Útržky ze země Nikdy

Nebe se přeměnilo v černou dámu v kabátě pobitými hvězdami. Svítili nám na nad hlavou a dávaly nám vědět, že aspoň někdo na týhle planetě má trochu energie nazbyt. "Víš, tohle je vůbec línej svět" řekl Barnabáš nad hrnek černého čaje a dlouze usrkl z toho svého. Byl jeden z těch teplých večerů, kdy vám přijde, jako by se zastavil čas a všechno kolem tak nějak zpomalilo. Seděli jsme v proutěných křeslech na terase pod širým nebem. "Nemáš tu žádnou jistotu, vlastně, jediná jistota je to, že nikdy není žádná jistota" pronesl a krátce se uchechtl.

Svit hvězd se odrážel v našem lesklém čaji a večer plynul líným tempem dál. "Koukni, támhle padá hvězda!" vykřikl jsme a snažil jsem se v té tmě ukázat, kterým směrem se má Barnabáš podívat. "To není padající hvězda, to právě někdo dopad na dno" tiše řekl Barnabáš a uvelebil se ve svém křesle. "Ten chudák, teď bude hledat, bude hledat sám sebe" chvíli se umlčel a pak důrazněji pokračoval "a když se nalezne, rozsvítí se vedle těch, co se našli". "A když ne?" zeptal jsem se "Tak zanikne, ztratí se, spadne do hlubin, kde mu už není pomoci". "Tohle je koloběh života, Viky, tohle je život" dodal s možná až otcovskou vážností. "Ale víš ty co? Pojď už radši spát, je pozdě, Viky".

Na dně konzervy

Někoho by možná zajímalo, co jsem vlastně zač. Mé myšlenky zde v podobě článků, mnohdy i malých povídek, promlouvají a vypovídají o mě dost. Vlastně - víc než dost. Ale málokdo si to dokáže spojit, málokdo mě zná. A tak nějak bych lhal, kdybych řekl, že si občas píšu jen tak pro sebe, byť to zní sebevíc sobecky. Ale kdo je vlastně ten odvážný mladý muž za klávesnicí? Je opravdu tak odvážný? Vlastně ani ne.

Zanedlouho to bude rok, co jsem Odvážného mladého muže v mořích internetu vzkřísil k životu, aby plaval jako neohrožený plavec, aby se odvážně vrhal do rozbouřených vod, aby se nebál dálek, překážek a nástrah, jež se naskýtají na jeho dlouhé cestě. Zakládal jsem ho v období, kdy mi nebylo zrovna nejlíp, kdy jsem se zmítal ve skepsích. Připadal jsem si jako nicka, naprosto bezvýznamný budižkničemu. Nicméně jsem všechny ty nálady potřeboval ze sebe dostat. Ven. Pryč. Zrovna v té době jsem četl Tracyho Tygra a hned na to Odvážného mladého muže na létající hrazdě od Williama Saroyana. Stačilo si jen trochu pohrát se slovy, něco přidat, něco odebrat a vznikl ten název. Myslím, že se mi celkem povedl, což o mnoha svých počinech říct nedokážu.

Kdo četl povídku, ten ví, na co odkazuji. Kdo ne, nechť to napraví. Odvážný mladý muž je někdo, kdo má odvahu, nebojí se žít do posledního svého vydechnutí. Někdo, kdo mi tu odvahu dodává. Odvahu žít tak, jak chcete. Já tu odvahu třeba mnohokrát neměl, proto jsem se snažil svoje nálady a myšlenky filtrovat skrze psaní. Protože to je mnohdy jediné, co umím. Krom toho, že mě občas nic tak neuklidní. Imaginární kámoš taky kámoš - to platí vždycky a všude ;).

Vlastně když nad tím tak přemýšlím, byl to takový lék na osamělost. Prostor, kam si budu lepit své osobní poznámky. A - teď to zní možná na výsost směšně, ale když jsem o Odvážném mladém muži před rokem přemýšlel, řekl jsem si, že ho zruším až si najdu nějakou spřízněnou duši, někoho k sobě, někoho, kdo zažene chmury. Ač jsem nijak ustavičně nehledal, skutečně ten okamžik přišel. A já od první chvíle prostě věděl, že tuhle šanci musím využít, jinak se budu nenávidět. Když něco takového přijde, poznáte to ;). A tak se mou spřízněnou duší stala ta holka v converskách - Verča :). A já se zamiloval.

Najednou však - nechtěl jsem Odvážného mladého muže zabít. Je v něm můj odraz, je to tak trochu moje dítě. Můj tok myšlenek, všerůzných nálad. Prostě jsem ho začal mít rád. A odklonil jsem se od původního plánu k plánu "bé" - bude žít do té doby, dokud mě bude bavit. Je v něm nemalý kousek mě samotného.

Snad mi to vydrží ;). A vám taky! Díky za všechny čtenáře, za všechny ty kladné komenty, co čas od času dostanu. Fakt si vás vážím.

