Rock na Valníku no. 12 - Punk a pogo!

Kamarád mě vytáhl na malý a řekněme klidně komorní fesťák ve Slaném, který má již obdivuhodnou tradici. Koná se v letním kině ve Slaném, ostatně tak jako každoročně. Jen letošní ročník se tu asi konal vůbec naposledy. Kvůli místnímu zbohatlíkovi, který si stěžoval na hluk. A došel svého. Zbohatlíček mizernej. Takže další ročník už bude jinde. Ale tak, nechme to, co stejně náš rypáček nemůže změnit a vraťme se k tématu.

Byla to trošku moje premiéra. Poprvé na Valníku. Poprvé na nějakém pořádném punk/rock/metalovém fesťáku. A líbilo se mi tam, nedá se říct že ne :). Bylo to něco úplně jiného oproti obřímu Open Airu, se kterým se Valník nemůže srovnávat. Ne snad svojí kvalitou, nýbrž velikostí. Valník je pohodový malý festiválek, kde nenajdete tisíce lidí, nýbrž spíše stovky, ani přehršle pódií, nýbrž pouze jednu stage, tedy vlastně dvě hned vedle sebe. Jedna kapela hraje, druhá se vedle připravuje a po skončení první kapely začne. Kupodivu to fungovalo skvěle a kapely hrály dle časového harmonogramu.

Dokonce i skladba návštěvníků byla krapet jiná. Pankáči s čírama, visacíma zámkama kolem krku, v tričkách oblíbených kapel a vedle toho metloši v martenskách. Na někoho byl zajímavý už jen pohled. Sejně jsou mi tihle lidi mnohokrát bližší než uniformní disco boys & girls.

Z kapel na Valníku bych asi vypíchl hlavně Traktor, Doctor P.P, The Fialky, extrémní šílenství na Totální Nasazení, Vypsanou Fixu, což byla krása nesmírná, hlavně už proto, že spousta lidí si sundávala trička, zatímco Márdi řval do lidí "sundej si to dnešní tričko s nápisem yesterday!" náboj, síla okamžiku a neskutečná energie. A nezklamali ani skáčkové legendy Sto zvířat. A vlastně i spousta dalších jmen, jenž mi bohužel neutkvěli tolik v paměti.

Během prvních dvou dnů bylo přenádherně, slunce pálilo do lidí, kapely taky a lidi jim to opláceli. Dokonalá energie. Pogo, narážíte do lidí, je vám skvěle, je vám hej a všichni jsou spolu rádi. Pětiminutová přátelství v kotli a týpek, co vás kropí hadicí. Euforie. Dokonalej zážitek. Stejně jako circle pit, do kterého mě zatáhl týpek v kotli. Běhat s dalšíma fans dokolečka. Proč ne. To je to, proč na takové akce jezdím. Chci se odreagovat, spotit a dokonale si to užít. Zahodit všechno a nechat se lapit hudbou.

Snad jen - poslední den bylo škaredě. A zrovna jako na potvoru hráli punkové legendy E!E!E a N.V.Ú. Na závěrečný den Valníku už jsem se nevypravil, byla zima, ochlazení snad o dvacet stupňů a déšť a já dal tak nějak přednost spánku v teple domova. Trochu toho lituju, ale co se dá dělat - hezky nebylo, moc lidí tam prý už taky nezbylo a já po minulém řádění měl lehce přišláplou nohu, tudíž by se mi nekřepčilo asi úplně nejlíp.

Valník jsem si užil. Škoda toho posledního dne, ale co už. Těším se na příští ročník i když mě dost mrzí, že už nebude v areálu letního kina. Je tam hezky.

Ó, gramofón!

Krátký náčrt něčeho, z čeho vlastně vůbec nic není. Měl jsem ještě druhou část. "Mikropovídka" do šuplíku. A zůstane schovaná asi navždy. Zmluchlaný cár papíru. 

