PF 2012

Tak vám milí čtenáři, vinšuju všechno nejlepší do nadcházejícího roku! Hodně osobních úspěchů, lásky, naplněných očekávání a hlavně dobré nálady! Protože to je věc, které je vždycky nedostatek a určitě by se jí nemělo šetřit.

Zároveň ale doufám, že zůstanete věrni Mladému muži. Že to, co zde píši, vás nějakým způsobem inspiruje, baví a nutí zůstat tady - v rozbouřeném moři myšlenek mladého člověka. Nechal jsem tu kus sebe. 

Živé kvety aneb chuť slovenských brusinek

Všechno souvisí se vším. Snažím se tohohle hesla držet už delší dobu. A vychází to. Nikdy totiž nevíte, u jaké příležitosti poznáte něco nového, něco co vás zaujme.

Živé kvety mne okouzlily při poměrně trpké události. Tou byl pietní koncert pro Václava Havla, na které krom dalších lidí, které měl bývalý prezident rád, vystoupila i slovenská rocková kapela Živé kvety.

Nemusel jsem je poslouchat ani nijak dlouho, hluboce pronikat do jejich textů, aby mi to připomnělo jednu věc - The Cranberries, kapelu, která nejenže se nese na podobné vlně, ale má i podobně zajímavou zpěvačku s podobně charismatickým hlasem. Samozřejmě, obě kapely jsou krapet někde jinde, ale i tak mi to nedá. Živé kvety jsou prostě slovenské brusinky, ať chtějí nebo ne. Pro mě každopádně.

A teď kapku poslechovky a malého srovnávání.

Vystřelit. A minout cíl.

Pomalu se připlížil ke kamenné rozvalině. Trosky starého, kdysi možná překrásného kostela. Tam, kde kdysi stála sakristie a opodál dřevěné lavice, se teď válely střepy z barevných vitráží, zatímco v rohu místnosti, což bylo asi to poslední místo, které ještě zůstalo celé, ležel spadlý, zlomený kříž. Podivné místo, pomyslil si a prodral se až k nejzažší zdi, kde měl nejlepší výhled. Propálená díra přes celou její délku působila trochu nepatřičně, skoro takové Boží oko, které nad tím vším bdí a naříká. Lehl si do střepů a přitiskl si pažbu pušky silně na rameno. Zadržel dech. Jeho cíl byl nedaleko před ním. Viděl ho zcela jasně. Nefoukal natolik silný vítr, aby mu jeho záměr překazil. Ukazovákem obemkl kohoutek. Poslední sekundy. Zmáčkl spoušť. Netrefil se. Promarnil šanci, zatímco jeho cíl, jeho cesta, za kterou šel, se rozeběhl jako polekaný králík, jako Emil Zátopek, který běží svůj životní závod a mizí v dáli. 

Hrabal jsem se zase sám v sobě. Vracel se na místa, do situací a momentů, možná tak trochu i k lidem, kteří jsou už pryč. Flashback. A tak trochu jsem zjistil, že jsem se trochu zmýlil sám v sobě. Víte, vyznat se sám v sobě, zvlášť u člověka, kterému je až na výjimky všechno ukradené, zatímco stále neví co sám se sebou, je těžké. Nesmírně těžké. 

Chci tolik a zároveň nic. Nemůžu zůstat u chtění, u snů, ač ty dětské přikrášlené fantazie jsou jedna z nejhezčích věcí, která mne snad nikdy neopustí. A hlavně - nechci se dožít chvíle, kdy zjistím, že ten svůj čas tady jsem víceméně promarnil něčím, co vlastně dělat nechci, co mě zas až tolik, ač jsem si to třeba zprvu myslel, nebaví a nenaplňuje.

Vážně nejsem dobrý programátor. A nevím, zda někdy budu. Nebaví mě řešení úloh, logické hádanky mne nikterak nevzrušují, přestože vždycky kolem sebe vidím ten povyk, když se najde bestiálně šťastný řešitel. Ale vytrvám aspoň teď a tady. A pak? Pak půjde někam, kde mě to bude bavit. Psaní? Filozofická fakulta? Milerád. Upřímně, nezajímají mě názory ostatních. Ne, že bych je nechtěl vyslyšet, ale ne v tomhle. Člověk, by měl jít za tím, co chce on. Ne ostatní, popřípadě společnost. Chceš se stát filmovým recenzentem, vyřezávat dřevěné loutky? Jen běž, seber se jdi za tím, co chceš!

Dráha programátora to už asi nebude. Uvidíme. Z některých klacků, které nám život často hází pod nohy, se mohou za čas stát platonické lásky. Tak bacha na to.

Za okýnkem

Zima nám začala. I když to mnohde vypadá spíš na jaro a v takové Praze se sněhu letos asi nedočkáme, kalendář si urputně tvrdí to své. A má pravdu. Čas vytáhnout kabáty a nasadit čepice. Mám tuhle část roku poměrně rád, je taková...no prostě svá.

Paradoxní je, že jak největší hrdinové, jak neoohrožení bijci, musíme vstávat každičké ráno do školy a za podobné tmy se vracet. Jestli je něco koloběh života, tak je to tohle.

Také se stala jedna taková milá věc, že jsem zase o další rok stár. Uteklo to, a i když to leckdy nebylo nejlepší, ten svůj prožitý rok nezapomenu. Nikdy.

Moc rád bych se Mladému muži více věnoval, staral se o něj, pečoval o něj, nicméně, časová barikáda je tristní. Snažím se hledat si čas kde to jen jde a třeba tenhle článek píšu v autobuse na cestě domů.

Vlastně, celý život nám na cestě. Kam? To ať si každý určí sám. Pamatujte jen, že jakou cestou jdeš, takové lidí potkáváš ;).

Trocha radostného skotačení s Wolf Gangem

Ne, řeč nebude o geniálním německém Wolfgangu Amadeu Mozartovi, byť by někdy klidně mohla. Obecně se tak nějak má za to, že britská muzika patří mezi ty nejlepší. A když má někdo ten pravej britskej "sound", tak už je to prostě něco.

Britská kapela Wolf Gang, není u nás příliš známá. Ono taky, co je u nás příliš známé, že jo? Miley Cyrus, Bieber, Twilight..., ale zase, proti gustu žádný dišputát. Svěží Briti jsou tak v kontrastu s dnešní muzikou něco, co vás prostě probudí ze zimního spánku. I proto si je pouštím třeba po ránu.

V tomhle roce se vytasili s novou deskou Suego Faults. A nutno uznat, že se vskutku povedla. Mám tenhle styl rád. Takový rozjařený, radostný a svěží alternativní pop. Vedle toho kvanta depresivních umíráčků, které v uších točím pořád dokola, je to jak živá voda. Jo, to je to slovo. Živá voda.

K týhle mlhavý zimě se to prostě hodí. Šup s tim do sluchátek a zaposlouchat se. Noha nezůstane klidná.

Zlomený meč

Vejrám do monitoru, právě máme prográmko. Tak nějak se mi nechce vůbec nic. Víte, tyhle situace jsou stejnak nejlepší. Něco se po vás chce, očekává. Ten pomyslnej pohár očekávání pomalu přetéká, pěna odkapává a vám, vám je to tak nějak všechno úplně jedno.

Určitě jsem nikdy nechtěl, aby mi život proběhl mezi prsty. To ne. I když už jsem párkrát měl ten pocit. Když už se člověk o něco snaží, usiluje o to bůhví jak dlouho, skoro kvůli tomu ani nespí, aby se koněčně rozhodl, a pak o to náhle přijde. Zčistajasna. Zamrazí vás.

Holka v converskách se se mnou rozešla. Verča.

Nepřipadala si připravená na vztah. Chápu to. Nebo se aspoň snažim to pochopit.  Dneska by to byly tři měsíce na den přesně. I když to dost možná nemá smysl. Když jsem se o tom všem bavil s kamarádem Vojtou, napsal mi jen " Nevěř tomu, že to má nějaký racionální vysvětlení. Víš, co je přece na lásce to nejhezčí... je naprosto iracionální :)". Víc asi netřeba dodávat.

