Sport

Sport. Až asi do mých třinácti let to pro mě bylo skoro sprostý slovo. Přišly počítačový hry a všechno ostatní šlo dost ke dnu. Pak ale přišly první holky a já pochopil, že virtuálními výkony je asi neoslním. A jal jsem s tím něco udělat.

Začátky byly krušné, a jelikož jsem ještě ke všemu dost nešika, začal jsem alespoň jezdit na kole. Tam toho moc pokazit ani nemůžete. Byl to taky jeden z mála fyzických úkonů, který jsem byl schopen dobrovolně trpět. Jedno léto jsem se skoro ani nepřepravoval jinak. Pak jsem k tomu zkoušel přidat ještě běhaní, protože bylo - a stále je, jednoduše fenoménem. Kdo neběhá, neexistuje. Ale zkrátka v tom nevidím ten vyšší smysl, který tomu spousta lidí připisuje. Pořád jsem ale sportoval kvůli někomu. Abych se líbil ostatním.

Byla to dost velká blbost.

Teprve loni jsem začal něco dělat čistě kvůli sobě. Je to skvělej pocit. A tohle píšu proto, abyste to jednoduše udělali taky.

Stejně jako dělat něco, co vás nebaví, je k ničemu, stejný je to i v případě, že neděláte lautr nic. Co k ničemu, je to, když to řekneme kulantně, dost na piču. Buďme k sobě rovní. Pohyb člověk potřebuje, je to přirozená věc. Co na tom, že nás společnost několik desítek let zpracovává jen do líných konzumentů. Nenechte se.

Já třeba nikdy moc nepochopil posilování na strojích. Tahání činek mě nebavilo, raději jsem vždycky cvičil s vlastním tělem. Ale s tím toho tolik nevymyslíte. Kliky, sedy-lehy, dřepy a jejich různý variace. Tam někde ten výčet končí. Až když mě kamarád někdy v říjnu dotáhl do posilovny na cvičení s TRX, jsem prozřel. Ono vážně jde posilovat celý tělo i bez těžkopádných strojů. A to pouze s pomocí dvojice na pohled směšných provázků, do kterých během cvičení provléknete úplně všechny své končetiny. TRX není nic jiného než závěsný systém, se kterým cvičíte. Dá se v něm dělat všechno možné i nemožné. Však koukněte na video.

Začalo mě to neskutečně bavit, chodil jsem každý týden v úterý. Trenér Honza byl pro mě prvním "telocvikářem", který neměl IQ na úrovni pokojové teploty. Cvičení mě bavilo, na lekce jsem se vysloveně těšil. Bohužel, jak už to bývá, nic netrvá věčně. Kámoš se mnou přestal na lekce chodit, protože začal pracovat v korporátu od devíti do pěti a já únorem počínaje dostal ve škole rozvrh, se kterým už úterní lekci nestíhám ani omylem.

Nicméně nevzdal jsem se a TRX si pořídil domů. Měl jsem skoro až dětskou radost, když se mi jej podařilo koupit v Lidlu za necelé pětikilo. Jen tak pro představu - originál TRX™ stojí nejméně čtyři tisíce, kopie pak pořídíte zhruba kolem dvanácti stovek a níž. I proto to byl vynikající kup. Velkou výhodou tohohle závěsného systému je i fakt, že na cvičení nepotřebujete kdovíjaký prostor. A pokud docvičíte, vše můžete jednoduše sbalit.

Začnetě taky něco dělat. Základem je se na něco upnout. Pro něco se nadchnout. Mít nějakou osobní blbost, na kterou se budete těšit. Život sice smysl nedává, ale proč se necítit aspoň dobře? 

Odraz v kouřovym skle

Je skoro jaro, ale já žádný světlý vyhlídky nevidim. V duši mám ještě zimu a pěkně temnou. Poslední měsíc byl takovým ztělěsněním odříkávání. Přišlo moje první zkouškový na vysoký škole a já se měl co ohánět, abych všechno úspěšně dokončil. Zříkal jsem se všech a všeho. Nejsem moc studijní typ a už vůbec neumím hospodařit s časem, takže si asi dovedete představit, jak to dopadlo. Nicméně, není všem dnům konec. Zkouškový skončilo a já (ač jsem v to moc nedoufal), úspěšně složil všechny zkoušky (a že jich bylo!).

Ale moje nálada jakoby zmrzla. Nevím, zda je to aktuálním ospalým počasím nebo všemi událostmi, co se kolem ději... Jako bych uvíznul na jednom místě. V ničem teď nevidim moc smysl a už vůbec nepobírám, za čím se vlastně ženu. Popravdě, hrozně mě tyhle nálady serou. Dodneška jsem nepřišel na to, kde se vlastně berou (až jsem z toho utvořil rým). Určitě je to jasnej ukazatel toho, že něco ve mně je špatně.

Jenže kde začít? Co změnit? Jak se změnit? Tolik otázek a žádný odpovědi. Mám problém vůbec cítit nějaký emoce vůči takřka čemukoliv. Můj život je teď nejasnej jak odraz v kouřovym skle. A ačkoliv bych moc rád někam vyjel a nadechnul se čerstvýho vzduchu, bojím se, že bych před těmi problémy jen utíkal.

Zkoušky mě krom stresu a spánkový deprivace dovedly ale i k poměrně zajímavým knížkám, ke kterým bych se dobrovolně asi nedostal. Jednou z nich bylo i Umlčené tělo od Roberta F. Murphyho. Zpověď amerického univerzitního profesora, který se někdy kolem padesáti dozví, že má nádor v páteři, který neúprosným tempem roste. Celou knížku tedy pobral jako dlouhodobý antropologický výzkum. Takže se dočítate o všech etapách nemoci a psychických stavech, které si on sám prožívá. Není to jednoduchý a už vůbec ne hezký čtení. Celá knížka je prošpikována odkazy na ostatní vědce a jejich poznatky, takže určitě to není knížka do postele na pár stránek před spaním.

Proč o tom ale vůbec mluvím, Murphy se v knize zmiňuje o Claude Lévi-Straussovi. Ten tvrdí, že myšlení všech lidí je veskrze stejné. Všichni máme určitou potřebu řádu a pokud v něčem řád nevidíme, musíme si jej vymyslet. Naše mysl se snaží zavést řád do všeho, co pozoruje. Hledáme řád, protože nám umožňuje předvídat a tím se vyhnout nebezpečí světa - dovoluje nám jednat ve světě, který postrádá smysl.

Jsou věci, které nám můžou tenhle řád narušit - třeba vážná nemoc. Když nic, tahle myšlenka je zatraceně silná a já myslím, že si teď nějakým tím "narušením" taky procházím. Teď ještě zjistit, co jej vlastně způsobilo :(

Zdar a sílu v tomhle období.

Anetu Langerovou považuju za jedinou výherkyni Superstar, která se dá označit jako zpěvačka. Tenhle song to jasně dokazuje. "Nebylo by tání, bez zimy..."