Vzpomínky ti nikdo neveme

"Víš, no, myslim si, že už si nemáme ani co říct" nadatlovala mu jednu červencovou noc na chatu. "Taky si myslim, že takhle to úplně nepůjde" napsal se zatnutýma zubama a čekal, co se jako bude dít. Asi jako když zapalujete oheň a čekáte, zda vzplane ve velký, silný plamen, nebo jen zadoutná a udusí se. Tohle byl spíš ten druhej případ. "No, tak asi ahoj, hodně štěstí s jinou" napsala a ukončila. to. Nebylo to přesně takhle, ale vyznělo to naprosto stejně. A tím to ukončila, típla tu hořící cigaretu v podobě tohohle pseudo vztahu, která místo toho, aby hořela, spíš neustále zhasínala.

Ukončení vztahu pomocí pár řádků textu. Krása nesmírná, říkal si. Co bude příště? Rozchod s tím, že já se to dozvím jako poslední? To je důstojnost, panečku. Mladý muž se tak zase dostal na tenkou dráhu starého mládence. Přestože trpká chuť v ústech jen tak nepřecházela, byl vlastně rád. Bylo to svým způsobem vyzvobození. Odpoutání od někoho, s kým si úplně nerozumněl. Dýchla na něj svoboda. A srdce se rozesmálo.

Týna teď už bude jen člověk, kterého kdysi znal. Somebody that I used to know. Znáte to, vidíte člověka, se kterým jste něco prožili na ulici a jediné, co teď uděláte je to, že se na sebe bezeslov podíváte. A hned víte, že to prostě nevrátíte. Ani to vrátit nechcete. Jen se na sebe tak kouknete, promítnete si těch pár zážitků a odvrátíte zrak jinam. Do vašich životů. Ten člověk už k vám prostě nepatří.

Nelituju toho, ať už to bylo jaký chtělo. Hezký vzpomínky vám nikdo nesebere.

Jo a vlastně...

našel jsem si novou múzu. A zmocnil se mě takovej ten divnej pocit, že ona je ta pravá. Ale o tom snad jindy.