Celej ten sled událostí byl strašně rychlej a spoustu věcí mi to dalo. A bohužel i vzalo. Nikdy není žádná jistota a nikdy, opravdu nikdy nemůžete vědět, co se může stát. Můžete jen předpokládat, a to je, řekněme, lehce nepřesné. Do druhého nevidíme. Občas bych ten snímáč myšlenek tuze potřeboval. 

A tak jsem se znovu dostal na rozcestí. Tam, kde si vybírám, pro co žít. Ta cesta, jež se mi zdála hlavní, se náhle stala slepou. Hledám dál a nepřestanu. Protože nejvíc vysiluje nečinnost.

Detaily naživo i na placce

Vypsanou Fixu mám rád. Vyvolává ve mě hezký vzpomínky a až na výjimky má strašně pozitivní songy. Stejně jako jejich texty - každý si v nich najde co chce, a to je asi nejúžasnější věc vůbec. Je tomu už hodně dávno, co jsem je poprvé slyšel v klipu Ledňáčci v televizi, ale můj vztah k nim se nezměnil - pořád je to moje nejoblíbenější tuzemská kapela.

V říjnu vydali novou placku Detaily a nutno říct, že se jim vážně povedla. Ač moje názory, nemůžou být asi nikdy objektivní (a že nejsou), po syrovém Klenotu přišlo něco, na co můžu říct jednoduše "jo!", tohle je totiž ta správná cesta, kterou by se měla kapela ubírat. Protože ač by se to zatvrdlým fandům líbilo, kapela nemůžu stát na místě, nemůže hrát furt stejně a dokola točit víceméně podobná alba. Musí se nějak vyvíjet, něco dělat. Některé fandy ztratí ale dalších tucet získá. Tak to prostě je, tak to chodí a pokud si ještě někdo pamatuje přeměnu, kterou prodělal Linkin Park v posledním albu, je to prakticky to samé. Ideální příklad.

Detaily jsou daleko víc o lidech, kteří se vyskytují v textech a bydlí kdesi v tajemném San Piegu. Postavy, jež vyrostli v panelových domech, v ruchu města, který můžeme slyšet v samotných nahrávkách. Ten neuvěřitelný fakt, že každá skladba je propracovaná do detailů. Příhodný název.

Možná že už to není ta Fixa z Brutální Všechno a tak dále, ale jsem za tenhle přerod rád. Protože nic nevyčerpává více než nečinnost. Detaily jsou ideálním příkladem toho, jak by se měla hudba dělat. Propracované, chytlavé, zapadající do sebe - jak hudebně tak textově. A Fixa nám tak servíruje vskutku detailní celek.

Trochu jsem se bál, jak se jim ho podaří naservírovat naživo. Přece jen - na koncertě nějaké supr efekty co jsou na placce moc dobře nevykouzlíte. Ale obavy hned po odpálení songu, který otevíral pražský křest nového alba - Vše za 39, vzaly za své. Pravdou je, a je to setsakramentsky skvělá věc, že studiové songy se od těch na koncertech liší. Zejména rychlostí, protože...je to přece jen koncert, kde se čeká nějaká energie. Takže i na takovou Bubetku tancujete jak diví :).

A energie bylo na rozdávání. Skákající masa těl, drogovej večírek bestiálně šťastnejch lidí. Asi proto je mám a jejich koncerty tak rád - vždycky mě to děsně nabije. V Akropoli to bylo jako v pekle, masa zpocených těl, nedýchatelno a skoro jsem ani nemohl zpívat, jak tam bylo dusno, ale i tohle k tomu tak nějak patří. Tam kde je hodně energie, tam je i teplo, to ví i děcko po prvním kari.

Líbí se mi nová Fixa, líbí se mi kam směřují. A že už to nejsou oni? Ale jděte! Pořád to budou stejní blázni.

Chaos

Zahučelo mi v hlavě. Svět se mi tak nějak divně točil, jako by to bylo malá káča na provázku. Kdo vám vlastně roztáčí ten váš? No, ten váš...život? Problesklo mi hlavou jedno - není tohle vlastně všechno jeden velkej sen? Nestane se čistě náhodou, že se z toho všeho jednou prostě probudíme?

Otázky. Nekonečný moře otázek. Nevidím ani za horizont, nevidím před sebe. Nevidím vlastně zhola nic, ale i tak se snažím. Ptát. Na všechno.

Ruce. Propletený ruce. Navzájem. Tak blízko sobě a zároveň tak daleko. Slova jsou tak banální, nikdy neřeknou to, co skutečně chceme, vždycky to nějak zkreslí, vždycky. Ale dotek - ten je jedinečný. Každý ho vnímá stejně. Nedá se zkreslit, zaměnit, nic. Výsměch všem těm slovům, větám, esejím. Cha cha, všichni jste vedle doteku nahraní. Stojíte na tenkym ledě, co se pod váma propadá.

Jenže - kdo nepadá? Kdo je skutečně ale skutečně šťastnej? Občas mi přijde, že já. Nemám proč to mít jinak. Pak přijde druhej den. A velká skepse je na světě. Ty momenty, kdy nechcete nic. Nic, nikoho, nikde. Prostě nejste, nežijete ale přesto tu tak nějak fyzicky jste, ačkoliv psychicky jste jinde. Je těžký to popisovat, je těžký to chápat. Možná, že jsou to útrapy dospívání, kdo ví. Kdo rozhoduje na týhle planetě, kdo je či není bláznem? Kdo jím skutečně je? Nikdo to neví, nemůže vědět, protože jediná jistota je, že není žádná jistota.

Mám v hlavě chaos. Někdy se to tak přihodí, myšlenka předbíhá myšlenku. Dohromady to tvoří jakýsi slepenec, cákanec, který je vidět na papíře. Třeba to někomu něco dá. Řekne si - jo! Občas se cítim stejně. A nebo taky ne.

Útržky ze země Nikdy

Nebe se přeměnilo v černou dámu v kabátě pobitými hvězdami. Svítili nám na nad hlavou a dávaly nám vědět, že aspoň někdo na týhle planetě má trochu energie nazbyt. "Víš, tohle je vůbec línej svět" řekl Barnabáš nad hrnek černého čaje a dlouze usrkl z toho svého. Byl jeden z těch teplých večerů, kdy vám přijde, jako by se zastavil čas a všechno kolem tak nějak zpomalilo. Seděli jsme v proutěných křeslech na terase pod širým nebem. "Nemáš tu žádnou jistotu, vlastně, jediná jistota je to, že nikdy není žádná jistota" pronesl a krátce se uchechtl.

Svit hvězd se odrážel v našem lesklém čaji a večer plynul líným tempem dál. "Koukni, támhle padá hvězda!" vykřikl jsme a snažil jsem se v té tmě ukázat, kterým směrem se má Barnabáš podívat. "To není padající hvězda, to právě někdo dopad na dno" tiše řekl Barnabáš a uvelebil se ve svém křesle. "Ten chudák, teď bude hledat, bude hledat sám sebe" chvíli se umlčel a pak důrazněji pokračoval "a když se nalezne, rozsvítí se vedle těch, co se našli". "A když ne?" zeptal jsem se "Tak zanikne, ztratí se, spadne do hlubin, kde mu už není pomoci". "Tohle je koloběh života, Viky, tohle je život" dodal s možná až otcovskou vážností. "Ale víš ty co? Pojď už radši spát, je pozdě, Viky".

Na dně konzervy

Někoho by možná zajímalo, co jsem vlastně zač. Mé myšlenky zde v podobě článků, mnohdy i malých povídek, promlouvají a vypovídají o mě dost. Vlastně - víc než dost. Ale málokdo si to dokáže spojit, málokdo mě zná. A tak nějak bych lhal, kdybych řekl, že si občas píšu jen tak pro sebe, byť to zní sebevíc sobecky. Ale kdo je vlastně ten odvážný mladý muž za klávesnicí? Je opravdu tak odvážný? Vlastně ani ne.

Zanedlouho to bude rok, co jsem Odvážného mladého muže v mořích internetu vzkřísil k životu, aby plaval jako neohrožený plavec, aby se odvážně vrhal do rozbouřených vod, aby se nebál dálek, překážek a nástrah, jež se naskýtají na jeho dlouhé cestě. Zakládal jsem ho v období, kdy mi nebylo zrovna nejlíp, kdy jsem se zmítal ve skepsích. Připadal jsem si jako nicka, naprosto bezvýznamný budižkničemu. Nicméně jsem všechny ty nálady potřeboval ze sebe dostat. Ven. Pryč. Zrovna v té době jsem četl Tracyho Tygra a hned na to Odvážného mladého muže na létající hrazdě od Williama Saroyana. Stačilo si jen trochu pohrát se slovy, něco přidat, něco odebrat a vznikl ten název. Myslím, že se mi celkem povedl, což o mnoha svých počinech říct nedokážu.

