Chaos

Zahučelo mi v hlavě. Svět se mi tak nějak divně točil, jako by to bylo malá káča na provázku. Kdo vám vlastně roztáčí ten váš? No, ten váš...život? Problesklo mi hlavou jedno - není tohle vlastně všechno jeden velkej sen? Nestane se čistě náhodou, že se z toho všeho jednou prostě probudíme?

Otázky. Nekonečný moře otázek. Nevidím ani za horizont, nevidím před sebe. Nevidím vlastně zhola nic, ale i tak se snažím. Ptát. Na všechno.

Ruce. Propletený ruce. Navzájem. Tak blízko sobě a zároveň tak daleko. Slova jsou tak banální, nikdy neřeknou to, co skutečně chceme, vždycky to nějak zkreslí, vždycky. Ale dotek - ten je jedinečný. Každý ho vnímá stejně. Nedá se zkreslit, zaměnit, nic. Výsměch všem těm slovům, větám, esejím. Cha cha, všichni jste vedle doteku nahraní. Stojíte na tenkym ledě, co se pod váma propadá.

Jenže - kdo nepadá? Kdo je skutečně ale skutečně šťastnej? Občas mi přijde, že já. Nemám proč to mít jinak. Pak přijde druhej den. A velká skepse je na světě. Ty momenty, kdy nechcete nic. Nic, nikoho, nikde. Prostě nejste, nežijete ale přesto tu tak nějak fyzicky jste, ačkoliv psychicky jste jinde. Je těžký to popisovat, je těžký to chápat. Možná, že jsou to útrapy dospívání, kdo ví. Kdo rozhoduje na týhle planetě, kdo je či není bláznem? Kdo jím skutečně je? Nikdo to neví, nemůže vědět, protože jediná jistota je, že není žádná jistota.

Mám v hlavě chaos. Někdy se to tak přihodí, myšlenka předbíhá myšlenku. Dohromady to tvoří jakýsi slepenec, cákanec, který je vidět na papíře. Třeba to někomu něco dá. Řekne si - jo! Občas se cítim stejně. A nebo taky ne.