Citát

Žiju. Teda přežívám, jak občas vtipně podotknu. Na Mladého muže jsem teď chvíli kašlal. Doslova.

Lidé s oblibou říkají, že nemají čas. Je to jen jakási formalita, kterou zastírají skutečnost. Ten, kdo "chce mít čas", si ho jednoduše udělá. Vždycky a za každých okolností. Obzvlášť, jedná-li se o nějakou oblíbenou činnost. Nebo chcete-li vášeň. Ještě jsem neviděl sběratele, který by i přes svojí pracovní vytíženost, zanevřel na svůj koníček. Všechno je to jen o prioritách a kompromisech. Ale o tom by se dalo debatovat hodiny.

Vlastně ani nevím, proč to píšu. Takhle se zasekávám celkem často :). No, nutno uznat, že nejsem P.Vogl, abych dostával náměty na článek každou nanosekundu. To nedávám.

Snad jen závěrem - listoval jsem svým čtenářským deníkem a co nenajdu! Citát! Miluju citáty. Obzvlášť ty, co potvrzují to, co už dávno víte. Ale tak, to je vlastně taky citát. Něčí. Nevim čí. Kopyrajt hadr!

Ale zpátky k tomu mému citáty. Je z knížky Kdo chytá v žitě. Napsal jí Jerome David Sallinger. Pokud je vám -náct a jste inteligentní (tzn. máte to v hlavě hezky srovnané), přečtěte si jí. V jiném věku to snad nemá cenu číst, člověk se musí s hlavním hrdinou sžít, chápat ho, žít jeho roli. A to, zdá se, je v pubertálních útrapách nejlepší recept na vychutnání celého tohohle románu.

A teď ten citát.

Člověku, který padá, není dáno ucítit ani uslyšet, že dopad na dno. Prostě padá a padá. A tohle je určeno lidem, kteří v tom nebo onom období svého života hledali něco, co jim okolí nemůže poskytnout. Nebo si aspoň mysleli, že jim to jejich okolí nemůže poskytnout. A tak se vzdali hledání. Vzdali se dřív, než začali vůbec hledat.

Mějte se, lišáci, za nějaký čas dám zase vědět!

Láska je láska

Mám rád pohádky. Od jakživa dávali lidem naději, že dobro zvítězí nad zlem a činili je šťastnými. Ikdyž realita zpravidla nebývá tak růžová.

Jak jsem rostl, příběhy se měnily a s nimi i postavy. Princezny a udatné rytíře vystřídali hrdinové moderní doby. Jedno však zůstalo pořád stejné. Téma. Láska. Omámení, poblouznění, které nás drží pospolu. Nejvděčnější a takřka nevyčerpatelný námět, z něhož lidstvo těží po staletí. Knížky, hudba, film, reklama. Nevyhnete se tomu. Je na každém kroku a jednou vás stejně strhne, ať chcete nebo ne.

Daleko horší je fakt, že se vztahy je to v dnešní době jako s nakupováním. Prakticky jen projíždíte životem a hážete, třídíte lidi do vašeho košíku. Média nám zhůry káží, jak máme vypadat, co máme jíst a z lásky se stala komerční fraška. Alespoň z té heterosexuální. A co ta druhá? Proč stojí tak vzadu? Proč je mnohými opovrhována jako něco zakázaného? Proč?

Je to láska? Samozřejmě, že je. Jen je bůhví proč přehlížená. Paradox.

A proto jsem rád za všechny ty otužilce, co se vrhají do těch rozbouřených, problematických a chladných vod, aby lidem ukázali pravdu. Pravdu, za kterou je hloupé se stydět, byť na ní naše společnost stále není připravena.

K tomuhle článku mne inspiroval finský film Láska je láska. On už ten název je pozoruhodný. Zatímco nebojácní Finové svůj snímek pojmenovali Fucking Åmål, do českých kin se dostal jako Láska je Láska. A do těch amerických jako Show Me Love. Jako by se lidé báli už toho názvu.