Kdo četl povídku, ten ví, na co odkazuji. Kdo ne, nechť to napraví. Odvážný mladý muž je někdo, kdo má odvahu, nebojí se žít do posledního svého vydechnutí. Někdo, kdo mi tu odvahu dodává. Odvahu žít tak, jak chcete. Já tu odvahu třeba mnohokrát neměl, proto jsem se snažil svoje nálady a myšlenky filtrovat skrze psaní. Protože to je mnohdy jediné, co umím. Krom toho, že mě občas nic tak neuklidní. Imaginární kámoš taky kámoš - to platí vždycky a všude ;).

Vlastně když nad tím tak přemýšlím, byl to takový lék na osamělost. Prostor, kam si budu lepit své osobní poznámky. A - teď to zní možná na výsost směšně, ale když jsem o Odvážném mladém muži před rokem přemýšlel, řekl jsem si, že ho zruším až si najdu nějakou spřízněnou duši, někoho k sobě, někoho, kdo zažene chmury. Ač jsem nijak ustavičně nehledal, skutečně ten okamžik přišel. A já od první chvíle prostě věděl, že tuhle šanci musím využít, jinak se budu nenávidět. Když něco takového přijde, poznáte to ;). A tak se mou spřízněnou duší stala ta holka v converskách - Verča :). A já se zamiloval.

Najednou však - nechtěl jsem Odvážného mladého muže zabít. Je v něm můj odraz, je to tak trochu moje dítě. Můj tok myšlenek, všerůzných nálad. Prostě jsem ho začal mít rád. A odklonil jsem se od původního plánu k plánu "bé" - bude žít do té doby, dokud mě bude bavit. Je v něm nemalý kousek mě samotného.

Snad mi to vydrží ;). A vám taky! Díky za všechny čtenáře, za všechny ty kladné komenty, co čas od času dostanu. Fakt si vás vážím.

Dotknout se hvězd

Koukal jsem na hvězdy. Dost dlouho na to, aby mě kdokoliv mohl označit za jakéhosi mladistvého romantika. Třebaže jsem jím možná ve skutečnosti i byl, nenechal jsem se převálcovat představou vyfiknutého frajera, jenž zasněně hledí na západ Slunce nad obzorem s karafiátem v klopě. Zíral jsem dál do hvězd. Uklidňovalo mě to. Jen já a tichý vesmír. Stejně je to tak legrační - vidíme jen jakýsi odlesk toho všeho tady na Zemi. Civíme na hvězdy, který už třeba dávno nejsou, spadli, vyhasli. Jakýsi posmrtný záblesk, světla na konci tunelu.

Prach jsi a v prach se obrátíš. 

Ačkoliv nemusím jakékoliv pánbíčkáře a teorie o vzniku světa coby povídka o geniálním designu a jeho designérovi mi přijde až nemístně směšná, tohle sedí. Něco na tý první knize přece jenom je. My samotní jsme přece jen nepatrný záblesk uprostřed toho všeho. To nepatrný probliknutí je náš život. A přesto jej mnohdy neumíme žít.

Občas mívám pocit, že nežiju, že cokoliv co dělám nemá žádný vyšší smysl, vlastně ani nevím, proč tomu tak je. Nepříjemný pocit plný rozporuplných pocitů i myšlenek. Vždycky, když se dostanu do tohohle stavu, snažím se z něj vymanit. Vypadnout ze stereotypu, z pevného řádu života, který by se mnohdy životem ani nemusel nazývat. Na druhou stranu však - kdyby nebylo stereotypu, nebyl by žádný každodenní řád a my nemohli ocenit ten ojedinělý pocit, když se vám povede z těch okovů dostat a okusit něco jiného.

Změna. Každá změna se dá ocenit. A je to s ní v podstatě jako s tou hvězdou - vidíte jí, jak jasně září, ale ještě nevíte, že může pohasnout, zaniknout. Žijeme příliš krátce na to, abychom každý problém, každou změnu, kterou musíme prodělat, složitě analyzovali a zkoumali. Někdy je jednodušší do toho skočit po hlavě - ač o hodně těžší. A pak? Pak se uvidí. Nikdo, nikdy vám nemůže s jistotou říct, co bude.

To problesknutí je moc rychlé na to, abychom se trápili. Ale zase moc pomalé na to, abychom se netrápili vůbec.

Je to paradox už sám o sobě. Ale...už to prostě tak je. Stejně jako můj sen o tom, že se dotknu hvězd. Někdy. Někde. S někým.

Bod zlomu

Léto se jakoby v posmrtný křeči snaží vydat ze sebe to málo, co v sobě ještě má. Trochu sluníčka. Odlesk slunce nad horizontem. Nutí přivírat oči. Stejně je pořád nad něčím přivíráme. Nad smrtí? Neuvědomuje si vlastní konečnost. Všichni chceme do nebe ale málokdo chce zemřít.

Stál tam jako by byl bez duše. Už v něm nebylo nic. Jen kus masa bez citů. Hadrová panenka s knoflíkovýma očima, co na vás čučí ze zaprášené poličky. Stál na kraji útesu a koukal dolů. Nikdo nevěděl co s tím klukem je. Pomátl se? V tomhle věku jsme pomatení tak trochu všichni. A nebo vlastně - nejsme pomatení vlastně bez ohledu na věk? Je někdo v tomhle světě normální? A co to vlastně znamená "normální"? Moc otázek. Málo odpovědí a ta nepolapitelná touha sežrat všechen rozum světa.

Starej Smrťák tam stál taky. Vlastně mu už ani nikdo neřek jinak. Shrbený stařec v prošívaném baloňáku. Stál tam s ním a civěl do dáli. Neříkali nic. Vítr jim foukal do očí a možná i do hlav, pohrával si s jejich vlasy ale i s jejich myšlenkami. "Vidíš to, stojíš tady na pokraji útesu abys to ukončil a nedokážeš to" řekl a šibalsky se uchechtl. Dal ruku na jeho rameno a malinko ho popostrčil. Zavrávoral, dole to zapraštělo padajícím kamením a Smrťák mu s úsměvem na svých vrásčitých rtech, které budí dojem papíru povídá "Bojíš se smrti, máš pro co žít", chvíli se odmlčel a pak tišeji pokračoval "kdybys neměl, udělal bys to,  nebál by ses". Další jeho slova vzal vítr. Stáli tam spolu, koukali dolů a v hlavách se jim mihotaly podivné myšlenky. Hezké myšlenky.

Každej den umíráme a znova se rodíme. Stejně jako každým dnem prožíváme cizí životy, žijeme cizí příběhy ale ty vlastní? Nežijeme. Zapomínáme na ně a někdy je i nechceme žít. Uspokojení hledáme tam, kde není. Kdo jsme? Jsme to vůbec my? Hledáme se asi jako hledači kovů bez detektoru kovů s klackem v ruce. Jsme mimozemšťani na vlastní planetě. 

But I'm a creep
I'm a weirdo
What the hell am I doing here?
I don't belong here

Někdy toho jeden song řekne stejně nejvíc. Jako dotek, co toho řekne víc než slova. 

Jak moc je důležité umět poděkovat

Každý máme za co děkovat, řekla a já si uvědomil, že vlastně má obrovskou pravdu. Nikdy jsem nad tímhle moc nepřemýšlel. Je skvělé, když vás někdo inspiruje. Buďte rádi za každého člověka, co tohle dovede.

Nechci snad tvrdit, že dřív bych neuměl děkovat. Vůbec ne. Jen jsem si dost možná neuvědomoval, jak strašně důležité to slovo "děkuju" je. Zvlášť v dnešní době, kde vás málokdo ocení a každý se žene jen za vaším výkonem. Posuzovat lidi jen na základu toho, jaký výkon podávají? Ale jděte. Připadá mi to dost smutný. Abych měl rád lidi na základě toho co dělají a jak to dělají? To prostě neumím. A asi nikdy umět nebudu.