Déšť. Pronikal a smáčel všechno, co mu přišlo do cesty. Bušil na okna parapetů a fungoval jako skvělá monotónní kulisa, která vždycky skvěle fungovala. Ukliňovala. Dává impuls novým myšlenkám. Déšť stékal po oknech, intenzivě bušil a ztrácel se do prázdna. On jen tiše seděl, v tom starém křesle, co měl vždycky tak rád. Vzpomínky na to, co minulo. Snad nikdy ho ty nostalgické nálady nepřešly. A starý gramofon v rohu místnosti, člověk by řekl – že působí snad pozapomenutým dojmem. Ale klamal jako všechno. Ozývalo se praskání…vinyl se roztáčel a místností pronikala poslední skladba kultovních The Doors. The End.

Chvíli koukal do prázdna, přemítal o minulosti. Opravdu se všechno muselo stát tak náhle? Opravdu to muselo tak rychle skončit? Nedokázal si najít odpovědi, tápal ve své mysli. Marně. Někdy je lepší zapomenout. Je stejně skoro až legrační, jak se věci mohou náhle změnit, napadlo ho. Vstal a přistoupil k oknu. Nezměněný déšť, vytrvalý, silný, hustý. Upil z šálku čaje, co třímal celou dobu v ruce a podíval se ven na ulici. Nuda. Každodenní nuda! Ubíjelo ho to. Potřeboval změnu.

Sundal jehlu z desky, která už nějakou chvíli chroptila do prázdna. Dohrála. Postavil dopitý hrnek od čaje na kuchyňskou linku a pročísl si rukou vlasy. Je čas na změnu, neodkladně. 

Open Air fest 11´ - resumé

"Ou tů dvojka" si pro letošek nachystala další (již druhý) ročník festivalu, který oplývá nesmírně originálním názvem Open Air. Asi jim nezbyly prachy na nějakého kreativce, co by vymyslel lepší název. Nu což, přes kamaráda jsem dostal k volné vstupence, takže mi prakticky nic nebránilo se rozlétnout na letiště v Panenském Týnci.

Hned úvodní komedie s lístkem stála za to. U budky se vstupenkama nás odbyli tím, že prostě na žádnym guestlistu v tom jejich zázračnym systému nejsme. Ono, byli jsme tam jakože členové Aeroklubu, takže jsme volali člověku, přes kterého to je. Ten nás poslal k hangáru, že tam už musí vědět. Nevěděli. Nakonec se ukázalo, že ta chátra líná o nás skoro neví, že si nás prostě mají napsat na papír a dát nám vstupenky. No, naděje umírá poslední. Naštěstí :).

Zabydleli jsme se ve stanovém velkoměstě, postavili stany a vyrazili do místa dění. Trochu si po náročném dni vyhodit z kopejtka. První den byl rozjezdový, pro všechny zdarma a line-up tomu dost napovídal. Prošli jsme si areál, zděsili se nad cenou pivčáků, za kterou ty lichváři chtěli dobrých 35,- a skončili jsme na parketě Axe stage, kde to snad každou festivalovou noc rozjížděl se svým setem DJ Gomes. Ještě jsem juknul do COOL stanu, kde taktéž hrál jakýsi DJ. Chvíli jsem se tam svíjel v tanečních kreacích a pak už jsem to definitivně zakempil ve stanu. DJ´s to rozjížděli až do brzkých ranních hodin a stanové městečko tak tepalo vždycky tak do pěti ráno. To jsem úplně nedával, jednak mě tahle muzika zas tolik netankuje, druhak to nemá moc cenu utahanej.

Druhej den byl tady. Takže vylízt ze zapařenýho stanu a začít něco dělat. Dopoledne se nic nedělo, tak jsme aspoň vyrazili do Panenského Týnce. Tamější zastrčená sámoška slavila po celý tři dny rekordy v prodejích, fronta skoro až ven. Trochu nakoupit a vyrazit zpátky na fesťák. Odpoledne se otevřel zbytek areálu, kde byli hlavní pódia. Šel jsem si trochu hodit hrbem na Rara Avis a Lus3, kteří hráli hned po nich. Před půl rokem jsem na nich byl v jednom pajzlu na Kladně a do dneška na to mam hezký vzpomínky, jenomže kontakt kapela/publikum vyprchal někam do neznáma. A sám tam skákat nebudu. Fakt miluju bandy stojících kolíků vepředu. Pivo included. To víte že jo.

