Byl sice zrovna začátek září, ale kdyby mi někdo tvrdil, že je zrovna listopad, klidně mu uvěřím. Parodie na sluneční paprsky se snažila prosvítit zataženou oblohu, zatímco po špinavém chodníku poletovalo první spadané listí. Tento způsob podzimu, zdá se mi poněkud nešťastným. Stejně jako onen způsob letošního léta. Těšil jsem se na plnohodnotné léto plné koupání a slunění. Ani náhodou. Dočkal jsem se jen zkušební verze, která navíc trvala jen pár dnů. A teď jsem tu stál, hleděl jsem do toho šedého dne a trpělivě jsem čekal, než se skupinka šedých, nevýrazných tváří nasune do právě přistaveného autobusu s číslem devět na boku. Měl jsem co dělat, aby mě nechytla pravá nefalšovaná podzimní deprese.
Vstoupil jsem do autobusu a sednul jsem si na první místo, které mi padlo do oka. Teprve po dosednutí jsem si všiml, že naproti mne sedí paní se slepeckou holí a brýlemi černější než noc. Vedle ní seděla další žena, zhruba okolo třicítky. Malý vzrůst a neobvyklé tělesné proporce dávaly vědět, že tato paní je pravděpodobně trpaslice. U nohou této malé paní ještě ležel vystrašený labrador, který vypadal sice všelijak, ale ani trošku tak, že by si tuhle krasojízdu užíval.
Jakmile jsem dosedl, slepá paní naproti mně se rozzářila. "Kdo přišel, nějakej mladíček?" a začala se rozmachovat rukama do prázdna, jako by mě chtěla nahmatat. Začal jsem se smát jak už dlouho ne. "Škoda, že ho nevidím!" dodala a začala se sama smát. Neskutečně pozitivní paní vtipkování vydrželo až na zastávku, kde vystupovala. A šedý den se rázem stal poněkud jasnějším.
A v tu chvíli mi to vlastně celé došlo. Všechno je jen o pohledu na svět. A i v té nejčernější temnotě můžete "vidět". A tahle veselá paní dost možná viděla svět mnohem lépe a barevněji než kdokoliv se zdravýma očima.
