Štědrovečerní

Byla zima. Štědrý den. Všichni doma u štědrovečerní večeře, kolem stolu rodina a společně prožité chvíle. Jenže ona ne, neměla to tak. Rodiče se podívali tam nahoru, když jí bylo teprve šest. Byla to ta podivná zima bez sněhu. Táta s mámou se ten den se vypravili do divadla, ale zpátky se už nevrátili. Měla to být romantika na úrovni. A také že byla. Oplývali životem a radostí, když nasedali do auta. Jenže potom, co to do nich narval kamion na dálnici, bylo všechno jinak. To už do smíchu nikomu nebylo. Táta brzdil v tu chvíli seč mohl. Zoufale se snažil jako když se topící snaží nadechnout. Sekunda. Mrknutí oka. Bylo pozdě. Oba na místě mrtví. Na špinavý dálnici, tam její rodiče vydechli naposledy. Všude krev, střepy a dvě těla bez života zaklíněná na předních sedadlech něčeho, co se už ani nedalo nazývat automobilem. Ten druhý řidič to tenkrát přežil. Prostě život. 

Byla zrovna u babičky, když se to stalo. Zvonící telefon, zlověstné ticho a babička upouštějící sluchátko na zem. Bum. Prásk. Slzy, miliony slz deroucí se ven a kráter v srdci, který už nikdo nevyplní. Nikdo ničím. Nikdy.

Sklonila hlavu, zachumlávala se čím dál více do svého kabátu a šla dál ulicí. Koukala do oken domů, které míjela. Viděla jak šťastné tváře ale i strojené úsměvy, které se sešly u společného stolu. Viděla spokojené pantáty hladící si břicho po vydatném jídle. Viděla rodiny velké, ale i docela malé. Skoro se jí až zdálo, že každý má někoho, s kým tráví vánoční svátky. Jen ona ne. Babička už to měla taky za sebou. Zrovna minulý rok na jaře. Šla spát a už se neprobudila. Usnula na věky, skoro jako Šípková Růženka. Třeba si teď dává kapra s rodiči tam nahoře, pomyslela si v duchu a usmála se. A šla dál. Pomalým, ale jistým krokem procházela kolem cizích domů a oken, snažící se ukrást alespoň kousíček té cizí rodinné vánoční atmosféry. 

Zkráceně řečeno, buďte rádi za ty, které máte. Je klidně možné, že upřímný úsměv byste ve vaší rodině hledali marně. Ať tak či ona, buďte rádi za tu rodinu, kterou máte. Ať už je jakákoliv  Ať ji milujete či sebevíc nesnášíte. Je to kus vás. Je to společná historie. Je to vaše krev.

Je mi líto všech, kterým ten kus chybí. Těch, kterým chybí někdo z rodiny. Stejně jako je mi líto těch, kteří nemají s kým trávit vánoční svátky. Tak jako třeba Ona.

O konci světa

Co byste dělali, kdyby zítra skončil svět? Kdyby se všechny ty směšný proroctví vyplnily a svět by skončil v jedný velký hromádce popela? Jako když zhasneš světlo. Cvak. Tma. Konec. Ticho. 

Představa, že se probudíte do řvoucího pekla. Do dne, který je vlastně úplně stejný jako ty předešlé. Přesto něčím jiný. I když je teda stejně mrazivý a mlhavý jako včerejšek. Je poslední. Poslední pohled do zrcadla po ránu. Poslední zděšení kvůli tomu, jak vypadáte. Poslední čištění zubů... V mnohém by to bylo vysvobození. 

Možná by to dodalo odvahu mnoha lidem uskutečnit to, co už dlouho plánovali. Však to určitě sami znáte. Něco si naplánujete a uložíte do mozku s nálepkou "někdy na to přijde čas". Dost často se to totiž změní na nikdy, což je hrozná škoda. Konečně by spousta z vás dostala odvahu oslovit dívky, které jste měli oslovit už dávno předtím. Konečně byste mohli poslat do prdele lidi, co vás každodenně serou. Konečně by se mnozí hnuli z místa. A konečně by nadešel den D pro všechny potencionální sebevrahy. Už by nemuseli řešit, jak skonají, stačilo by si prostě počkat. Už byste nemuseli sbírat odvahu a odkládat to "něco" na "někdy. Protože to někdy by právě přišlo. 

Snad bych to i chtěl zažít. Obléct si bundu a jít ven pozorovat ten chaos všude kolem. Souložící páry v ulicích, zmaštěný partičky lidí, snažící si navodit konec sami sobě ještě před očekávaným koncem, rabující kravaťáky v rozbitých vitrínách obchodů.. Třeba by se konečně zvedla i ta paní, která svůj život žije a prožívá v televizních seriálech. Třeba by jí to konečně donutilo zvednout se a začít něco dělat. A podobných  scénářů je samosebou habaděj. 

Určitě takové lidi znáte. Nebo dost možná jste to právě vy. Něco odkládáte na neurčito a bojíte se, že to nevyjde. Zkuste si stanovit svůj konec světa. Tedy samozřejmě až poté, kdyby ten zítřek nevyšel!