Do večera jsem tak nějak střídal dvě hlavní stage jak se mi to zrovna hodilo. Definivně jsem skončil až na Mig 21, kde to Macháček parádně rozjížděl. A výkřiky do publika "I love you!" a následná odpověď "fuck you!" stály taky za to. Ale pořád se mi tak nějak zdálo, že se tam málo paří. Asi jsem zvyklej na jiný podmínky. Holt jinej kraj jinej mrav, ale vždycky je to o něčem jinym, když se energie kapely odráží v lidech. I tak jsem byl ale rád, že to nebyla úplná poslechovka.

Následovala asi hodinová pauza. Na teplý Chinaski jsem se po pár zkušenostech vykašlal a tak nějak jsem zašel až na kapelu se zpívajícím bubeníkem - na Tata Bojs. Ležatou osmičku mám celkem naposlouchanou, takže jsem si to hezky užíval. Hezky mi to uteklo a už tak nějak byl čas na to, aby přišli hlavní hvězdy fesťáku - elektroničtí a nespoutaní chemičtí bratři Chemical Brothers. Hlavní stage se zaplnila jak nic a trochu se mi podařilo se procpat i dopředu. Miluju ty nadšené tváře a jejich slova "kam se cpeš" - jó, chlapci a děvčata, nebudete tomu věřit ale dopředu. Kupodivu. Drogovej večírek mohl začít. Chemici nabídli pastvu pro uši i oči a to takřka doslova. Lehkej bizár byl snad jen to, že tráva se tam hulila ve velkym a u holek naproti jsem viděl i jakýsi prášky. No, naštěstí se dokážu uvolnit i bez toho. Nějakýho kotle jsem se sice nedočkal snad celej fesťák, ale i tak jsem se příjemně zavlnil a vyskákal.

Zbytek sil jsem vyčerpal u DJe A-Skillz, co celkem příjemně hrál na ještě zajímavější stagi, co sestávala z Red Bull autobusu, na jehož vršku se hrálo. Celkem mě pobavily holky, co se prodraly dopředu a pak se snažily vypískat týpka, co se tam snažil "rozhicovat" dav. Po několika dlouhých áriích "Jdi do prdeléééé!" to vzdaly. Nečekané! A já to vzdal chvilku na to taky.

Další den (a taky poslední) sliboval po tanečním včerejšku především kytarovej nářez. Dopoledne jsme stihli ještě kolečko s lehkym nákupem a tak nějak jsme dorazili na zbytek koncertu skáčkové kapely Sto zvířat. Konečně se to tam trochu hejbalo a ke konci jsem litoval, že jsem to na ně nestihl dřív. Následovala lehčí díra v programu (Michal Hrůza vs. Jiří Schmitzer band - jedno lepší než druhý, ale Řeknete prdel od Schmitzera je celkem fajn věc). Dorazil jsem až na oblíbence Sunshine. A Sunz to s Kayem hezky rozjížděli a když zaznělo Top! Top! The Radio! konečně to začlo o něčem bejt a šlo se do výskoku. Dokonce jsem tam s pár týpkama i hódně lehce pogoval, což to trošku umocnilo. Týpci před náma úplně nechápali a vždycky když do nich náhodou někdo narazil hodili takovej pohled - proklínám tebe i tví děti. Ale tak co, i don´t give a fuck, nemají se cpát dopředu.

Následovala další menší mezera ale nějak jsem přišel zrhuba do půlky No Name a nebylo to úplně marné. Pak už jsem se přesunul na další pódium s Kryštůfkem Robinem v podobě Richarda Krajča. Poslední album Kryštofa mám rád, je to parádní odpočinkovka tak jsem si s ním společně popěl a bylo mi hezky. Den se chýlil ke konci a na hlavní stagi pomalu zvučila britská kytarovka Interpol. Vůbec je neznám, slyšel jsem to prvně ale i tak se mi líbili, ne však natolik, abych si o nich dodatečně zjišťoval něco víc.

Následovala další (naštěstí poslední) díra v časovém kontinuu - nedělo se skoro nic krom koncertu Nightwork na relativně malém pódiu. Nemám nic proti Vojtovi Dy(i)(c)kovi, ale prostě jejich popíčkářská slaďárna se mnou moc nedělá. Po posledních tónech Globálního oteplování jsem se odebral se trochu naladit na hlavní hvězdy a ukončovací kapelku - na americký pop punk Good Charlotte.

