Zapomenutá “vánoční” úvaha

Češtinu mám rád. Ať už jako spletitý jazyk, kterým vyjádříte leckdy nevyjádřitelné, tak jako předmět ve škole. A sloh. To jsme takhle jednou dostali zadání napsat vyprávění na vánoční téma. A já psal úvahu. Zase. Je krapet jednodušší, ale třeba se bude líbit.

Už je to strašně dávno, kdy jsem věřil v to magično, které bylo opředeno kolem každých Vánoc v dětství. A dnes? Večeře, rozdání dárků, a nekonečná smyčka koled. Kouzelná atmosféra je tu tam, člověk prostě dříve nebo později dospěje do stádia, kdy ten jednoduchý a průzračný trik prokoukne. Vánoce samy o sobě pořád zůstanou kouzelné, jen to prostě nebude takové, jako dřív. Ale i tak. Bylo to krásné. Tenkrát, kdy jsem za zamrzlým oknem pozoroval ulici osvětlenou pouze světlem pouličních lamp a věřil, že ten človíček s pytlem plným dárků tam někde je…

Ono je vůbec krásné v něco věřit. Obzvlášť pokud jste malí a váš svět plynule míchá fantazii s realitou. To je panečku bezstarostná paráda! Ale jak roky ubíhají, fantazie se rozplývají a zanedlouho stojíte jen a pouze před leckdy krutou realitou. Tady už vám maminka nepomůže.

Ale i ve víru každodenního života by se měl člověk umět zastavit a zasnít. Ať už je mu osm nebo osmdesát. Měl by se umět vrátit do dětství, alespoň na okamžik skrze vzpomínky a snění. Podobné dilema popisuje má oblíbená skupina Vypsaná Fixa ve své písni Duchové, z níž si vypůjčím úvodní sloku, poněvadž lépe a přitom výstižně bych to asi nenapsal.

Celý dětství je pevnina
z který pomalu odplouváš
a ona za tebou vysílá duchy
tahleta krajina
už je navždycky vzdálená
už ji nikdy neuvidíš
každý se musí rozloučit
stejně jsme na tom my všichni.

A tímto úryvkem bych tuhle mojí slohovku rád zakončil. Koukám, že jsem se od vánočního tématu celkem vzdálil. Nu, snad nevadí. Snad to k něčemu i bylo.

Autor obrázku: JolsAriella

Depka v Helsinkách

Zapálí si, dopne bundu až ke krku, hodí do sebe prášek proti smrti a jde. Ulice je jako poušť. Fouká to a pod trubkami se převalují duny barevného listí. Větve a kmeny stromů jako holé šedé tyčky podpírají popraskaný strop tmavých mraků.

V pokroucených trubkách nad jeho hlavou to hučí. Chvilku se mu zdá, že se ty trubky musí každou chvíli protrhnout. A pak mu přijde, že se mu protrhne asi hlava. Že ne nad ním, ale v něm to nějak divně hučí. Nebyl by první, komu by v tomhle rozervaném městě hráblo. Tady to tak nějak prostě patří k věci.

Jaroslav Rudiš. Konec punku v Helsinkách. Knížka, která mě po delší literární pauze zase dostala do kolen. Rozproudila tok myšlenek a já se musel zamyslet. Nad životem a vůbec nad celou touhle knihou. A přesně tohle na knížkách miluju. Ne pitomé detektivky, přihlouplé ploché dívčí romány, ale skutečné knihy, které ve vás něco zanechají. Myšlenku, zahrají na city, donutí vás se zamyslet. Protože všechno vás ovlivňuje. A všechno souvisí se vším.

Stejně jako čtyřicátník Ole, který celou knížkou proplouvá coby průvodce. Průvodce svým životem, svým punkovým mládím, ale i svou přítomností, coby barman v zaplivaném baru Helsinky někde v Německu. Kde se ostatně schází samé zajímavé charaktery.

Na druhé straně holka. Nancy z Československa a její retrospektivní deník začínající rokem 1987. Sex, drogy a punk. Naštvanost na systém, komunisty, prostě celý režim. O to více to celé vynikne v jejich dravě napsaných zápiscích psaných jakoby na jeden nádech. Depresivní pohled do minulosti, do Československa, kde je to prostě no future.

