Nikdy jsem nebyl zatížen na populární hudbu. Přišla mi taková mdlá, nudná. Bez nápadů a pomalá.
Přesto jsem při svém putování mezi žánry a vyzobávání všeho dobrého, přišel na jeden, řekněme třeba tip, který se dá poslouchat. Co dá! Tahle mi muzika mi dělá radost a v jistém slova smyslu mě i uklidňuje. Přišel jsem totiž na Kryštofa.
Richard Krajčo se svou bandou hudebníků šel vždy tak nějak mimo střed mého zájmu. Nevím, čím si to mám vysvětlovat, ale blíže jsem se s nimi seznámil teprve až u loňské desky Jeviště. A že to bylo představení více než příjemné.
Kryštof si hraje se slovy, používá metafory, přesto vás nenutí, abyste skončili myšlenkově zamotáni ve složitých textech. Dá se na něj skvěle relaxovat. Což mě vede k tomu, abych si odpočinul od uřvanějších hudebních stylů, co mám ve zvyku poslouchat. Možná to zní krapet netradičně, ale není nic horšího než stereotyp. A to platí i pro ten hudební.
A stereotypu se Kryštof vyvaroval i co se samotného zvuku týče. Rozhodně se jim nedá upřít žánrová rozmanitost. A že jim to panečku jde.
Nejsem si zcela jist, jestli jsem zaspal dobu, anebo se skutečně česká hudební scéna v posledních pár letech pozvedla. Ať tak či onak, jsem za to neskutečně rád. Už to chtělo změnu a nové manýry sakra dlouho.
Opentlený český pop, co se příjemně poslouchá – potlesk!
Žádné komentáře:
Okomentovat