Děkovat se dá za cokoliv a nikdy to není jen slovo, které vyjde do prázdna. Říká tomu druhému, že si ho vážíte, děkujete, jste vděční. Přece jen, jako malí jsme se tohle slůvko neučili pro nic za nic jako jedno z prvních :). Má svojí váhu a tu může kdekdo podceňovat. Přitom je to krásné. Oboustranně. Když jste vděční vy někomu za něco, za cokoliv, nebo naopak - někdo děkuje vám.

Za co děkuji já?

• děkuji za tu skvělou holku a múzu, kterou miluju :)
• děkuji svým rodičům za trpělivost, kterou se mnou mají
• děkuji nejbližším kamarádům, za to, že dokáží vždycky podržet
• děkuji za každý prožitý den, na jehož konci si můžu říct, že nebyl zbytečný
• děkuji za chvíle, kdy jsem skutečně šťastný
• děkuji vám, že tohle všechno čtete

je toho spousta...

A co vy? Máte za co děkovat? Ale určitě máte! :)

Trágédie. Opravdu?

Občas mám pocit, že bych se měl k něčemu vyjádřit. Vyřvat to, co mám v sobě.

To, že kdesi v Rusku spadlo letadlo plné hokejistů, mezi nimiž se mimochodem vyskytovali i čeští reprezentanti, je tragédie. Když jsem si tuhle zprávu přečetl na telefonu, zamrazilo mě a došly mi slova. Hokej sleduji zřídkakdy, ale je to prakticky jediný televizní sport, u nějž neumírám nudou. Zvykl jsem si na ty jména a když si na něco zvyknete, je to vždycky těžší se s tím rozloučit. Zvlášť když se k tomu váže pár vlastních zážitků a pěkných chvil. O to horší je zjištění, že ty lidi, které jste sledovali - tam už prostě nikdy nebudou. Že neskutečně přehrávající Robert Záruba nikdy nezařve jejich jméno. Že se to už nikdy nebude opakovat. To je to, co mě vždycky zamrazí nejvíc.

Zároveň dost záleží na člověku a na jeho životním příběhu. Jak se k tomuhle všemu postaví, jak se s tím vyrovná a jestli vůbec. Dost často se tak projeví i jeho charakter. Osobně nechápu salvu přehnaných emocí, nahraný smutek u lidí, které to snad ani nemohlo zasáhnout. Ani hromadné měnění profilovek na sociálních sítích coby výraz soucitu. Tímhle soucit nevyjádříte. Na druhou stranu i nevkusný humor a přehnaný cynismus je na pováženou. Možná jsem konzervativní, ale o mrtvých jen dobře. To platí prostě vždycky a všude.

Češi jsou národ Švejků, kteří si dělají srandu úplně ze všeho. A dost často narazí. Vlastně ani není divu.

I když tato událost bezpochyby JE tragédie - poněvadž zemřelo přes 30 lidí, kteří zemřít nemuseli, určitě bych z toho nedělal národní tragédii, několikadenní smuteční marš a vůbec bych celou tu nahořklou komedii nejradši zametl pod stůl. A to, co předvádí Blesk se svým neustálým "zpravodajstvím", kopáním do mrtvol a hromadou rozhovorů, tak to není nic jinýho, než prachobyčejný hyenismus.

Člověk musí bejt tak trochu sobec a necita, jinak by nepřežil pravidelnou relaci zpráv. Nemohl by spát ze všech těch mrtvol, zabijáků a katastrof. Tak už to prostě je. Ale jakmile je tam nějaký vztah - ať už jakýkoliv, je to těžší. O hodně.

Když chcete truchlit, směle do toho, ale vězte, že nejlépe vyjádříte smutek tak, že půjdete a mlčky zapálíte svíčku. Žádná faleš. Každý extrém je špatný. Když pak vidím ty dvě odvrácené skupiny, jenž po sobě v diskusích vzteky plivou, je mi z toho smutno ještě víc.

Ámen.

Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika. J. V. Stalin

Zpátky na stromy, teda na školy!

První září přilétlo plné očekávání mezi nás. Prázdniny byly krasojízda a já musím říct, že jsem si je tentokrát užil vskutku naplno :). Mno, bude mi to vstávání kolem oběda a celkové nicnedělání nesmírně chybět. Začíná mi nová etapa, novej ovál, kterej musím uběhnout. A snad se to povede. Ode dneška jsem začal chodit na gympl do Prahy. Na Arabskou. Do programovací třídy. Mezi další mimozemšťany.

Na nějaký soudy je asi ještě brzo. Snad doufám, že se tam udržím, že mi někdo nesešlápne prsty na okraji propasti a já nepoletím střemhlav pryč. Doufám. Budu se snažit. Je to v podstatě jen na mně, což je děsivý a úžasný zároveň.

Jsem zvědav. Na sebe hlavně.

Rock na Valníku no. 12 - Punk a pogo!

Kamarád mě vytáhl na malý a řekněme klidně komorní fesťák ve Slaném, který má již obdivuhodnou tradici. Koná se v letním kině ve Slaném, ostatně tak jako každoročně. Jen letošní ročník se tu asi konal vůbec naposledy. Kvůli místnímu zbohatlíkovi, který si stěžoval na hluk. A došel svého. Zbohatlíček mizernej. Takže další ročník už bude jinde. Ale tak, nechme to, co stejně náš rypáček nemůže změnit a vraťme se k tématu.

Byla to trošku moje premiéra. Poprvé na Valníku. Poprvé na nějakém pořádném punk/rock/metalovém fesťáku. A líbilo se mi tam, nedá se říct že ne :). Bylo to něco úplně jiného oproti obřímu Open Airu, se kterým se Valník nemůže srovnávat. Ne snad svojí kvalitou, nýbrž velikostí. Valník je pohodový malý festiválek, kde nenajdete tisíce lidí, nýbrž spíše stovky, ani přehršle pódií, nýbrž pouze jednu stage, tedy vlastně dvě hned vedle sebe. Jedna kapela hraje, druhá se vedle připravuje a po skončení první kapely začne. Kupodivu to fungovalo skvěle a kapely hrály dle časového harmonogramu.

Dokonce i skladba návštěvníků byla krapet jiná. Pankáči s čírama, visacíma zámkama kolem krku, v tričkách oblíbených kapel a vedle toho metloši v martenskách. Na někoho byl zajímavý už jen pohled. Sejně jsou mi tihle lidi mnohokrát bližší než uniformní disco boys & girls.

Z kapel na Valníku bych asi vypíchl hlavně Traktor, Doctor P.P, The Fialky, extrémní šílenství na Totální Nasazení, Vypsanou Fixu, což byla krása nesmírná, hlavně už proto, že spousta lidí si sundávala trička, zatímco Márdi řval do lidí "sundej si to dnešní tričko s nápisem yesterday!" náboj, síla okamžiku a neskutečná energie. A nezklamali ani skáčkové legendy Sto zvířat. A vlastně i spousta dalších jmen, jenž mi bohužel neutkvěli tolik v paměti.

Během prvních dvou dnů bylo přenádherně, slunce pálilo do lidí, kapely taky a lidi jim to opláceli. Dokonalá energie. Pogo, narážíte do lidí, je vám skvěle, je vám hej a všichni jsou spolu rádi. Pětiminutová přátelství v kotli a týpek, co vás kropí hadicí. Euforie. Dokonalej zážitek. Stejně jako circle pit, do kterého mě zatáhl týpek v kotli. Běhat s dalšíma fans dokolečka. Proč ne. To je to, proč na takové akce jezdím. Chci se odreagovat, spotit a dokonale si to užít. Zahodit všechno a nechat se lapit hudbou.

Snad jen - poslední den bylo škaredě. A zrovna jako na potvoru hráli punkové legendy E!E!E a N.V.Ú. Na závěrečný den Valníku už jsem se nevypravil, byla zima, ochlazení snad o dvacet stupňů a déšť a já dal tak nějak přednost spánku v teple domova. Trochu toho lituju, ale co se dá dělat - hezky nebylo, moc lidí tam prý už taky nezbylo a já po minulém řádění měl lehce přišláplou nohu, tudíž by se mi nekřepčilo asi úplně nejlíp.

