Zahodit všechno. A zemřít v divočině.

Není zrovna moc filmů, které by mě tak vzaly, abych o nich byl schopný přemýšlet ještě nějakou tu dobu po zhlédnutí. O to hezčí je to pocit, když nějakou takovou perlu najdete - která vás donutí se zastavit a zamyslet.

 

Dost možná je to tím, že film Into the Wild (Útěk do divočiny) je založen na skutečné události. A to je prostě úžasně mrazivé.

 

V devadesátých letech se čerstvě promovaný vysokoškolák Chris McAndless rozhodne, že nemůže žít svůj dosavadní život. Ne v téhle společnosti, která je už dost zkažená penězi. Peníze, které má naspořené na další studium věnuje na charitu a ten malý zbytek, co mu zbyl, jednoduše spálí. A začne cestovat. Sám. Krom toho si ještě vytvoří pseudonym Alexander Supertramp, možná proto, aby zapoměl na to, co byl předtím. Vstříc nebezpečné divočině, vstříc novým zážítkům, vstříc poznání sebe sama. A do nehostinných podmínek divočiny se vydá jen tak - sám s něco málo jídla. Chce se vrátit k prapůvodní podstatě člověka, kdy se může spolehnout jen na svou hlavu a na své ruce.

Chris cestuje, užívá si absolutní svobody a zjišťuje, že tohle přesně to, co mu v životě chybělo. Opovrhuje penězi a prakticky i svými rodičemi, kteří už přišli o veškeré naděje, že se někdy vrátí zpátky domů. Možná i kvůli tomu, že je film podle skutečné předlohy, jsem neměl pocit, že by jakákoliv postava byla zbytečná, nebo jednala neprosto debilně. Všechno do sebe hezky zapadá. Vlastně se jedná o neskutečně milý, mrazivě krásný film. Chris byl možná trochu rebel, ale všechny jeho kroky jsou opodstatněné, logické a absolutně pochopitelné.

Into the Wild je úžasný počin. Skoro jsem se až divil, jak mi to celé uteklo (film má stopáž jářku pěkných 148 minut). Skrývá v sobě několik úžasných poselství, myšlenek a skoro bych se až nebál tvrdit, že někomu dokáže změnit život, a když ne to, tak ho posunout někam dál.

Co ještě stojí za zmínku je soundtrack, v němž se vyřádil Eddie Vedder. Ano, frontman kapely Pearl Jam. A je...vážně parádní. Krom toho, že dotváří atmosféru filmu, což se asi tak nějak dá čekat, má hodně povedené texty a vůbec se hodí i na samostatný poslech. Výborná kytarovka, pohodička na dlouhé letní večery. A taková songa jako Society, je...prostě legendární. A "fucking society" je vlastně i to, co se ve filmu mnohokrát řeší - nespokojenost s dnešní společností. Útěk před všemi materialisty.

Pusťte si to.

"Tou nejzákladnější podstatou lidského ducha je jeho touha po dobrodružství. Radost ze života vyplývá ze střetávání se s novými zážitky a zkušenostmi, a proto neexistuje větší potěšení než mít před sebou nekonečně se měnící horizont a každý den spatřit nové a jiné slunce."

- Chris McCandless, 1992.

Deštivo

Beru na sebe nepromokavou bundu, co visí na věšáku a rozrážím dveře ven. Už jsem taky potřeboval vypadnout, aspoň na malou chvíli. Člověk by nevěřil, co dovede malá procházka. Tolik nápadů, tolik zauvažování. A taky se na chvíli odprostit od virtuálna. Facebook, Twitter, Gé plus, co z toho. Tam nežijete, málokdy tam něco pořádného zažijete. Svět je tam venku, ne tady. Byl bych však pokrytec, kdybych tvrdil, že se navzájem nemůžou ovlivnit. Můžou. A jak. Skrze virtuální sociálno si člověk může vybírat lidi jako v supermarketu. Hezký, čerstvý masíčko, šup s ním do košíčku!

