Depka v Helsinkách

Zapálí si, dopne bundu až ke krku, hodí do sebe prášek proti smrti a jde. Ulice je jako poušť. Fouká to a pod trubkami se převalují duny barevného listí. Větve a kmeny stromů jako holé šedé tyčky podpírají popraskaný strop tmavých mraků.

V pokroucených trubkách nad jeho hlavou to hučí. Chvilku se mu zdá, že se ty trubky musí každou chvíli protrhnout. A pak mu přijde, že se mu protrhne asi hlava. Že ne nad ním, ale v něm to nějak divně hučí. Nebyl by první, komu by v tomhle rozervaném městě hráblo. Tady to tak nějak prostě patří k věci.

Jaroslav Rudiš. Konec punku v Helsinkách. Knížka, která mě po delší literární pauze zase dostala do kolen. Rozproudila tok myšlenek a já se musel zamyslet. Nad životem a vůbec nad celou touhle knihou. A přesně tohle na knížkách miluju. Ne pitomé detektivky, přihlouplé ploché dívčí romány, ale skutečné knihy, které ve vás něco zanechají. Myšlenku, zahrají na city, donutí vás se zamyslet. Protože všechno vás ovlivňuje. A všechno souvisí se vším.

Stejně jako čtyřicátník Ole, který celou knížkou proplouvá coby průvodce. Průvodce svým životem, svým punkovým mládím, ale i svou přítomností, coby barman v zaplivaném baru Helsinky někde v Německu. Kde se ostatně schází samé zajímavé charaktery.

Na druhé straně holka. Nancy z Československa a její retrospektivní deník začínající rokem 1987. Sex, drogy a punk. Naštvanost na systém, komunisty, prostě celý režim. O to více to celé vynikne v jejich dravě napsaných zápiscích psaných jakoby na jeden nádech. Depresivní pohled do minulosti, do Československa, kde je to prostě no future.

Oba pohledy, jak Oleho, tak Nancin plavou knihou jako dva stateční plavci, kteří se občas střetnou. Byť jsou oba z jiné doby, oba dva kouzelně popisují vztahy mezi lidmi, postavy, jejich charaktery, rodinu…všechno. O to víc potěší střídání dvou rozdílných stylů – myšlenkové pochody stárnoucího Oleho a dravost a možná až jednoduchost Nancy.

Knížka jako taková není jen o punku. Vůbec. Je to jen jakási aura, spojující hlavní postavy. Protest, jež Rudiš zajímavě využívá a vsakuje ho do svých postav.

To, zda Konci punku v Helsinkách dáte šanci nechám už jen na vás. Ale minimálně za mě je to vynikající knížka, která ve vás právě něco nechá. Jakýsi střípek, na který si třeba někdy vzpomenete.

A na závěr si dáme jeden malý citát a především ukázku z maličké povídky Hezký lidi manifest, jež najdete přímo v knížce. Jedná se o takový maličký protest proti dnešní společnosti.

„…nezajímaj tě jejich útulný kavárničky s tlumeným světlem a muzikou do výtahů, nechceš ani jejich vydyzajněný obchody s vydyzajněnejma vyholenejma pičinama, co prodávaj vydyzajněný dyzajn a další zbytečný krámy a z repráků jim k tomu hraje placatej soulofunk, nedáš si jejich biomrkev, biobanány a biochleba z předraženýho bioobchodu, co po nich není rakovina a lidi pak kaděj jen biohovna, co prej tolik nesmrděj…“

Samota zesiluje. Nejen tebe, ale i to, co děláš.