Šli se spolu ještě projít ke hřišti, než mu pojede poslední autobus domů. Nechtělo se mu od ní. A ona taky nevypadala zrovna nadšeně, že jí opouští. Prošli vrátky na opuštěné dětské hřiště, které se pomalu připravovalo ke spánku, a posadili se na dřevěném kolotoči. Čučeli do hvězd, povídali si. Jí se začaly vybavovat všechny vzpomínky, co na tomhle hřišti zažila. Strašně rád jí poslouchal, uměla hezky vyprávět. "Celkem mě štvalo, že jsem jako jediná nemohla jít na ten bazén, všichni tam šli, jen já ne" načla nové téma. "Proč vlastně?" otázal se. "Protože bych byla nemocná, nemůžu být nemocná, tak mi to učitelka zakázala" a jemu konečně došlo proč. Byla nemocná. Jednoho dne, to spolu byli teprve chvíli, mu napsala " Víš, jak jsem nechtěla, abys mi sahal na břicho?" "To proto, že tam mám jizvy, a je to prostě divně sešitý". "Počkej, tobě něco je?" ihned napsal. "Jsem nemocná" odepsala stručně. "A co je to za nemoc?" zvědavě se zeptal, doufaje v něco dobrého. "CF", "Jak jako CF?" napsal poněkud zmateně. "Prostě CF, řekli mi, že mám CF". Od toho dne, co se mu svěřila s tímhle už uteklo hodně vody, snažil se o tom dohledat pár věcí, ale v podstatě se dozvěděl jen to, že musí pravidelně jíst, brát prášky a párkrát denně inhalovat. Nic závažného, myslel si.
"Ale tak, jinak ti v ničem ta nemoc nebrání, ne" zeptal se za svitu měsíce, který osvětloval okolní lavičky. "Jen brzo umřu" řekla tiše a přitiskla se k němu, protože věděla, že je mu zima. Rozbušelo se mu srdce a nervózně se zeptal "Jako kdy?". "Né, neměla jsem ti to říkat" poznamenala a zavrtěla se v jeho objetí. "Tak v kolika?" zeptal se důrazněji. "Tak ve třiceti" řekla krátce a sklopila hlavu. "To byl taky důvod, proč jsem dřív blbla a nebrala jsem prášky, chtěla jsem být jako ostatní" suše dodala. V tu chvíli jako by ho opařili, jako by mu kroutili dýkou v bodný ráně, která zasáhla srdce. Nemohl mluvit, ten náhlej příval emocí, beznaděje a marnosti ho ochromil. Měl co dělat, aby se nerozbrečel. Pevně jí objal a přitiskl se k ní. "Miláčku, jseš v pohodě? "Jsi nějakej divnej, vážně jsem ti to neměla říkat". "Nechci o tebe přijít, strašně moc tě miluju" vydal ze sebe a přitiskl se k ní ještě víc.
Přišlo mu, že se tam každou chvíli sesype. Došlo mu, že ta holka, kterou miluje, pomalu umírá. A jednou dost možná přijde den, kdy se už neprobudí. Nechtěl na to myslet, úzkost do něj bodala jak do bezvládnoho pytle brambor. Víte, smrt je něco, na co rádi zapomínáme, je to věc, kterou nebereme v potaz a odkládáme jí. Nechceme jí řešit, protože je ještě daleko. Skoro by se dalo říci, že se nás netýká. Týká se všech, bez rozdílu. Určitě bychom se chovali jinak, kdybychom věděli, kdy přesně tahle cesta na tomhle světě skončí. Jednali bychom rozvážněji, kdybychom měli cíl. Svůj vlastní, pevně daný cíl. Jenže aby zrovna ona měla na tomhle světě tak málo času, v tom žádná spravedlnost nebyla.
CF. Cystická fibróza, dědičná nemoc, se kterou se už narodíte a nic s tím nenaděláte. Bůhví proč lidé mají tendenci dávat závažným chorobám zkrácená jména. Jakoby věřili, že se jich tak budou bát méně.
Bylo mu smutno a hlavou se mu honili dálnice chmurných myšlenek. Možná by se s ní měl rozejít, aby si našla někoho lepšího. Někoho, s kým bude moct trávit více času, někoho, kdo bude lepší než on. I když dobře věděl, že by ho to setsakramentsky bolelo, stejně jako ty její slova o tom, jak moc je s ním šťastná, vždycky mu tím vykouzlila úsměv na tváři.
Nechali si ujet poslední autobus. Vždyť to vlastně bylo jedno. "No, tak spíš asi u mě" zadívala se na něj svýma modrozelenýma očima s omluvným pohledem. Obejmul jí se slovy "vždyť to nevadí, odjedu zítra ráno" a začali se prokousávat tmou zpátky k ní domů. Ruku v ruce.
Žádné komentáře:
Okomentovat