Ale moje nálada jakoby zmrzla. Nevím, zda je to aktuálním ospalým počasím nebo všemi událostmi, co se kolem ději... Jako bych uvíznul na jednom místě. V ničem teď nevidim moc smysl a už vůbec nepobírám, za čím se vlastně ženu. Popravdě, hrozně mě tyhle nálady serou. Dodneška jsem nepřišel na to, kde se vlastně berou (až jsem z toho utvořil rým). Určitě je to jasnej ukazatel toho, že něco ve mně je špatně.
Jenže kde začít? Co změnit? Jak se změnit? Tolik otázek a žádný odpovědi. Mám problém vůbec cítit nějaký emoce vůči takřka čemukoliv. Můj život je teď nejasnej jak odraz v kouřovym skle. A ačkoliv bych moc rád někam vyjel a nadechnul se čerstvýho vzduchu, bojím se, že bych před těmi problémy jen utíkal.
Zkoušky mě krom stresu a spánkový deprivace dovedly ale i k poměrně zajímavým knížkám, ke kterým bych se dobrovolně asi nedostal. Jednou z nich bylo i Umlčené tělo od Roberta F. Murphyho. Zpověď amerického univerzitního profesora, který se někdy kolem padesáti dozví, že má nádor v páteři, který neúprosným tempem roste. Celou knížku tedy pobral jako dlouhodobý antropologický výzkum. Takže se dočítate o všech etapách nemoci a psychických stavech, které si on sám prožívá. Není to jednoduchý a už vůbec ne hezký čtení. Celá knížka je prošpikována odkazy na ostatní vědce a jejich poznatky, takže určitě to není knížka do postele na pár stránek před spaním.
Proč o tom ale vůbec mluvím, Murphy se v knize zmiňuje o Claude Lévi-Straussovi. Ten tvrdí, že myšlení všech lidí je veskrze stejné. Všichni máme určitou potřebu řádu a pokud v něčem řád nevidíme, musíme si jej vymyslet. Naše mysl se snaží zavést řád do všeho, co pozoruje. Hledáme řád, protože nám umožňuje předvídat a tím se vyhnout nebezpečí světa - dovoluje nám jednat ve světě, který postrádá smysl.
Jsou věci, které nám můžou tenhle řád narušit - třeba vážná nemoc. Když nic, tahle myšlenka je zatraceně silná a já myslím, že si teď nějakým tím "narušením" taky procházím. Teď ještě zjistit, co jej vlastně způsobilo :(
Zdar a sílu v tomhle období.
Anetu Langerovou považuju za jedinou výherkyni Superstar, která se dá označit jako zpěvačka. Tenhle song to jasně dokazuje. "Nebylo by tání, bez zimy..."
