"Víš, no, myslim si, že už si nemáme ani co říct" nadatlovala mu jednu červencovou noc na chatu. "Taky si myslim, že takhle to úplně nepůjde" napsal se zatnutýma zubama a čekal, co se jako bude dít. Asi jako když zapalujete oheň a čekáte, zda vzplane ve velký, silný plamen, nebo jen zadoutná a udusí se. Tohle byl spíš ten druhej případ. "No, tak asi ahoj, hodně štěstí s jinou" napsala a ukončila. to. Nebylo to přesně takhle, ale vyznělo to naprosto stejně. A tím to ukončila, típla tu hořící cigaretu v podobě tohohle pseudo vztahu, která místo toho, aby hořela, spíš neustále zhasínala.
Ukončení vztahu pomocí pár řádků textu. Krása nesmírná, říkal si. Co bude příště? Rozchod s tím, že já se to dozvím jako poslední? To je důstojnost, panečku. Mladý muž se tak zase dostal na tenkou dráhu starého mládence. Přestože trpká chuť v ústech jen tak nepřecházela, byl vlastně rád. Bylo to svým způsobem vyzvobození. Odpoutání od někoho, s kým si úplně nerozumněl. Dýchla na něj svoboda. A srdce se rozesmálo.
Týna teď už bude jen člověk, kterého kdysi znal. Somebody that I used to know. Znáte to, vidíte člověka, se kterým jste něco prožili na ulici a jediné, co teď uděláte je to, že se na sebe bezeslov podíváte. A hned víte, že to prostě nevrátíte. Ani to vrátit nechcete. Jen se na sebe tak kouknete, promítnete si těch pár zážitků a odvrátíte zrak jinam. Do vašich životů. Ten člověk už k vám prostě nepatří.
Nelituju toho, ať už to bylo jaký chtělo. Hezký vzpomínky vám nikdo nesebere.
Jo a vlastně...
našel jsem si novou múzu. A zmocnil se mě takovej ten divnej pocit, že ona je ta pravá. Ale o tom snad jindy.