Dotknout se hvězd

Koukal jsem na hvězdy. Dost dlouho na to, aby mě kdokoliv mohl označit za jakéhosi mladistvého romantika. Třebaže jsem jím možná ve skutečnosti i byl, nenechal jsem se převálcovat představou vyfiknutého frajera, jenž zasněně hledí na západ Slunce nad obzorem s karafiátem v klopě. Zíral jsem dál do hvězd. Uklidňovalo mě to. Jen já a tichý vesmír. Stejně je to tak legrační - vidíme jen jakýsi odlesk toho všeho tady na Zemi. Civíme na hvězdy, který už třeba dávno nejsou, spadli, vyhasli. Jakýsi posmrtný záblesk, světla na konci tunelu.

Prach jsi a v prach se obrátíš. 

Ačkoliv nemusím jakékoliv pánbíčkáře a teorie o vzniku světa coby povídka o geniálním designu a jeho designérovi mi přijde až nemístně směšná, tohle sedí. Něco na tý první knize přece jenom je. My samotní jsme přece jen nepatrný záblesk uprostřed toho všeho. To nepatrný probliknutí je náš život. A přesto jej mnohdy neumíme žít.

Občas mívám pocit, že nežiju, že cokoliv co dělám nemá žádný vyšší smysl, vlastně ani nevím, proč tomu tak je. Nepříjemný pocit plný rozporuplných pocitů i myšlenek. Vždycky, když se dostanu do tohohle stavu, snažím se z něj vymanit. Vypadnout ze stereotypu, z pevného řádu života, který by se mnohdy životem ani nemusel nazývat. Na druhou stranu však - kdyby nebylo stereotypu, nebyl by žádný každodenní řád a my nemohli ocenit ten ojedinělý pocit, když se vám povede z těch okovů dostat a okusit něco jiného.

Změna. Každá změna se dá ocenit. A je to s ní v podstatě jako s tou hvězdou - vidíte jí, jak jasně září, ale ještě nevíte, že může pohasnout, zaniknout. Žijeme příliš krátce na to, abychom každý problém, každou změnu, kterou musíme prodělat, složitě analyzovali a zkoumali. Někdy je jednodušší do toho skočit po hlavě - ač o hodně těžší. A pak? Pak se uvidí. Nikdo, nikdy vám nemůže s jistotou říct, co bude.

To problesknutí je moc rychlé na to, abychom se trápili. Ale zase moc pomalé na to, abychom se netrápili vůbec.

Je to paradox už sám o sobě. Ale...už to prostě tak je. Stejně jako můj sen o tom, že se dotknu hvězd. Někdy. Někde. S někým.

Bod zlomu

Léto se jakoby v posmrtný křeči snaží vydat ze sebe to málo, co v sobě ještě má. Trochu sluníčka. Odlesk slunce nad horizontem. Nutí přivírat oči. Stejně je pořád nad něčím přivíráme. Nad smrtí? Neuvědomuje si vlastní konečnost. Všichni chceme do nebe ale málokdo chce zemřít.

Stál tam jako by byl bez duše. Už v něm nebylo nic. Jen kus masa bez citů. Hadrová panenka s knoflíkovýma očima, co na vás čučí ze zaprášené poličky. Stál na kraji útesu a koukal dolů. Nikdo nevěděl co s tím klukem je. Pomátl se? V tomhle věku jsme pomatení tak trochu všichni. A nebo vlastně - nejsme pomatení vlastně bez ohledu na věk? Je někdo v tomhle světě normální? A co to vlastně znamená "normální"? Moc otázek. Málo odpovědí a ta nepolapitelná touha sežrat všechen rozum světa.

Starej Smrťák tam stál taky. Vlastně mu už ani nikdo neřek jinak. Shrbený stařec v prošívaném baloňáku. Stál tam s ním a civěl do dáli. Neříkali nic. Vítr jim foukal do očí a možná i do hlav, pohrával si s jejich vlasy ale i s jejich myšlenkami. "Vidíš to, stojíš tady na pokraji útesu abys to ukončil a nedokážeš to" řekl a šibalsky se uchechtl. Dal ruku na jeho rameno a malinko ho popostrčil. Zavrávoral, dole to zapraštělo padajícím kamením a Smrťák mu s úsměvem na svých vrásčitých rtech, které budí dojem papíru povídá "Bojíš se smrti, máš pro co žít", chvíli se odmlčel a pak tišeji pokračoval "kdybys neměl, udělal bys to,  nebál by ses". Další jeho slova vzal vítr. Stáli tam spolu, koukali dolů a v hlavách se jim mihotaly podivné myšlenky. Hezké myšlenky.

Každej den umíráme a znova se rodíme. Stejně jako každým dnem prožíváme cizí životy, žijeme cizí příběhy ale ty vlastní? Nežijeme. Zapomínáme na ně a někdy je i nechceme žít. Uspokojení hledáme tam, kde není. Kdo jsme? Jsme to vůbec my? Hledáme se asi jako hledači kovů bez detektoru kovů s klackem v ruce. Jsme mimozemšťani na vlastní planetě. 

But I'm a creep
I'm a weirdo
What the hell am I doing here?
I don't belong here

Někdy toho jeden song řekne stejně nejvíc. Jako dotek, co toho řekne víc než slova.