Ó, gramofón!

Krátký náčrt něčeho, z čeho vlastně vůbec nic není. Měl jsem ještě druhou část. "Mikropovídka" do šuplíku. A zůstane schovaná asi navždy. Zmluchlaný cár papíru. 

Déšť. Pronikal a smáčel všechno, co mu přišlo do cesty. Bušil na okna parapetů a fungoval jako skvělá monotónní kulisa, která vždycky skvěle fungovala. Ukliňovala. Dává impuls novým myšlenkám. Déšť stékal po oknech, intenzivě bušil a ztrácel se do prázdna. On jen tiše seděl, v tom starém křesle, co měl vždycky tak rád. Vzpomínky na to, co minulo. Snad nikdy ho ty nostalgické nálady nepřešly. A starý gramofon v rohu místnosti, člověk by řekl – že působí snad pozapomenutým dojmem. Ale klamal jako všechno. Ozývalo se praskání…vinyl se roztáčel a místností pronikala poslední skladba kultovních The Doors. The End.

Chvíli koukal do prázdna, přemítal o minulosti. Opravdu se všechno muselo stát tak náhle? Opravdu to muselo tak rychle skončit? Nedokázal si najít odpovědi, tápal ve své mysli. Marně. Někdy je lepší zapomenout. Je stejně skoro až legrační, jak se věci mohou náhle změnit, napadlo ho. Vstal a přistoupil k oknu. Nezměněný déšť, vytrvalý, silný, hustý. Upil z šálku čaje, co třímal celou dobu v ruce a podíval se ven na ulici. Nuda. Každodenní nuda! Ubíjelo ho to. Potřeboval změnu.

Sundal jehlu z desky, která už nějakou chvíli chroptila do prázdna. Dohrála. Postavil dopitý hrnek od čaje na kuchyňskou linku a pročísl si rukou vlasy. Je čas na změnu, neodkladně.