Oba pohledy, jak Oleho, tak Nancin plavou knihou jako dva stateční plavci, kteří se občas střetnou. Byť jsou oba z jiné doby, oba dva kouzelně popisují vztahy mezi lidmi, postavy, jejich charaktery, rodinu…všechno. O to víc potěší střídání dvou rozdílných stylů – myšlenkové pochody stárnoucího Oleho a dravost a možná až jednoduchost Nancy.

Knížka jako taková není jen o punku. Vůbec. Je to jen jakási aura, spojující hlavní postavy. Protest, jež Rudiš zajímavě využívá a vsakuje ho do svých postav.

To, zda Konci punku v Helsinkách dáte šanci nechám už jen na vás. Ale minimálně za mě je to vynikající knížka, která ve vás právě něco nechá. Jakýsi střípek, na který si třeba někdy vzpomenete.

A na závěr si dáme jeden malý citát a především ukázku z maličké povídky Hezký lidi manifest, jež najdete přímo v knížce. Jedná se o takový maličký protest proti dnešní společnosti.

„…nezajímaj tě jejich útulný kavárničky s tlumeným světlem a muzikou do výtahů, nechceš ani jejich vydyzajněný obchody s vydyzajněnejma vyholenejma pičinama, co prodávaj vydyzajněný dyzajn a další zbytečný krámy a z repráků jim k tomu hraje placatej soulofunk, nedáš si jejich biomrkev, biobanány a biochleba z předraženýho bioobchodu, co po nich není rakovina a lidi pak kaděj jen biohovna, co prej tolik nesmrděj…“

Samota zesiluje. Nejen tebe, ale i to, co děláš.

Český pop se kupodivu dá poslouchat.

Nikdy jsem nebyl zatížen na populární hudbu. Přišla mi taková mdlá, nudná. Bez nápadů a pomalá.

Přesto jsem při svém putování mezi žánry a vyzobávání všeho dobrého, přišel na jeden, řekněme třeba tip, který se dá poslouchat. Co dá! Tahle mi muzika mi dělá radost a v jistém slova smyslu mě i uklidňuje. Přišel jsem totiž na Kryštofa.

Richard Krajčo se svou bandou hudebníků šel vždy tak nějak mimo střed mého zájmu. Nevím, čím si to mám vysvětlovat, ale blíže jsem se s nimi seznámil teprve až u loňské desky Jeviště. A že to bylo představení více než příjemné.

Kryštof si hraje se slovy, používá metafory, přesto vás nenutí, abyste skončili myšlenkově zamotáni ve složitých textech. Dá se na něj skvěle relaxovat. Což mě vede k tomu, abych si odpočinul od uřvanějších hudebních stylů, co mám ve zvyku poslouchat. Možná to zní krapet netradičně, ale není nic horšího než stereotyp. A to platí i pro ten hudební.

A stereotypu se Kryštof vyvaroval i co se samotného zvuku týče. Rozhodně se jim nedá upřít žánrová rozmanitost. A že jim to panečku jde.

Nejsem si zcela jist, jestli jsem zaspal dobu, anebo se skutečně česká hudební scéna v posledních pár letech pozvedla. Ať tak či onak, jsem za to neskutečně rád. Už to chtělo změnu a nové manýry sakra dlouho.

Opentlený český pop, co se příjemně poslouchá – potlesk!

Nová dekáda před námi. Užijte si jí.

Je to za námi. Pro mnohé příjemná a přelomová desítka se přehoupla do jedenáctky. Konec jednoho desetiletí. Začátek nového, nové nadechnutí a především příležitost k tomu, aby se začalo od znova. Ať už je to cokoli.

Nemá cenu se zabývat minulostí. Na tu by se mělo buď jen hezky vzpomínat, anebo se z ní poučit. Lidé se často sžírají za něco, co bylo. Za špatný tah na jejich šachovnici životem. A to postrádá smysl už samo o sobě. Nic z toho nelze vrátit, tak proč se dlouhodobě trápit?

Žijte přítomností, myslete na budoucnost a poučte se z minulosti. Myšlenka stará jak lidstvo samo, přesto v hodinách historie člověku přijde, že ne každý se jí náležitě držel…

Za sebe vám do začínajícího roku přeji především co nejvíce splněných snů a hlavně dobrou náladu!

Autorkou obrázku je rionka