PF 2012

Tak vám milí čtenáři, vinšuju všechno nejlepší do nadcházejícího roku! Hodně osobních úspěchů, lásky, naplněných očekávání a hlavně dobré nálady! Protože to je věc, které je vždycky nedostatek a určitě by se jí nemělo šetřit.

Zároveň ale doufám, že zůstanete věrni Mladému muži. Že to, co zde píši, vás nějakým způsobem inspiruje, baví a nutí zůstat tady - v rozbouřeném moři myšlenek mladého člověka. Nechal jsem tu kus sebe. 

Živé kvety aneb chuť slovenských brusinek

Všechno souvisí se vším. Snažím se tohohle hesla držet už delší dobu. A vychází to. Nikdy totiž nevíte, u jaké příležitosti poznáte něco nového, něco co vás zaujme.

Živé kvety mne okouzlily při poměrně trpké události. Tou byl pietní koncert pro Václava Havla, na které krom dalších lidí, které měl bývalý prezident rád, vystoupila i slovenská rocková kapela Živé kvety.

Nemusel jsem je poslouchat ani nijak dlouho, hluboce pronikat do jejich textů, aby mi to připomnělo jednu věc - The Cranberries, kapelu, která nejenže se nese na podobné vlně, ale má i podobně zajímavou zpěvačku s podobně charismatickým hlasem. Samozřejmě, obě kapely jsou krapet někde jinde, ale i tak mi to nedá. Živé kvety jsou prostě slovenské brusinky, ať chtějí nebo ne. Pro mě každopádně.

A teď kapku poslechovky a malého srovnávání.

Vystřelit. A minout cíl.

Pomalu se připlížil ke kamenné rozvalině. Trosky starého, kdysi možná překrásného kostela. Tam, kde kdysi stála sakristie a opodál dřevěné lavice, se teď válely střepy z barevných vitráží, zatímco v rohu místnosti, což bylo asi to poslední místo, které ještě zůstalo celé, ležel spadlý, zlomený kříž. Podivné místo, pomyslil si a prodral se až k nejzažší zdi, kde měl nejlepší výhled. Propálená díra přes celou její délku působila trochu nepatřičně, skoro takové Boží oko, které nad tím vším bdí a naříká. Lehl si do střepů a přitiskl si pažbu pušky silně na rameno. Zadržel dech. Jeho cíl byl nedaleko před ním. Viděl ho zcela jasně. Nefoukal natolik silný vítr, aby mu jeho záměr překazil. Ukazovákem obemkl kohoutek. Poslední sekundy. Zmáčkl spoušť. Netrefil se. Promarnil šanci, zatímco jeho cíl, jeho cesta, za kterou šel, se rozeběhl jako polekaný králík, jako Emil Zátopek, který běží svůj životní závod a mizí v dáli. 

Hrabal jsem se zase sám v sobě. Vracel se na místa, do situací a momentů, možná tak trochu i k lidem, kteří jsou už pryč. Flashback. A tak trochu jsem zjistil, že jsem se trochu zmýlil sám v sobě. Víte, vyznat se sám v sobě, zvlášť u člověka, kterému je až na výjimky všechno ukradené, zatímco stále neví co sám se sebou, je těžké. Nesmírně těžké. 

Chci tolik a zároveň nic. Nemůžu zůstat u chtění, u snů, ač ty dětské přikrášlené fantazie jsou jedna z nejhezčích věcí, která mne snad nikdy neopustí. A hlavně - nechci se dožít chvíle, kdy zjistím, že ten svůj čas tady jsem víceméně promarnil něčím, co vlastně dělat nechci, co mě zas až tolik, ač jsem si to třeba zprvu myslel, nebaví a nenaplňuje.

Vážně nejsem dobrý programátor. A nevím, zda někdy budu. Nebaví mě řešení úloh, logické hádanky mne nikterak nevzrušují, přestože vždycky kolem sebe vidím ten povyk, když se najde bestiálně šťastný řešitel. Ale vytrvám aspoň teď a tady. A pak? Pak půjde někam, kde mě to bude bavit. Psaní? Filozofická fakulta? Milerád. Upřímně, nezajímají mě názory ostatních. Ne, že bych je nechtěl vyslyšet, ale ne v tomhle. Člověk, by měl jít za tím, co chce on. Ne ostatní, popřípadě společnost. Chceš se stát filmovým recenzentem, vyřezávat dřevěné loutky? Jen běž, seber se jdi za tím, co chceš!

Dráha programátora to už asi nebude. Uvidíme. Z některých klacků, které nám život často hází pod nohy, se mohou za čas stát platonické lásky. Tak bacha na to.

Za okýnkem

Zima nám začala. I když to mnohde vypadá spíš na jaro a v takové Praze se sněhu letos asi nedočkáme, kalendář si urputně tvrdí to své. A má pravdu. Čas vytáhnout kabáty a nasadit čepice. Mám tuhle část roku poměrně rád, je taková...no prostě svá.

Paradoxní je, že jak největší hrdinové, jak neoohrožení bijci, musíme vstávat každičké ráno do školy a za podobné tmy se vracet. Jestli je něco koloběh života, tak je to tohle.

Také se stala jedna taková milá věc, že jsem zase o další rok stár. Uteklo to, a i když to leckdy nebylo nejlepší, ten svůj prožitý rok nezapomenu. Nikdy.

Moc rád bych se Mladému muži více věnoval, staral se o něj, pečoval o něj, nicméně, časová barikáda je tristní. Snažím se hledat si čas kde to jen jde a třeba tenhle článek píšu v autobuse na cestě domů.

Vlastně, celý život nám na cestě. Kam? To ať si každý určí sám. Pamatujte jen, že jakou cestou jdeš, takové lidí potkáváš ;).

Trocha radostného skotačení s Wolf Gangem

Ne, řeč nebude o geniálním německém Wolfgangu Amadeu Mozartovi, byť by někdy klidně mohla. Obecně se tak nějak má za to, že britská muzika patří mezi ty nejlepší. A když má někdo ten pravej britskej "sound", tak už je to prostě něco.

Britská kapela Wolf Gang, není u nás příliš známá. Ono taky, co je u nás příliš známé, že jo? Miley Cyrus, Bieber, Twilight..., ale zase, proti gustu žádný dišputát. Svěží Briti jsou tak v kontrastu s dnešní muzikou něco, co vás prostě probudí ze zimního spánku. I proto si je pouštím třeba po ránu.

V tomhle roce se vytasili s novou deskou Suego Faults. A nutno uznat, že se vskutku povedla. Mám tenhle styl rád. Takový rozjařený, radostný a svěží alternativní pop. Vedle toho kvanta depresivních umíráčků, které v uších točím pořád dokola, je to jak živá voda. Jo, to je to slovo. Živá voda.

K týhle mlhavý zimě se to prostě hodí. Šup s tim do sluchátek a zaposlouchat se. Noha nezůstane klidná.