Znal jsem od nich v podstatě jen songu Girls and Boys, ale vůbec to nebránilo tomu, abych si to i tak užil. Sice jsem se nedočkal žádnýho velkého kotle (asi na ten fesťák jelo prostě moc stojících kolíků s pivem, jinak si to nedokážu vysvětlit). Ale vyskákal jsem se natolik dobře, že jsem musel zalehnout krapet dřív než jsem plánoval. Ještě bych se klidně zmítal na nějakém elektru, ale nohy by to asi už nevydržely.

A je to tu. Konec. Vyházet bordel, sbalit stan, sebrat věci, naházet to všechno do batohu a odejít. Byla to krasojízda, mohla by bejt ještě větší, ale i tak parádní. Tak příští rok zase, snad taky zase zdarma :D.

Nevíš? Nevíš!

Starej vyvrácenej strom, co stojí u cesty. S kůrou jako pomuchlanej papír. Řeže do konečků prstů, když ho pohladíš po jeho staletém kmeni. Ještě to chvíli cítím v prstech a pak odejdu, sledujíc jak tam tak stojí. Desítky, co desítky, stovky let. Pomalu zaniká a rozpadá se. Na okraji cesty, která se jeví a svým neviditelným úšklebkem naznačuje, že ON sem nepatří. Co tady ještě dělá? Mrtvolně stojí, jeho napadené listy se pomalu chvějí ve studeném vánku. Léto končí.


Možná vás taky někdy něco sráží k zemi. Tak jako ten strom, na okraji nepříznivé cesty, nepřízeň okolí. Nepřízeň všeho. Spousta čumilů, co by možná chtěla, ale i tak nemůže pomoct. Je spousta věcí, co si musíte v sobě vyřešit sami. Nikdo vám v tomhle prostě nepomůže. A když - ještě byste na to mohli doplatit. Kurt Cobain není má kdovíjaká modla, ale ve spoustě věcí měl pravdu. Stejně jako v jeho citátu - "Je lepší být nenáviděn pro to, co jsi, než být milován pro to, co nejsi". A to myslím mluví úplně za všechno. A pokud pořád tápete, není nic lepšího než to prostě nechat plynout. Jednou si na to přijdete sami. Byť to možná bude jedna krutá zkušenost.

Jednou za čas dostanu takový pocit, jako by se mi chtělo utéct od všeho. A taky utíkám. Ať už je to jakkoliv, utíkám od společnosti. I když to je zrovna to, po čem jsem vždycky tíhnul. Asi je útěk občas ta nejlepší možnost. Nikdy jsem totiž nebyl kdovíjak společenský typ, a ač mě spousta lidí štve, život bez nich si nedovedu představit. Není nic horšího než holá pláň, krajina bez podnětů. Chvíle, kdy potřebujete pohladit, ať už fyzicky nebo psychicky a nikde není nikdo, kdo by vám to vynahradil.

Není moc horších pocitů. Přesto utíkám a mnoho lidí to asi bude mít podobné. Mít chvíle sám pro sebe, být se svými myšlenkami, které jen tak někomu neříkáte. Nebo vůbec nikomu. A možná je to trochu i důvod, proč si píšu tenhle blog - mít chvíli na sebe, vypnout na pár okamžiků a být jen sám se sebou. Mnoho vás to naučí, ještě více dá.

Ještě si dovolím malou hudební tečku na závěr. Zase song od Vypsané Fixy, ale je to prostě osudové, navíc české - takže snadné na porozumění. Není moc skupin, v jejichž textech byste mohli vidět tolik významů, byť to možná není napoprvé patrné. Takže legendární Ledňáčci, co cestují nekonečnou krajinou a jeden Youtube komentář, který to všechno vystihuje.

prostě když ste v prdeli - ať už psychicky a nebo fyzicky a kouká na vás dav čumilů, který to i myslí dobře, ale prostě koukaj. V podstatě není ani jak pomoct. A vám proběhne hlavou... Co budete dělat až z vás bude taky krev stříkat...