Otázkou je, zda takové přátelství - mnohdy na dálku, obstojí. Neroztříští se jak křišťál, co právě dopadl na zem? Zůstane? Bude trvat? Spousta otázek. Nejasné, zamlžené odpovědi. Znám však dost případů, kdy to funguje. A to hodně dobře. A ono vlastně - proč si občas neudělat výlet tam, kde jste nikdy nebyli? Proč se nevydat za hranice vlastního města a nesedět na zadku. Stačí málo - nebýt tak přízemní.

Procházím se mezi loužemi, kapky deště se tříští o zem a já si užívám kouzla okamžiku. Žij to, co teď prožíváš, jak nejlépe dovedeš, protože už se to nikdy nebude takhle opakovat. Nebe je chladné, zatažené, mnohde černé, přesto tak nějak pozitivní. Smývá špínu z ulic a obloha vypadá, jako by se sarkasticky smála. Nám. Lidem, že před ní utíkáme.

A tak jdu rozmáčenou ulicí, déšť sílí a máčí mi vlasy. Lidé kolem utíkají před deštěm, žonglují s deštníky a vůbec vypadají, jako by to, co teď prožívají nebyl normální letní liják, nýbrž apokalypsa. Čistírna peří. Bojí se očistce? Možná. Pokrytci.

Vracím se domů. S radostí na rtech. Promokla i nepromokavá bunda, ale za všechny ty myšlenky to stálo. A tak píšu, lepím je na blog a doufám, že někomu něco sdělí, dají a poputují dál. A já mám z toho všeho tak nějak pocit, že ten den nebyl zbytečný. 

Žádný není, jen se musí umět prožít. 

Píšu abych žil

Pocity. To je to, co máme všichni stejné. Jednou dole, jednou zase nahoře jak nějaká pochybná hra. Jak plošinky z Maria, které neustále musíte přeskakovat. Ale je tu i místo na pády, na pády, které vás shodí do žhnoucí lávy. Spálit na kost, spálit myšlenky, všechno. Dokonalý restart. Čistá instalace. Tádydádydá. Vítejte! A zpátky, jen si zkus vstoupit do toho stejného kolotoče. Ale ty to tentokrát neuděláš…nebo snad jo?

Vždycky jsem si myslel, že v životě jsou nějaký důležitý rozhodnutí a ty ostatní. Nejsou. Nebo jsem ty důležitý aspoň přestal vidět. Nedá se to brát takhle, vůbec se to takhle nedá brát. Každé rozhodnutí je v podstatě důležité, ovlivňuje vás, váš život a to, jak se dál pohne. Jste ochotni jít dál? Nepodceňujte i ty nejmenší prkotiny. Vymstí se to. Pekelně se to vymstí.

Ale je dobrý to občas brát i pozitivně. Já beru psaní jako meditaci, prostě píšu. Sypu to ze sebe slovo od slova, nějak zvlášť nad tím nepřemýšlím. Nekoukám na klávesnici. Občas píšu i poslepu. Uklidňuje mě to. Zvláštní forma meditace, ale pekelně dobrá. Otázkou je, jestli tohle někdo potom ocení. Jesli to někdo čte, něco mu to dá a zamyslí se nad tím. Zase – tím jsem nechtěl říct, že píšu články bez myšlenky. Vždycky tam nějaká je. Větší, menší…je to v podstatě jedno. Ale CHCI aby když to už píšu, aby ty věci nutily k zamyšlení. Abyste si z toho taky něco odnesli.

To je nejdůležitější. A proto píšu. 

Take it easy, baby!

The Doors jsou klasa a já jsem se rád, že jsem se k nim prokousal. Byť mě to stálo chvíle pozorného poslechu. Zpočátku mi moc nesedli, ale nějak se to zlomilo. Dokonce jsem si jejich desku Strange Days pustil jako takovou uspávačku do postele. I když to uspávačka tak docela není.

Take it as it comes je skladba z desky s originálním názvem The Doors. Líbila se mi už jen proto, jaký má náboj. Oldies jak vyšité, přesto chytlavé a doprovozené textem, který má...smysl. Jo, smysl. To je to, co dnešním textům celkem chybí, nemyslíte? A ten náboj tam taky mnohdy a mnohde není :).