Valník jsem si užil. Škoda toho posledního dne, ale co už. Těším se na příští ročník i když mě dost mrzí, že už nebude v areálu letního kina. Je tam hezky.

Ó, gramofón!

Krátký náčrt něčeho, z čeho vlastně vůbec nic není. Měl jsem ještě druhou část. "Mikropovídka" do šuplíku. A zůstane schovaná asi navždy. Zmluchlaný cár papíru. 

Déšť. Pronikal a smáčel všechno, co mu přišlo do cesty. Bušil na okna parapetů a fungoval jako skvělá monotónní kulisa, která vždycky skvěle fungovala. Ukliňovala. Dává impuls novým myšlenkám. Déšť stékal po oknech, intenzivě bušil a ztrácel se do prázdna. On jen tiše seděl, v tom starém křesle, co měl vždycky tak rád. Vzpomínky na to, co minulo. Snad nikdy ho ty nostalgické nálady nepřešly. A starý gramofon v rohu místnosti, člověk by řekl – že působí snad pozapomenutým dojmem. Ale klamal jako všechno. Ozývalo se praskání…vinyl se roztáčel a místností pronikala poslední skladba kultovních The Doors. The End.

Chvíli koukal do prázdna, přemítal o minulosti. Opravdu se všechno muselo stát tak náhle? Opravdu to muselo tak rychle skončit? Nedokázal si najít odpovědi, tápal ve své mysli. Marně. Někdy je lepší zapomenout. Je stejně skoro až legrační, jak se věci mohou náhle změnit, napadlo ho. Vstal a přistoupil k oknu. Nezměněný déšť, vytrvalý, silný, hustý. Upil z šálku čaje, co třímal celou dobu v ruce a podíval se ven na ulici. Nuda. Každodenní nuda! Ubíjelo ho to. Potřeboval změnu.

Sundal jehlu z desky, která už nějakou chvíli chroptila do prázdna. Dohrála. Postavil dopitý hrnek od čaje na kuchyňskou linku a pročísl si rukou vlasy. Je čas na změnu, neodkladně. 

Open Air fest 11´ - resumé

"Ou tů dvojka" si pro letošek nachystala další (již druhý) ročník festivalu, který oplývá nesmírně originálním názvem Open Air. Asi jim nezbyly prachy na nějakého kreativce, co by vymyslel lepší název. Nu což, přes kamaráda jsem dostal k volné vstupence, takže mi prakticky nic nebránilo se rozlétnout na letiště v Panenském Týnci.

Hned úvodní komedie s lístkem stála za to. U budky se vstupenkama nás odbyli tím, že prostě na žádnym guestlistu v tom jejich zázračnym systému nejsme. Ono, byli jsme tam jakože členové Aeroklubu, takže jsme volali člověku, přes kterého to je. Ten nás poslal k hangáru, že tam už musí vědět. Nevěděli. Nakonec se ukázalo, že ta chátra líná o nás skoro neví, že si nás prostě mají napsat na papír a dát nám vstupenky. No, naděje umírá poslední. Naštěstí :).

Zabydleli jsme se ve stanovém velkoměstě, postavili stany a vyrazili do místa dění. Trochu si po náročném dni vyhodit z kopejtka. První den byl rozjezdový, pro všechny zdarma a line-up tomu dost napovídal. Prošli jsme si areál, zděsili se nad cenou pivčáků, za kterou ty lichváři chtěli dobrých 35,- a skončili jsme na parketě Axe stage, kde to snad každou festivalovou noc rozjížděl se svým setem DJ Gomes. Ještě jsem juknul do COOL stanu, kde taktéž hrál jakýsi DJ. Chvíli jsem se tam svíjel v tanečních kreacích a pak už jsem to definitivně zakempil ve stanu. DJ´s to rozjížděli až do brzkých ranních hodin a stanové městečko tak tepalo vždycky tak do pěti ráno. To jsem úplně nedával, jednak mě tahle muzika zas tolik netankuje, druhak to nemá moc cenu utahanej.

Druhej den byl tady. Takže vylízt ze zapařenýho stanu a začít něco dělat. Dopoledne se nic nedělo, tak jsme aspoň vyrazili do Panenského Týnce. Tamější zastrčená sámoška slavila po celý tři dny rekordy v prodejích, fronta skoro až ven. Trochu nakoupit a vyrazit zpátky na fesťák. Odpoledne se otevřel zbytek areálu, kde byli hlavní pódia. Šel jsem si trochu hodit hrbem na Rara Avis a Lus3, kteří hráli hned po nich. Před půl rokem jsem na nich byl v jednom pajzlu na Kladně a do dneška na to mam hezký vzpomínky, jenomže kontakt kapela/publikum vyprchal někam do neznáma. A sám tam skákat nebudu. Fakt miluju bandy stojících kolíků vepředu. Pivo included. To víte že jo.

Do večera jsem tak nějak střídal dvě hlavní stage jak se mi to zrovna hodilo. Definivně jsem skončil až na Mig 21, kde to Macháček parádně rozjížděl. A výkřiky do publika "I love you!" a následná odpověď "fuck you!" stály taky za to. Ale pořád se mi tak nějak zdálo, že se tam málo paří. Asi jsem zvyklej na jiný podmínky. Holt jinej kraj jinej mrav, ale vždycky je to o něčem jinym, když se energie kapely odráží v lidech. I tak jsem byl ale rád, že to nebyla úplná poslechovka.

Následovala asi hodinová pauza. Na teplý Chinaski jsem se po pár zkušenostech vykašlal a tak nějak jsem zašel až na kapelu se zpívajícím bubeníkem - na Tata Bojs. Ležatou osmičku mám celkem naposlouchanou, takže jsem si to hezky užíval. Hezky mi to uteklo a už tak nějak byl čas na to, aby přišli hlavní hvězdy fesťáku - elektroničtí a nespoutaní chemičtí bratři Chemical Brothers. Hlavní stage se zaplnila jak nic a trochu se mi podařilo se procpat i dopředu. Miluju ty nadšené tváře a jejich slova "kam se cpeš" - jó, chlapci a děvčata, nebudete tomu věřit ale dopředu. Kupodivu. Drogovej večírek mohl začít. Chemici nabídli pastvu pro uši i oči a to takřka doslova. Lehkej bizár byl snad jen to, že tráva se tam hulila ve velkym a u holek naproti jsem viděl i jakýsi prášky. No, naštěstí se dokážu uvolnit i bez toho. Nějakýho kotle jsem se sice nedočkal snad celej fesťák, ale i tak jsem se příjemně zavlnil a vyskákal.

Zbytek sil jsem vyčerpal u DJe A-Skillz, co celkem příjemně hrál na ještě zajímavější stagi, co sestávala z Red Bull autobusu, na jehož vršku se hrálo. Celkem mě pobavily holky, co se prodraly dopředu a pak se snažily vypískat týpka, co se tam snažil "rozhicovat" dav. Po několika dlouhých áriích "Jdi do prdeléééé!" to vzdaly. Nečekané! A já to vzdal chvilku na to taky.

Další den (a taky poslední) sliboval po tanečním včerejšku především kytarovej nářez. Dopoledne jsme stihli ještě kolečko s lehkym nákupem a tak nějak jsme dorazili na zbytek koncertu skáčkové kapely Sto zvířat. Konečně se to tam trochu hejbalo a ke konci jsem litoval, že jsem to na ně nestihl dřív. Následovala lehčí díra v programu (Michal Hrůza vs. Jiří Schmitzer band - jedno lepší než druhý, ale Řeknete prdel od Schmitzera je celkem fajn věc). Dorazil jsem až na oblíbence Sunshine. A Sunz to s Kayem hezky rozjížděli a když zaznělo Top! Top! The Radio! konečně to začlo o něčem bejt a šlo se do výskoku. Dokonce jsem tam s pár týpkama i hódně lehce pogoval, což to trošku umocnilo. Týpci před náma úplně nechápali a vždycky když do nich náhodou někdo narazil hodili takovej pohled - proklínám tebe i tví děti. Ale tak co, i don´t give a fuck, nemají se cpát dopředu.

