? Teď tu stál, na okraji zaplivaného mostu s rozšlapanými žvýkačkami, ale i na pokraji svých sil. Myslel na to víc než před tím. Nechtěl si to přiznat, ale bylo to tak. Už není cesty zpět, teď ne.

Vlak dojel na konečnou stanici a z povzdálí se začaly ozývat výkřiky "vystupujte, konečná!". Tohle byla jeho konečná stanice. Dojel. Dojel na lidskou blbost, pokrytectví a především to, že nenašel to, co během svého krátkého života hledal.

Přestal hledat. Nechal se tím pohltit. Roztrhal se na kusy.

V článku ať si každý najde co chce. Nepřímo souvisí s citátem z knížky Kdo chytá v žitě, který zní:

“Člověku, který padá, není dáno ucítit ani uslyšet, že dopad na dno. Prostě padá a padá. A tohle je určeno lidem, kteří v tom nebo onom období svého života hledali něco, co jim okolí nemůže poskytnout. Nebo si aspoň mysleli, že jim to jejich okolí nemůže poskytnout. A tak se vzdali hledání. Vzdali se dřív, než začali vůbec hledat.“

Jedna z nejlepší, ač děsivě pravdivých myšlenek, se kterou jsem se kdy setkal. Už pro tohle by měl člověk číst. Dostane se do kontaktu s myšlenkami, které by ho buď nenapadly, nebo by k nim neměl přístup.

Čtěte a nepřestávejte hledat ;)