Tenhle tip by asi úplně nevznikl bez toho, kdyby mi je nedoporučila Terka. The Doors se mi na disku váleli sice už nějaký ten pátek, ale i ona mě tak nějak donutila, abych si to ještě párkrát protočil. A udělal jsem dobře ;). Takže díky!

Radosti a strasti s Androidem

Googlu se vlastně podařilo to, co chtěl - rozšířit svůj mobilní operační systém do vod mainstreamu a vybudovat si svojí komunitu. Komunitu nadšenců, kteří by si byli schopni vytetovat zeleného robůtka hned vedle jména své tajné milenky.

I já tak trochu podlehl a z počátku roku si pořídil poměrně levný, avšak oblíbený telefon LG Optimus One právě s tímto systémem. A za těch pár měsíců, co ho mám jsem si na Android udělal jakýsi takýsi subjektivní názor. Připraveni?

Android není sám o sobě špatný, v nejnovějších verzích podporuje vcelku pokročilé věci - kupříkladu zakládání přenosného wi-fi hotspotu, ke kterému se budou moci připojit další mobilní zařízení a další plejáda věcí a štelovátek pro skutečné geeky. Ani nemluvě o možnosti si Androida tzv. rootnout, což je ve své podstatě hack, s nímž získáte k telefonu prakticky neomezený přístup. Otevře se vám brána si robůtka přetaktovat, používat "vystajlované" aplikace, které byste bez rootu nespustili a další....víceméně blbosti.

Blbosti? Jo. Protože já si s telefonem nechci hrát, hrabat se v nastaveních, zkoušet zda s tímhle posuvníkem udělám další díru do světa nebo si telefon dokola přehrávat novými verzemi systému, které komunita představila. Od telefonu chci, aby fungoval. Jenže i to je občas tak trochu problém.

Jasně, když nechci, nemusím se hrabat v jeho vnitřnostech. Android je volný systém, který každému dává na výběr jakým směrem se vydá. Zda se s ním spřátelí a bude ho jen tak okrajově používat, nebo se ponoří do role potápěče a bude zkoušet co snese. Jak každý chce. On je tu ale ten problém - se kterým se asi nepotýkám jen já, že každý s Androidem čas od času dostane chuť se stát potápěčem. Poněvadž Android čas od času zamrzne, ne vše na něm jede plynule a když je špatný den, aplikace padají jak švestky. A tak ve vidině lepších zítřků stahuji všelijaké podezřelé aplikace, přehrávám telefon a vlastně nic moc nezmůžu. A ke všemu se dostávám do začarovaného kruhu, v němž had požírá svůj vlastní ocas.

Další věc, ve které trochu tápu je fungování Android Marketu. Obchůdek s aplikacemi, který plní svoji funkci. Jen kdyby tu fungovalo jakési schvalování nových aplikací - a teď nemyslím hned applovský nazi systém. Zkrátka a dobře - Market je přeplněný balastem, kravin, které ani nestojí za stáhnutí a prográmků, které poznáte třeba už dle toho, že jejich popisek je na Marketu překládán Google Translatorem.

Co je však ještě horší je fakt, že ono obecně je na Android málo kvalitních aplikací. A když chcete něco extra, budete se muset hodně snažit, aby jste našli. Například já jsem s chutí používal jednu aplikaci na emulování starého Nintenda NES. No jo, jenže jsem jí jednou nějak smazal a když jsem si v chuti zahrát si starého Maria poohlížel na Marketu - tak už tam nebyla. Neznámo proč. A alternativa téměř žádná.

A takových věcí je více.

V kostce Android není sám o sobě špatný systém. Vůbec ne, je snadno přizpůsobitelný, upravitelný. Občas sice na úkor funkčnosti ale je. Funguje na širokém spektru zařízení, včetně asijských tabletů pochybné kvality. Jenže jak snadno se přizpůsobí, tak snadno i spadne, sekne se a podobně. Osobně by mi třeba více vyhovovalo, kdyby byl více uzavřený, odladěnější a nestávaly by se na něm věci, které se běžně dějí teď.

Svůj telefon s robůtkem mám i přesto všechno rád. Jen mě občas trochu štve a úsměv s ním je krapet trpčí. Snad jen - tohle není žádná dávka hejtu na Android, ani plivání proti větru. Jen osobní názor. A pokud sami milujete svého zeleného miláčka, jen s chutí pokračujte...

