Zlomený meč

Vejrám do monitoru, právě máme prográmko. Tak nějak se mi nechce vůbec nic. Víte, tyhle situace jsou stejnak nejlepší. Něco se po vás chce, očekává. Ten pomyslnej pohár očekávání pomalu přetéká, pěna odkapává a vám, vám je to tak nějak všechno úplně jedno.

Určitě jsem nikdy nechtěl, aby mi život proběhl mezi prsty. To ne. I když už jsem párkrát měl ten pocit. Když už se člověk o něco snaží, usiluje o to bůhví jak dlouho, skoro kvůli tomu ani nespí, aby se koněčně rozhodl, a pak o to náhle přijde. Zčistajasna. Zamrazí vás.

Holka v converskách se se mnou rozešla. Verča.

Nepřipadala si připravená na vztah. Chápu to. Nebo se aspoň snažim to pochopit.  Dneska by to byly tři měsíce na den přesně. I když to dost možná nemá smysl. Když jsem se o tom všem bavil s kamarádem Vojtou, napsal mi jen " Nevěř tomu, že to má nějaký racionální vysvětlení. Víš, co je přece na lásce to nejhezčí... je naprosto iracionální :)". Víc asi netřeba dodávat.

Celej ten sled událostí byl strašně rychlej a spoustu věcí mi to dalo. A bohužel i vzalo. Nikdy není žádná jistota a nikdy, opravdu nikdy nemůžete vědět, co se může stát. Můžete jen předpokládat, a to je, řekněme, lehce nepřesné. Do druhého nevidíme. Občas bych ten snímáč myšlenek tuze potřeboval. 

A tak jsem se znovu dostal na rozcestí. Tam, kde si vybírám, pro co žít. Ta cesta, jež se mi zdála hlavní, se náhle stala slepou. Hledám dál a nepřestanu. Protože nejvíc vysiluje nečinnost.

Detaily naživo i na placce

Vypsanou Fixu mám rád. Vyvolává ve mě hezký vzpomínky a až na výjimky má strašně pozitivní songy. Stejně jako jejich texty - každý si v nich najde co chce, a to je asi nejúžasnější věc vůbec. Je tomu už hodně dávno, co jsem je poprvé slyšel v klipu Ledňáčci v televizi, ale můj vztah k nim se nezměnil - pořád je to moje nejoblíbenější tuzemská kapela.

V říjnu vydali novou placku Detaily a nutno říct, že se jim vážně povedla. Ač moje názory, nemůžou být asi nikdy objektivní (a že nejsou), po syrovém Klenotu přišlo něco, na co můžu říct jednoduše "jo!", tohle je totiž ta správná cesta, kterou by se měla kapela ubírat. Protože ač by se to zatvrdlým fandům líbilo, kapela nemůžu stát na místě, nemůže hrát furt stejně a dokola točit víceméně podobná alba. Musí se nějak vyvíjet, něco dělat. Některé fandy ztratí ale dalších tucet získá. Tak to prostě je, tak to chodí a pokud si ještě někdo pamatuje přeměnu, kterou prodělal Linkin Park v posledním albu, je to prakticky to samé. Ideální příklad.

Detaily jsou daleko víc o lidech, kteří se vyskytují v textech a bydlí kdesi v tajemném San Piegu. Postavy, jež vyrostli v panelových domech, v ruchu města, který můžeme slyšet v samotných nahrávkách. Ten neuvěřitelný fakt, že každá skladba je propracovaná do detailů. Příhodný název.

Možná že už to není ta Fixa z Brutální Všechno a tak dále, ale jsem za tenhle přerod rád. Protože nic nevyčerpává více než nečinnost. Detaily jsou ideálním příkladem toho, jak by se měla hudba dělat. Propracované, chytlavé, zapadající do sebe - jak hudebně tak textově. A Fixa nám tak servíruje vskutku detailní celek.

Trochu jsem se bál, jak se jim ho podaří naservírovat naživo. Přece jen - na koncertě nějaké supr efekty co jsou na placce moc dobře nevykouzlíte. Ale obavy hned po odpálení songu, který otevíral pražský křest nového alba - Vše za 39, vzaly za své. Pravdou je, a je to setsakramentsky skvělá věc, že studiové songy se od těch na koncertech liší. Zejména rychlostí, protože...je to přece jen koncert, kde se čeká nějaká energie. Takže i na takovou Bubetku tancujete jak diví :).

A energie bylo na rozdávání. Skákající masa těl, drogovej večírek bestiálně šťastnejch lidí. Asi proto je mám a jejich koncerty tak rád - vždycky mě to děsně nabije. V Akropoli to bylo jako v pekle, masa zpocených těl, nedýchatelno a skoro jsem ani nemohl zpívat, jak tam bylo dusno, ale i tohle k tomu tak nějak patří. Tam kde je hodně energie, tam je i teplo, to ví i děcko po prvním kari.

Líbí se mi nová Fixa, líbí se mi kam směřují. A že už to nejsou oni? Ale jděte! Pořád to budou stejní blázni.

Chaos

Zahučelo mi v hlavě. Svět se mi tak nějak divně točil, jako by to bylo malá káča na provázku. Kdo vám vlastně roztáčí ten váš? No, ten váš...život? Problesklo mi hlavou jedno - není tohle vlastně všechno jeden velkej sen? Nestane se čistě náhodou, že se z toho všeho jednou prostě probudíme?

Otázky. Nekonečný moře otázek. Nevidím ani za horizont, nevidím před sebe. Nevidím vlastně zhola nic, ale i tak se snažím. Ptát. Na všechno.

Ruce. Propletený ruce. Navzájem. Tak blízko sobě a zároveň tak daleko. Slova jsou tak banální, nikdy neřeknou to, co skutečně chceme, vždycky to nějak zkreslí, vždycky. Ale dotek - ten je jedinečný. Každý ho vnímá stejně. Nedá se zkreslit, zaměnit, nic. Výsměch všem těm slovům, větám, esejím. Cha cha, všichni jste vedle doteku nahraní. Stojíte na tenkym ledě, co se pod váma propadá.

Jenže - kdo nepadá? Kdo je skutečně ale skutečně šťastnej? Občas mi přijde, že já. Nemám proč to mít jinak. Pak přijde druhej den. A velká skepse je na světě. Ty momenty, kdy nechcete nic. Nic, nikoho, nikde. Prostě nejste, nežijete ale přesto tu tak nějak fyzicky jste, ačkoliv psychicky jste jinde. Je těžký to popisovat, je těžký to chápat. Možná, že jsou to útrapy dospívání, kdo ví. Kdo rozhoduje na týhle planetě, kdo je či není bláznem? Kdo jím skutečně je? Nikdo to neví, nemůže vědět, protože jediná jistota je, že není žádná jistota.

Mám v hlavě chaos. Někdy se to tak přihodí, myšlenka předbíhá myšlenku. Dohromady to tvoří jakýsi slepenec, cákanec, který je vidět na papíře. Třeba to někomu něco dá. Řekne si - jo! Občas se cítim stejně. A nebo taky ne.