Zase o rok blíž smrti

Tak přátelé, je to tak. Prosinec je z poloviny za náma, a já jsem už zase o rok starší. Už je to přesně osmnáct let, co běhám po týhle planetě a jsem znásilňován životem. Dosáhl jsem plnoletosti, tudíž si můžu kupovat děvky, chlast a rock´n´roll. Stejně jako můžu volit a psát si omluvenky do toho vzdělávacího ústavu, jenž navštěvuji. Pár výhod by to mělo.

Zlom? Kdepak. Ten nastane, až k tomu dospěju sám. Možná je to smutný, možná už je to takovej standard, nicméně stále tápu, co od života vlastně chci. Nikdy jsem nebyl to dítko, co by už od kolíbky snělo o tom, jak se stane kosmonautem. Rozhodně chci ale dál psát. Chci psát víc a líp. O všem. Krást témata, lovit inspiraci a nasávat dialogy. Kéž by mi to všechno šlo snadněji. Je to jedna z mála věcí, co mi vhání energii do žil. Ono vyblití myšlenek na papír či někam do tohohle internetovýho prostoru, bylo vždycky blahodárný. Srovnáte si tím myšlenky.

A jak rekapituluji ten prožitý rok? Rozhodně to byl rok, co měl šťávu a tempo. I když i v něm byly momenty, které bych nejraději vymazal. Ale co, chybami se člověk učí. Nebýt jich, nejsem tam, kde jsem. I tak je ale pořád kam stoupat. Poznal jsem spoustu nových lidí, někteří se stali mými přáteli, jiní ne. Byl jsem tam, kde jsem chtěl být, ale i tam, kam už raději víckrát nevkročím. Zažil jsem si mnoho pěkných zážitků, ale i těch horších. Poznal jsem Vílu, s níž je to putování životem hned barevnější a jednodušší. Kdyby měl být tenhle rok mým posledním, vlastně zemřu víceméně spokojeně. Možná jsem nedosáhl toho, co jsem tak úplně chtěl, ale tam kde jsem chtěl, tam jsem byl, to, co jsem opravdu chtěl, jsem si prožil. I když mi zbývá ještě dlouhý seznam toho, co chci a kam se chci podívat, tenhle rok mě posunul dál.

Povedl se. Nelituji ničeho. Snad jen mojí lenosti. S tou se musím v tom dalším roce poprat. Už jen proto, že s leností svět prostě neobjevíš.

A vám, čtenáři, přeji, aby váš rok, tedy ten kalendářní, byl rokem, za kterým se budete moci zpětně ohlédnout a říct si "sakra, to byl vydařenej rok, dal bych si ho ještě jednou!". Ač jsou některý dny šedý jak stará černobílá fotka, stojí to za to. A nebojte si plnit si svoje sny, vždyť snad každý nechce život jen žít. Chce ho prožít.

Tak mnoho zážitků, na které budete moci vzpomínat s tím mnohdy nechtěným pedo úsměvem na tváři. A hlavně dobrou náladu! Ať je 2013 přesně takovým rokem, jaký ho chcete mít.

Zpomalte, vždyť jsou Vánoce

Zimu jako takovou mám rád. Když okolí zasype sněhobílá pokrývka. Když přikryje všechen ten hnus, co je venku. Když se na to chvíli nemusíme dívat. Když nám sníh dá zapomenout na okoukanou šedivou každodennost. Skoro to vypadá, že tu píšu o kokainu, co? Ale nenechte se zmást.

Možná je to prostě jen tím, že jsem se v tomhle období narodil.

Miluju ty chvíle, když se probudím a venku je bílo. Jen vyběhnout ven, sice mrznout, ale tak nějak vnímat tu krásu všude kolem. Nasát tu atmosféru do sebe a držet to v sobě, dokud to jde. Protože jakmile se to rozplyne, už to znovu nenasajete. Nejde to. A takhle to funguje u vícero věcí. Když ztratíte víru v někoho nebo lásku k tomu druhému, už to horko těžko vrátíte, slepíte dohromady. A stejně tak je to i s tou neustále omílanou vánoční atmosférou.

Vánoční atmosféra nejsou pro mě reklamy na colu, ozdoby, stromečky a dárky, protože to jsou prostě jen věci. Náladu vám dlouhodobě nezvednou. Vánoční atmosféra je pro mě stav. Stav, kdy by člověk měl zpomalit a užívat si. Ať už třeba tím, že se setkává s lidmi, které celý rok neviděl. Dostat se do pohody, zahodit problémy alespoň na chvíli za hlavu. To je ono.

Rozhodně to pro nejsou maratony po obchoďácích, tlačenice ve frontách - hromadné oslavy konzumu. To ne. A je mi občas smutno z toho, že spousta lidí Vánoce bere za právě tenhle, špatný konec. Dost možná to bude tím, že prostě neumíme zpomalit. Neumíme se zastavit. Tohle téma by mohlo zabrat samostatný článek. A tak tříštíme tu atmosféru Vánoc, abychom byli jako ty rodinky s falešnými úsměvy z televizních reklam. Abychom se usmívali jen proto, že tentokrát jsme stihli vymyslet a nakoupit vánoční dárky včas. Vždyť dárky si snad můžete dát kdykoliv během roku. Nikde není psáno, že musíte teď a tady.

Přitom stačí tak málo. Stačí se nad to povznést a především - zařadit pomalejší rychlost, zpomalit, více se koukat kolem sebe. Skutečně vám může být hezky i bez toho všeho nesmyslného shonu.