Následovala další menší mezera ale nějak jsem přišel zrhuba do půlky No Name a nebylo to úplně marné. Pak už jsem se přesunul na další pódium s Kryštůfkem Robinem v podobě Richarda Krajča. Poslední album Kryštofa mám rád, je to parádní odpočinkovka tak jsem si s ním společně popěl a bylo mi hezky. Den se chýlil ke konci a na hlavní stagi pomalu zvučila britská kytarovka Interpol. Vůbec je neznám, slyšel jsem to prvně ale i tak se mi líbili, ne však natolik, abych si o nich dodatečně zjišťoval něco víc.

Následovala další (naštěstí poslední) díra v časovém kontinuu - nedělo se skoro nic krom koncertu Nightwork na relativně malém pódiu. Nemám nic proti Vojtovi Dy(i)(c)kovi, ale prostě jejich popíčkářská slaďárna se mnou moc nedělá. Po posledních tónech Globálního oteplování jsem se odebral se trochu naladit na hlavní hvězdy a ukončovací kapelku - na americký pop punk Good Charlotte.

Znal jsem od nich v podstatě jen songu Girls and Boys, ale vůbec to nebránilo tomu, abych si to i tak užil. Sice jsem se nedočkal žádnýho velkého kotle (asi na ten fesťák jelo prostě moc stojících kolíků s pivem, jinak si to nedokážu vysvětlit). Ale vyskákal jsem se natolik dobře, že jsem musel zalehnout krapet dřív než jsem plánoval. Ještě bych se klidně zmítal na nějakém elektru, ale nohy by to asi už nevydržely.

A je to tu. Konec. Vyházet bordel, sbalit stan, sebrat věci, naházet to všechno do batohu a odejít. Byla to krasojízda, mohla by bejt ještě větší, ale i tak parádní. Tak příští rok zase, snad taky zase zdarma :D.

Nevíš? Nevíš!

Starej vyvrácenej strom, co stojí u cesty. S kůrou jako pomuchlanej papír. Řeže do konečků prstů, když ho pohladíš po jeho staletém kmeni. Ještě to chvíli cítím v prstech a pak odejdu, sledujíc jak tam tak stojí. Desítky, co desítky, stovky let. Pomalu zaniká a rozpadá se. Na okraji cesty, která se jeví a svým neviditelným úšklebkem naznačuje, že ON sem nepatří. Co tady ještě dělá? Mrtvolně stojí, jeho napadené listy se pomalu chvějí ve studeném vánku. Léto končí.


Možná vás taky někdy něco sráží k zemi. Tak jako ten strom, na okraji nepříznivé cesty, nepřízeň okolí. Nepřízeň všeho. Spousta čumilů, co by možná chtěla, ale i tak nemůže pomoct. Je spousta věcí, co si musíte v sobě vyřešit sami. Nikdo vám v tomhle prostě nepomůže. A když - ještě byste na to mohli doplatit. Kurt Cobain není má kdovíjaká modla, ale ve spoustě věcí měl pravdu. Stejně jako v jeho citátu - "Je lepší být nenáviděn pro to, co jsi, než být milován pro to, co nejsi". A to myslím mluví úplně za všechno. A pokud pořád tápete, není nic lepšího než to prostě nechat plynout. Jednou si na to přijdete sami. Byť to možná bude jedna krutá zkušenost.

Jednou za čas dostanu takový pocit, jako by se mi chtělo utéct od všeho. A taky utíkám. Ať už je to jakkoliv, utíkám od společnosti. I když to je zrovna to, po čem jsem vždycky tíhnul. Asi je útěk občas ta nejlepší možnost. Nikdy jsem totiž nebyl kdovíjak společenský typ, a ač mě spousta lidí štve, život bez nich si nedovedu představit. Není nic horšího než holá pláň, krajina bez podnětů. Chvíle, kdy potřebujete pohladit, ať už fyzicky nebo psychicky a nikde není nikdo, kdo by vám to vynahradil.

Není moc horších pocitů. Přesto utíkám a mnoho lidí to asi bude mít podobné. Mít chvíle sám pro sebe, být se svými myšlenkami, které jen tak někomu neříkáte. Nebo vůbec nikomu. A možná je to trochu i důvod, proč si píšu tenhle blog - mít chvíli na sebe, vypnout na pár okamžiků a být jen sám se sebou. Mnoho vás to naučí, ještě více dá.

Ještě si dovolím malou hudební tečku na závěr. Zase song od Vypsané Fixy, ale je to prostě osudové, navíc české - takže snadné na porozumění. Není moc skupin, v jejichž textech byste mohli vidět tolik významů, byť to možná není napoprvé patrné. Takže legendární Ledňáčci, co cestují nekonečnou krajinou a jeden Youtube komentář, který to všechno vystihuje.

prostě když ste v prdeli - ať už psychicky a nebo fyzicky a kouká na vás dav čumilů, který to i myslí dobře, ale prostě koukaj. V podstatě není ani jak pomoct. A vám proběhne hlavou... Co budete dělat až z vás bude taky krev stříkat...

Zahodit všechno. A zemřít v divočině.

Není zrovna moc filmů, které by mě tak vzaly, abych o nich byl schopný přemýšlet ještě nějakou tu dobu po zhlédnutí. O to hezčí je to pocit, když nějakou takovou perlu najdete - která vás donutí se zastavit a zamyslet.

 

Dost možná je to tím, že film Into the Wild (Útěk do divočiny) je založen na skutečné události. A to je prostě úžasně mrazivé.

 

V devadesátých letech se čerstvě promovaný vysokoškolák Chris McAndless rozhodne, že nemůže žít svůj dosavadní život. Ne v téhle společnosti, která je už dost zkažená penězi. Peníze, které má naspořené na další studium věnuje na charitu a ten malý zbytek, co mu zbyl, jednoduše spálí. A začne cestovat. Sám. Krom toho si ještě vytvoří pseudonym Alexander Supertramp, možná proto, aby zapoměl na to, co byl předtím. Vstříc nebezpečné divočině, vstříc novým zážítkům, vstříc poznání sebe sama. A do nehostinných podmínek divočiny se vydá jen tak - sám s něco málo jídla. Chce se vrátit k prapůvodní podstatě člověka, kdy se může spolehnout jen na svou hlavu a na své ruce.

Chris cestuje, užívá si absolutní svobody a zjišťuje, že tohle přesně to, co mu v životě chybělo. Opovrhuje penězi a prakticky i svými rodičemi, kteří už přišli o veškeré naděje, že se někdy vrátí zpátky domů. Možná i kvůli tomu, že je film podle skutečné předlohy, jsem neměl pocit, že by jakákoliv postava byla zbytečná, nebo jednala neprosto debilně. Všechno do sebe hezky zapadá. Vlastně se jedná o neskutečně milý, mrazivě krásný film. Chris byl možná trochu rebel, ale všechny jeho kroky jsou opodstatněné, logické a absolutně pochopitelné.

Into the Wild je úžasný počin. Skoro jsem se až divil, jak mi to celé uteklo (film má stopáž jářku pěkných 148 minut). Skrývá v sobě několik úžasných poselství, myšlenek a skoro bych se až nebál tvrdit, že někomu dokáže změnit život, a když ne to, tak ho posunout někam dál.

Co ještě stojí za zmínku je soundtrack, v němž se vyřádil Eddie Vedder. Ano, frontman kapely Pearl Jam. A je...vážně parádní. Krom toho, že dotváří atmosféru filmu, což se asi tak nějak dá čekat, má hodně povedené texty a vůbec se hodí i na samostatný poslech. Výborná kytarovka, pohodička na dlouhé letní večery. A taková songa jako Society, je...prostě legendární. A "fucking society" je vlastně i to, co se ve filmu mnohokrát řeší - nespokojenost s dnešní společností. Útěk před všemi materialisty.

Pusťte si to.

"Tou nejzákladnější podstatou lidského ducha je jeho touha po dobrodružství. Radost ze života vyplývá ze střetávání se s novými zážitky a zkušenostmi, a proto neexistuje větší potěšení než mít před sebou nekonečně se měnící horizont a každý den spatřit nové a jiné slunce."

- Chris McCandless, 1992.