Finové nám totiž naservírovali skvěle podané romantické drama o dvou náctiletých lesbičkách. A v tom je to jiné. V tom je ta síla, která demoluje všechny ty holywoodské cukroušky, v nichž hlavní borec hraje lakros a zpívá ve školním sboru. A nutno oznat, že je to daleko lepší. Krásnější a originálnější. Svěží vítr do plachet. Konečně!

Tenhle film není jen pár otužilců, co se odvážilo skočit do ledových neprobádaných vod. Je to ledoborec, který prolamuje ledy a čeří hladinu. Nezastavil se před ničím. Mladí lidé zde chlastají, chodí na párty a vesele se oddávají všem neřestem. Žádná vyumělkovaná růžová žvýkačka. A tak by to mělo být.

Pokud máte možnost, pusťte si to. Teď hned!

Snad se jednou dočkáme dne, kdy homosexualita bude úplně normální všední věcí. Bez posměšků, bez úšklebků. Jsem rád, za každého odvážlivce, který je schopný skočit do těchto vod. Klobouk dolů!

My máme všechno co chcem, my máme dobrou náladu!

Původně jsem chtěl psát o tom, jak je škola strašně ubíjející. Jak se v ní vyskytují lidé, kteří se nechají strhnout vlnou a tak dále. Prostě a jednoduše, se celý ten ústav dělí na ty, co tahají za nitky a ty, co vesele panáčkují. Jako dřevený loutky. Dutý loutky. Ale kašlu na to. Dost bylo negativ, protože jste přece na Odvážném mladém muži, nebo ne?

Ikdyž mě v poslední době sere spousta věcí, chci to změnit. Chci se změnit. Od základů. Vlastně mě k tomu dohnal až teď Jarda Lešo, byť jsem to plánoval již delší dobu. No jo, ale bez obětí to samozřejmě nepůjde. Samotného mě štve, když si lidé stěžují a nechci Odvážného mladého muže koncipovat jako kdovíjak “emo” plátek. Nezaslouží si to on ani já.

Pokud jste na tom stejně, přečtěte si Jardův článek a napište si svůj seznam přání!

Nakresleno Vypsanou Fixou

Nijak se netajím tím, že klid hledám zrovna v hudbě. Když mi není zrovna nejlíp, zalezu do svého kutlochu a dám volume doprava. Pomáhá to.

Nedávno jsem však okusil daleko větší odvaz. Koncert pardubické kapely Vypsaná FiXa, na který jsem prostě musel zajít. Byla to nutnost. Už si je do uší pouštím nějaký ten rok. Nutno uznat, že ačkoliv jsem si myslel, že pro mě něco jako “nejoblíbenější hudební interpret” neexistuje, existuje. Jsou to právě oni. Nespoutaní, melodičtí mimozemšťani, co “prostě řežou do kytar”.

A ten živý akt je na tom to nejlepší. Pulsující řvoucí dav, v němž každý zaujímá svoje místo. V němž si připadám, jako v déjà vu. Jako bych všechny ty lidi znal už od malička. Teď se tu jen sešli, aby si trochu užili života. Zatančili, vypili pár drinků a odešli.

Atmosféra, která by se dala krájet. Pomalu proplouvá vzduchem, aby vás běhěm několika songů naprosto uzemnila, smetla na zem a rozdupala na prach. A když vstanete a všechno je za vámi, jste bestiálně šťastní, že jste to přežili ve zdraví.

Koncert Vypsané FiXy je pro mě něco jako oáza uprostřed pouště. Vypnutí všeho nepotřebného. Vlije se mi nová krev do žil a srdce se rozeměje. Během toho všeho si připadám jak v drogovém opojení, při kterém zapomínám na problémy někdy až moc všedního života.

