Možná jste to měli podobně. Možná ne.
Pravdou je, že smrti se bojím prakticky dodnes. Stačí jen trocha nepozornosti a už se mi zase vkrádá do mysli. Nejnebezpečnější jsou osamělé chvilky v posteli. Ještě lépe, pokud se zrovna chystáte usnout. Je to mrcha. Ale nebojím se jí jako takové. Nebojím se toho okamžiku samotného a zda to bude bolet nebo ne. Daleko více mě až donedávna znepokojovalo to, že po ní dost možná nic nepřijde. Že prostě konec šmitec. Zatmívačka jako ve filmu a závěrečné titulky.
A co mě děsí víc než smrt je fakt, že až to všechno přijde, tak si uvědomím, že jsem ten svůj vymezený čas tady promarnil, že jsem tu po sobě nic nenechal a že to celé bylo prakticky k ničemu. Život beru jako takovou svojí misi, která jen čeká na splnění. Zkrátka a dobře, bojím se toho, že až dospěji k tomu tolik diskutovanému závěru, tak uvidím palcovými titulky nápis MISSION FAILED. Však to všichni dobře znáte z her.
Smrt je ale kurva, která si nevybírá. Už mnoho lidí sebrala a nenechala je ani pořádně svoji misi dokončit. Bolí mě každý sebraný život, který mohl ještě pěkných pár let tepat dál. Život je všechno, jen ne hra podle pravidel. A smrt? Jestli je to opravdu jediná spravedlnost na tomto světě, jak mnozí se zvykem tvrdí, tak je sakra nespravedlivá.
Jak bylo psáno výše, bolí mě každá ztráta. Každá nedokončená životní mise. O to víc u lidí, které jsem nějakým způsobem znal. Pokud tohle čtou, ví moc dobře, koho se to týká.
Není to bohužel tak dávno, co tragicky zahynula Apačka. Hudební kritička a především manželka Lukáše Grygara. Což byl člověk, jehož texty jsem hltal dlouhá léta skrze herní časopis Level. I tomhle mnou zarezenovalo, ač jsem ani jednoho osobně neznal. Lukáš zpětně na svůj blog poměrně nedávno vyvěsil post, z jehož čtení doslova mrazí. Myslím, že málokdo dokáže vylíčit tu beznaděj a bolest, kterou to s sebou jistě nese.
I když to nejspíš nečte - upřímnou soustrast, Lukáši.