Deštivo

Beru na sebe nepromokavou bundu, co visí na věšáku a rozrážím dveře ven. Už jsem taky potřeboval vypadnout, aspoň na malou chvíli. Člověk by nevěřil, co dovede malá procházka. Tolik nápadů, tolik zauvažování. A taky se na chvíli odprostit od virtuálna. Facebook, Twitter, Gé plus, co z toho. Tam nežijete, málokdy tam něco pořádného zažijete. Svět je tam venku, ne tady. Byl bych však pokrytec, kdybych tvrdil, že se navzájem nemůžou ovlivnit. Můžou. A jak. Skrze virtuální sociálno si člověk může vybírat lidi jako v supermarketu. Hezký, čerstvý masíčko, šup s ním do košíčku!

Otázkou je, zda takové přátelství - mnohdy na dálku, obstojí. Neroztříští se jak křišťál, co právě dopadl na zem? Zůstane? Bude trvat? Spousta otázek. Nejasné, zamlžené odpovědi. Znám však dost případů, kdy to funguje. A to hodně dobře. A ono vlastně - proč si občas neudělat výlet tam, kde jste nikdy nebyli? Proč se nevydat za hranice vlastního města a nesedět na zadku. Stačí málo - nebýt tak přízemní.

Procházím se mezi loužemi, kapky deště se tříští o zem a já si užívám kouzla okamžiku. Žij to, co teď prožíváš, jak nejlépe dovedeš, protože už se to nikdy nebude takhle opakovat. Nebe je chladné, zatažené, mnohde černé, přesto tak nějak pozitivní. Smývá špínu z ulic a obloha vypadá, jako by se sarkasticky smála. Nám. Lidem, že před ní utíkáme.

A tak jdu rozmáčenou ulicí, déšť sílí a máčí mi vlasy. Lidé kolem utíkají před deštěm, žonglují s deštníky a vůbec vypadají, jako by to, co teď prožívají nebyl normální letní liják, nýbrž apokalypsa. Čistírna peří. Bojí se očistce? Možná. Pokrytci.

Vracím se domů. S radostí na rtech. Promokla i nepromokavá bunda, ale za všechny ty myšlenky to stálo. A tak píšu, lepím je na blog a doufám, že někomu něco sdělí, dají a poputují dál. A já mám z toho všeho tak nějak pocit, že ten den nebyl zbytečný. 

Žádný není, jen se musí umět prožít. 

Píšu abych žil

Pocity. To je to, co máme všichni stejné. Jednou dole, jednou zase nahoře jak nějaká pochybná hra. Jak plošinky z Maria, které neustále musíte přeskakovat. Ale je tu i místo na pády, na pády, které vás shodí do žhnoucí lávy. Spálit na kost, spálit myšlenky, všechno. Dokonalý restart. Čistá instalace. Tádydádydá. Vítejte! A zpátky, jen si zkus vstoupit do toho stejného kolotoče. Ale ty to tentokrát neuděláš…nebo snad jo?

Vždycky jsem si myslel, že v životě jsou nějaký důležitý rozhodnutí a ty ostatní. Nejsou. Nebo jsem ty důležitý aspoň přestal vidět. Nedá se to brát takhle, vůbec se to takhle nedá brát. Každé rozhodnutí je v podstatě důležité, ovlivňuje vás, váš život a to, jak se dál pohne. Jste ochotni jít dál? Nepodceňujte i ty nejmenší prkotiny. Vymstí se to. Pekelně se to vymstí.

Ale je dobrý to občas brát i pozitivně. Já beru psaní jako meditaci, prostě píšu. Sypu to ze sebe slovo od slova, nějak zvlášť nad tím nepřemýšlím. Nekoukám na klávesnici. Občas píšu i poslepu. Uklidňuje mě to. Zvláštní forma meditace, ale pekelně dobrá. Otázkou je, jestli tohle někdo potom ocení. Jesli to někdo čte, něco mu to dá a zamyslí se nad tím. Zase – tím jsem nechtěl říct, že píšu články bez myšlenky. Vždycky tam nějaká je. Větší, menší…je to v podstatě jedno. Ale CHCI aby když to už píšu, aby ty věci nutily k zamyšlení. Abyste si z toho taky něco odnesli.

To je nejdůležitější. A proto píšu. 

Take it easy, baby!

The Doors jsou klasa a já jsem se rád, že jsem se k nim prokousal. Byť mě to stálo chvíle pozorného poslechu. Zpočátku mi moc nesedli, ale nějak se to zlomilo. Dokonce jsem si jejich desku Strange Days pustil jako takovou uspávačku do postele. I když to uspávačka tak docela není.

Take it as it comes je skladba z desky s originálním názvem The Doors. Líbila se mi už jen proto, jaký má náboj. Oldies jak vyšité, přesto chytlavé a doprovozené textem, který má...smysl. Jo, smysl. To je to, co dnešním textům celkem chybí, nemyslíte? A ten náboj tam taky mnohdy a mnohde není :).

Tenhle tip by asi úplně nevznikl bez toho, kdyby mi je nedoporučila Terka. The Doors se mi na disku váleli sice už nějaký ten pátek, ale i ona mě tak nějak donutila, abych si to ještě párkrát protočil. A udělal jsem dobře ;). Takže díky!

Radosti a strasti s Androidem

Googlu se vlastně podařilo to, co chtěl - rozšířit svůj mobilní operační systém do vod mainstreamu a vybudovat si svojí komunitu. Komunitu nadšenců, kteří by si byli schopni vytetovat zeleného robůtka hned vedle jména své tajné milenky.

I já tak trochu podlehl a z počátku roku si pořídil poměrně levný, avšak oblíbený telefon LG Optimus One právě s tímto systémem. A za těch pár měsíců, co ho mám jsem si na Android udělal jakýsi takýsi subjektivní názor. Připraveni?

Android není sám o sobě špatný, v nejnovějších verzích podporuje vcelku pokročilé věci - kupříkladu zakládání přenosného wi-fi hotspotu, ke kterému se budou moci připojit další mobilní zařízení a další plejáda věcí a štelovátek pro skutečné geeky. Ani nemluvě o možnosti si Androida tzv. rootnout, což je ve své podstatě hack, s nímž získáte k telefonu prakticky neomezený přístup. Otevře se vám brána si robůtka přetaktovat, používat "vystajlované" aplikace, které byste bez rootu nespustili a další....víceméně blbosti.

Blbosti? Jo. Protože já si s telefonem nechci hrát, hrabat se v nastaveních, zkoušet zda s tímhle posuvníkem udělám další díru do světa nebo si telefon dokola přehrávat novými verzemi systému, které komunita představila. Od telefonu chci, aby fungoval. Jenže i to je občas tak trochu problém.

Jasně, když nechci, nemusím se hrabat v jeho vnitřnostech. Android je volný systém, který každému dává na výběr jakým směrem se vydá. Zda se s ním spřátelí a bude ho jen tak okrajově používat, nebo se ponoří do role potápěče a bude zkoušet co snese. Jak každý chce. On je tu ale ten problém - se kterým se asi nepotýkám jen já, že každý s Androidem čas od času dostane chuť se stát potápěčem. Poněvadž Android čas od času zamrzne, ne vše na něm jede plynule a když je špatný den, aplikace padají jak švestky. A tak ve vidině lepších zítřků stahuji všelijaké podezřelé aplikace, přehrávám telefon a vlastně nic moc nezmůžu. A ke všemu se dostávám do začarovaného kruhu, v němž had požírá svůj vlastní ocas.

Další věc, ve které trochu tápu je fungování Android Marketu. Obchůdek s aplikacemi, který plní svoji funkci. Jen kdyby tu fungovalo jakési schvalování nových aplikací - a teď nemyslím hned applovský nazi systém. Zkrátka a dobře - Market je přeplněný balastem, kravin, které ani nestojí za stáhnutí a prográmků, které poznáte třeba už dle toho, že jejich popisek je na Marketu překládán Google Translatorem.

Co je však ještě horší je fakt, že ono obecně je na Android málo kvalitních aplikací. A když chcete něco extra, budete se muset hodně snažit, aby jste našli. Například já jsem s chutí používal jednu aplikaci na emulování starého Nintenda NES. No jo, jenže jsem jí jednou nějak smazal a když jsem si v chuti zahrát si starého Maria poohlížel na Marketu - tak už tam nebyla. Neznámo proč. A alternativa téměř žádná.

A takových věcí je více.

