Živo

Miluju tě. Nikdy jsem nevěřil, že tohle někdy někomu řeknu. Nebo že to řekne někdo mně. (rozpomenutý citát z filmu Boy A - určitě si ho pusťte). Někdy. Jo jo, stejně miluju tyhle nonsensy!

Baví mě psát si věci sám pro sebe. Je to taková zvláštní forma meditace. Někdo chodí okolo řeky, někdo kouří cigára, jointy, ten další na to chlastá. Podle toho, jak moc to závažný je. A já jsem dostal další impuls k tomu, abych něco napsal. Prostě - kdo nic nedělá, nic není, zakrní a nic už toho nevymyslí. A to úplně nechci.

Poslední dobou si připadám tak nějak živě. Jo, živě. Protože většinu roku jsem si připadal jako by mě posadili na nějakou nudnou horskou dráhu, kterou jsem sjížděl pořád dokola. Prostě kolotoč. Stereotyp. Monotónnost. Každodenní rutina. Jak je komu libo. Mě bylo jen jasné, že tohle ne. Nebaví mě to.

Možná je to tím, že jsou prázdniny, možná tím, že se ve mě něco změnilo. Něco se pohnulo. Možná. Už si připadám, že žiju, něco prožívám. Někde, s někým. A nepřežívám ze dne na den s tím, že den co den je stejný. Je to skvělá změna. A když si tohle člověk uvědomí, hned se mu o mnoho lépe dýchá.

Stejně jako zjištění, že jsou tu lidi, co vás vždycky podrží, co vás mají rádi a nechtějí vás ztratit. Nechtějí, aby to mezi vámi vyšumělo. A já taky ne.

Možná jsem asociální, dost času jsem byl sám jen sám se sebou. Nevadí mi to. Ideální čas k tomu si to v hlavě přebrat. Ale když jsem tak dneska ležel s Verčou na trávě (teď je jedno, KDO to je), uvědomil jsem si, že lidi potřebuju.

Ležet na trávě, koukat na mraky, hádat co to asi je. Smát se, pošťuchovat se, lovit mravence...povídat si. A když lehkovážně prohodíte něco o vlastní smrti, dostane se vám odpovědi, že by vás byla škoda a že by toho litovala. Neuvěřitelná síla slov, kterou jsem si v tu chvíli ani neuvědomil. Možná o moc nejde, možná jde ale skutečně o víc, než to vypadá.

Je hezký mít jeden druhého. Prožívat s ním chvíle. A teď nemyslím jen jí. Myslím i další, nejbližší kamarády, se kterými si mám pořád co říci a nikdy tomu nebude jinak. Teda. Aspoň doufám. Protože není nic hezčího než, že existuje někdo, komu na vás záleží.

A to je krásný

Dřív jsem totiž dost uvažoval nad svojí smrtí. Vděčný téma, který optimismem práská dveřma. Já vím. A když si na to teď rovzpomenu, vím, že by tu byl někdo, kdo by mě obrečel.

A to je to, pro co stojí za to žít.