Když píše někdo, koho psaní nebaví, poznáte to. Nebo aspoň já. Stačí pár řádků. Většinou jsou to extatický kecy, kopírování stylu někoho jiného. Nemá to koule, nějakou linku, není v tom to srdíčko. V zásadě je to většina delších popisků na Instagramu. To, zda to mají i moje texty, musíte posoudit už vy sami.
Tomuhle blogu bude příští rok na podzim 10 let. Šílený. Zakládal jsem ho v patnácti ještě na pomalu utichající vlně osobních blogů. Název jsem zvolil podle knížky Williama Saroyana Odvážný mladý muž na létající hrazdě, na kterou odkazoval tenhle song. Ironie je, že tu knihu jsem nikdy nečetl. Asi už pomalu přichází čas, abych to udělal. A jak čas plyne a já každý rok prodlužuji tuhle doménu, přijde mi ten název čím dál vtipnější. Takovej můj osobní meta vzdor proti stárnutí.
Vždycky mi něco vzadu v hlavě říkalo, že bych si měl sednout a zase něco napsat. A spousta otázek. Bude to někoho bavit? Nejsi na to už starej? K čemu to celý vlastně? Víte, jeden profesor z naší školy jednou v jednom rozhovoru řekl, že je vždycky lepší například malovat, byť amatérsky, než o tom jenom přemýšlet, případně nedělat nic. Umění, nějaká sebeprezentace, cokoliv... nemusí být jen na vysoké úrovni a vyprodávat koncertní haly, výstavní síně či knihovny, úplně bohatě stačí, když bude mít nějakou hodnotu pro vás samotné. I přese všechno, co se v životě událo a kolik času uplynulo, má to pro mě jakousi cenu. Už v tom, že jsem se nedávno zastavil a hlavou mi běželo "měl bys něco napsat".
Je to pro mě rozhovor sám se sebou. Proto. Uvidíme, jak moc budu ochoten si sám se sebou povídat.