Vypsaná Benzínka

O mé úchylce na Vypsanou Fixu stejně tak nějak všichni vědí. Mám rád jejich styl, Márdiho osobité texty, které se prolínají se surrealismem a každý - a to je na tom to nejkrásnější, v nich vidí to, co chce jen on. Aspoň v těch starších věcech.

Vše by měla tak nějak rozseknout nová deska. Dva roky starý Klenot byl fajn, ale měl pár hluchých míst. Vskutku mi pár věcí nesedlo. A jelikož oprašování kostlivců ze skříní je v dnešní době celkem cool, na nové desce se dost možná objeví i Benzínka. Dříve ultrakrátká vsuvka, která proplouvala TÍMHLE krapet šíleným videem.

Fixa tu starou songu trochu oživila, přidala další sloky včetně hezkého optimistického závěru. Líbí se mi to. Fakt hodně. A ta akustická verze má svoje kouzlo.

Snad nová deska bude vedle houpavých melodií taky o tom, co Fixe šlo vždycky - pořádný odpalováky, při kterých si na koncertech vyskáčete nohy...

Živo

Miluju tě. Nikdy jsem nevěřil, že tohle někdy někomu řeknu. Nebo že to řekne někdo mně. (rozpomenutý citát z filmu Boy A - určitě si ho pusťte). Někdy. Jo jo, stejně miluju tyhle nonsensy!

Baví mě psát si věci sám pro sebe. Je to taková zvláštní forma meditace. Někdo chodí okolo řeky, někdo kouří cigára, jointy, ten další na to chlastá. Podle toho, jak moc to závažný je. A já jsem dostal další impuls k tomu, abych něco napsal. Prostě - kdo nic nedělá, nic není, zakrní a nic už toho nevymyslí. A to úplně nechci.

Poslední dobou si připadám tak nějak živě. Jo, živě. Protože většinu roku jsem si připadal jako by mě posadili na nějakou nudnou horskou dráhu, kterou jsem sjížděl pořád dokola. Prostě kolotoč. Stereotyp. Monotónnost. Každodenní rutina. Jak je komu libo. Mě bylo jen jasné, že tohle ne. Nebaví mě to.

Možná je to tím, že jsou prázdniny, možná tím, že se ve mě něco změnilo. Něco se pohnulo. Možná. Už si připadám, že žiju, něco prožívám. Někde, s někým. A nepřežívám ze dne na den s tím, že den co den je stejný. Je to skvělá změna. A když si tohle člověk uvědomí, hned se mu o mnoho lépe dýchá.

Stejně jako zjištění, že jsou tu lidi, co vás vždycky podrží, co vás mají rádi a nechtějí vás ztratit. Nechtějí, aby to mezi vámi vyšumělo. A já taky ne.

Možná jsem asociální, dost času jsem byl sám jen sám se sebou. Nevadí mi to. Ideální čas k tomu si to v hlavě přebrat. Ale když jsem tak dneska ležel s Verčou na trávě (teď je jedno, KDO to je), uvědomil jsem si, že lidi potřebuju.

Ležet na trávě, koukat na mraky, hádat co to asi je. Smát se, pošťuchovat se, lovit mravence...povídat si. A když lehkovážně prohodíte něco o vlastní smrti, dostane se vám odpovědi, že by vás byla škoda a že by toho litovala. Neuvěřitelná síla slov, kterou jsem si v tu chvíli ani neuvědomil. Možná o moc nejde, možná jde ale skutečně o víc, než to vypadá.

Je hezký mít jeden druhého. Prožívat s ním chvíle. A teď nemyslím jen jí. Myslím i další, nejbližší kamarády, se kterými si mám pořád co říci a nikdy tomu nebude jinak. Teda. Aspoň doufám. Protože není nic hezčího než, že existuje někdo, komu na vás záleží.

A to je krásný

Dřív jsem totiž dost uvažoval nad svojí smrtí. Vděčný téma, který optimismem práská dveřma. Já vím. A když si na to teď rovzpomenu, vím, že by tu byl někdo, kdo by mě obrečel.

A to je to, pro co stojí za to žít.