Když nad tím tak přemýšlím, vedu celkem nudný život, který nemá moc dobrých vyhlídek na budoucnoust. Asi to vidím moc černě. Možná bude všechno OK. Možná budu nakonec vést zajímavý a šťastný život. Možná…

Když přijdou dny, kdy se nevyznám ani sám v sobě (a ty teď mívám zatraceně často),  tohle mi pomůže. Je to závislost. Závislost na zážitku, který mi nedá spát. Diagnóza asi neexistuje. Díkybohu.

Podzimní mámení

Je podzim. Lístí stromů se zbarvuje do pastelových barev. Lesy se převlékají do malebných kabátů, aby nedlouho na to zemřeli. Opustili své tělo s elegancí odvážného muže na létající hrazdě. Jako každý rok. Jednoho dne to čeká i nás. Ten nepatrný záchvěv. Ta náhlá smrt. Koloběh, jemuž se nikdo nevyhne. A dost možná jediná spravedlnost dnešního světa.

Nebojím se smrti, proč taky. Daleko více se děsím toho, že svůj život promarním. Zahodím šance, propadnu skepsi a celou tu krasojízdu tak nějak dožiju. To se prostě nesmí stát. Mě, tobě, nikomu.

Ikdyž mám občas pocit, jako bych sem nepatřil. Jako by mi nikdo nerozuměl. Prej se tomu říká puberta. Těžko říct, jestli i tohle spadá do symptomů téhle "choroby mladých lidí". Někteří tomu podlehnou. Jiní to řeší po svém. Což taky není nejlepší řešení, víme? Chlast a drogy můžou být zajímavým tripem do jiného světa. Do světa, kde vám všichni rozumí. Do světa, kde jste s každým kamarád. Problémem však je, že tenhle svět je pouze dočasný. A tak se snadno stane, že se nebudete chtít vrátit zpět. Zpět do špíny reality.

Těžko říct, co jsem tímhle článkem chtěl říct. Sám to nevím. Snad jen - pokud jste na tom stejně, vzchopte se. Sakra lidi, život je krásnej. Když už jste ho jednou dostali, byla by chyba ho promarnit. Otázkou je, jak toho docílit, aby se to nestalo...

Na závěr sem hodím ještě jeden fajný song kapely, která je lepší než všechny antidepresivní rybičky světa. Vypsaná FiXa, seznamte se.

Vypsaná FiXa - Letní Tlení by filip-1

Vítejte. Pokud o to stojíte.

Mocinky moc jsem si chtěl založit blogísek, abych si konečně mohl vylít své bolavé srdíčko! Bullshit. Takhle by to nešlo.

Takže znova. A pořádně.

Ahoj! Filip Štochl jméno mé. Jsem tak trochu podivín. Asociál. Zkrátka a dobře nezapadám moc dobře do společnosti dnešní mládeže. Asi jako byste se vší silou snažili odemknout zámek, k němuž nemáte klíč. A ten váš klíč tam prostě nezapadá. Tak nějak je to i se mnou.

Vlastně ani nevím, proč tenhle blog zakládám. Je to spíše takový experiment. Pokud se povede, budu v něm pokračovat. Jako by nestačilo, že mám dost práce do školy a ještě jsem se upsal svojí krví projektům jako Tři koule a studentský magazín Zapni Mozek. Místo toho, abych se zaměřil na tyhlencty dva projektíky, zakládám další. A tak nestíhám úplně všechno.

Takovej už prostě jsem. Štve mě to. Převelice. Ale prostě se dostávám do stavů, z nichž se potřebuju vypsat. Mrsknout pár myšlenek a názorů na "papír". Zanechat tam po sobě alespoň nějakou stopu. Když už nic jinýho.

Asi se ptáte, proč zrovna Mladý muž? Je to jednoduché. Mám rád surrealistickou tvorbu Williama Saroyana. Dnes již zemřelého amerického prozaika, jenž dokázal psát stylem, který mi uhranul. Krom toho napsal povídku Odvážný mladý muž na létající hrazdě. Spojte si to jak chcete. Přečtěte si jí, pokud jste jí ještě nečetli.

S odvážným mladým mužem toho mám společného možná víc než by se zdálo. A možná taky pěkně kecám.