V kostce Android není sám o sobě špatný systém. Vůbec ne, je snadno přizpůsobitelný, upravitelný. Občas sice na úkor funkčnosti ale je. Funguje na širokém spektru zařízení, včetně asijských tabletů pochybné kvality. Jenže jak snadno se přizpůsobí, tak snadno i spadne, sekne se a podobně. Osobně by mi třeba více vyhovovalo, kdyby byl více uzavřený, odladěnější a nestávaly by se na něm věci, které se běžně dějí teď.

Svůj telefon s robůtkem mám i přesto všechno rád. Jen mě občas trochu štve a úsměv s ním je krapet trpčí. Snad jen - tohle není žádná dávka hejtu na Android, ani plivání proti větru. Jen osobní názor. A pokud sami milujete svého zeleného miláčka, jen s chutí pokračujte...

Vypsaná Benzínka

O mé úchylce na Vypsanou Fixu stejně tak nějak všichni vědí. Mám rád jejich styl, Márdiho osobité texty, které se prolínají se surrealismem a každý - a to je na tom to nejkrásnější, v nich vidí to, co chce jen on. Aspoň v těch starších věcech.

Vše by měla tak nějak rozseknout nová deska. Dva roky starý Klenot byl fajn, ale měl pár hluchých míst. Vskutku mi pár věcí nesedlo. A jelikož oprašování kostlivců ze skříní je v dnešní době celkem cool, na nové desce se dost možná objeví i Benzínka. Dříve ultrakrátká vsuvka, která proplouvala TÍMHLE krapet šíleným videem.

Fixa tu starou songu trochu oživila, přidala další sloky včetně hezkého optimistického závěru. Líbí se mi to. Fakt hodně. A ta akustická verze má svoje kouzlo.

Snad nová deska bude vedle houpavých melodií taky o tom, co Fixe šlo vždycky - pořádný odpalováky, při kterých si na koncertech vyskáčete nohy...

Živo

Miluju tě. Nikdy jsem nevěřil, že tohle někdy někomu řeknu. Nebo že to řekne někdo mně. (rozpomenutý citát z filmu Boy A - určitě si ho pusťte). Někdy. Jo jo, stejně miluju tyhle nonsensy!

Baví mě psát si věci sám pro sebe. Je to taková zvláštní forma meditace. Někdo chodí okolo řeky, někdo kouří cigára, jointy, ten další na to chlastá. Podle toho, jak moc to závažný je. A já jsem dostal další impuls k tomu, abych něco napsal. Prostě - kdo nic nedělá, nic není, zakrní a nic už toho nevymyslí. A to úplně nechci.

Poslední dobou si připadám tak nějak živě. Jo, živě. Protože většinu roku jsem si připadal jako by mě posadili na nějakou nudnou horskou dráhu, kterou jsem sjížděl pořád dokola. Prostě kolotoč. Stereotyp. Monotónnost. Každodenní rutina. Jak je komu libo. Mě bylo jen jasné, že tohle ne. Nebaví mě to.

Možná je to tím, že jsou prázdniny, možná tím, že se ve mě něco změnilo. Něco se pohnulo. Možná. Už si připadám, že žiju, něco prožívám. Někde, s někým. A nepřežívám ze dne na den s tím, že den co den je stejný. Je to skvělá změna. A když si tohle člověk uvědomí, hned se mu o mnoho lépe dýchá.

Stejně jako zjištění, že jsou tu lidi, co vás vždycky podrží, co vás mají rádi a nechtějí vás ztratit. Nechtějí, aby to mezi vámi vyšumělo. A já taky ne.

Možná jsem asociální, dost času jsem byl sám jen sám se sebou. Nevadí mi to. Ideální čas k tomu si to v hlavě přebrat. Ale když jsem tak dneska ležel s Verčou na trávě (teď je jedno, KDO to je), uvědomil jsem si, že lidi potřebuju.

Ležet na trávě, koukat na mraky, hádat co to asi je. Smát se, pošťuchovat se, lovit mravence...povídat si. A když lehkovážně prohodíte něco o vlastní smrti, dostane se vám odpovědi, že by vás byla škoda a že by toho litovala. Neuvěřitelná síla slov, kterou jsem si v tu chvíli ani neuvědomil. Možná o moc nejde, možná jde ale skutečně o víc, než to vypadá.

Je hezký mít jeden druhého. Prožívat s ním chvíle. A teď nemyslím jen jí. Myslím i další, nejbližší kamarády, se kterými si mám pořád co říci a nikdy tomu nebude jinak. Teda. Aspoň doufám. Protože není nic hezčího než, že existuje někdo, komu na vás záleží.

A to je krásný

Dřív jsem totiž dost uvažoval nad svojí smrtí. Vděčný téma, který optimismem práská dveřma. Já vím. A když si na to teď rovzpomenu, vím, že by tu byl někdo, kdo by mě obrečel.

A to je to, pro co stojí za to žít.

Hledání ztracených psů

Ztratit se, odejít. Vlastně to tak nějak vyjde na stejno. Člověk neustále něco opouští, a jinde zas něco začíná. Přirozený cyklus, jsme prostě takoví. A cestu si předem určujeme sami. Pamatujte na to. Nikdy jiný to za vás asi nerozhodne.

A nebo rozhodne s tím, že se pak budete topit ve vlastní špíně, polykat andělíčky a říkat si, že to už nikdy neuděláte. Nechat někoho, aby rozhodoval za vás v něčem, na čem celkem dost závisí. A nebo taky ne. Každý vidí jiný úhel pohledu, vidí věc jinak. Ano, i ten, o kom můžete říct, že je vám celkem blízký a ví zhruba to, co vy. Neví.

Každý by se měl umět čas od času trochu otočit, zavzpomínat si. Nostalgie hadr. Protože odchody odněkud někam nejsou lehký. Ne vždycky a zvlášť ne tehdy, když opouštíte něco, na co jste si už zvykli. Či s tím prožili nějakou část svého života, vzpomínky jsou holt zákeřné sirény, které nás lákají často zpět, tak jako námořníky na širém moři. Jenže tohle není moře, kterým plujeme, to je život.

Jednou jsem někde slyšel, možná to bylo v rádiu, že když z našeho života něco odejde, něco zažitého - je asi celkem jedno CO to je, je to asi jako když jdete po schodech, zvednete nohu, abyste udělali další krok, ale nemáte kam. Žádný schod tam není. Nic. Nicota.  Prostě uděláte krok naprázdno. Je to vcelku divný pocit i bez všech těch souvislostí. Nebo když zvedáte skleničku s tím, jak není těžká, abyste jí zvedli s překvapením úplně prázdnou.

Přišlo mi to celkem trefný.

Zároveň bych tu zanechal malý vzkaz - pro vás, ano, pro ty, co mě čtou. Ať už jste tu poprvé, či nikoliv, zajímalo by mě, zda vám mé články něco dávají. Nějaké to zamyšlení, alespoň. Osobně rád čtu podobné věci, z nichž si něco odnesu. Nebo je celý tenhle blog jen krokem do prázdna? Vyjádřete se ;).

Vodafone - nekonečná honba za tarifem

S chytrým telefonem tak nějak přirozeně přijde i myšlenka o pořízení mobilního internetového připojení. A jelikož se mi hodí i nějaké to volání a zprávičky, sestavím si tedy nějaký tarif a bude vymalováno. Ideálně ten studentský, který je až nebezpečně výhodný.

Říkal jsem si.

Skutečnost ale byla taková, že se z jednoduchého úkonu - zrušení dobíjecí karty, aktivace tarifu a jeho nastavení, stalo nahánění Vodafonu a jeho pracovníků. Proč? Jednoduše - nic se mi neaktivovalo, nikdo neví příčinu a já s telefonem, který vlastně netelefonuje, přečkávám více jak čtrnáct dní, dokud se nepřijde na blbou, ale zásadní chybu.

Ale nejdřív hezky popořadě.

Hned prvního června mi dojde kredit, v tu chvíli se plně rozhodnu pro tarif - protože se prostě vyplatí. Během týdne se snažím navolit si Tarif na míru ve Vodafone Samoobsluze na internetu - bez výsledku, tarif se neaktivuje, nepřijdou žádné potvrzovací SMS. Ještě tentýž týden jsem tedy došel na prodejnu v Kladně, kde jsem chtěl udělat to, oč jsem se snažil v Samoobsluze. OK, vyřízeno, tak snad. Stále nic. Mezitím x marných pokusů v Samoobsluze - kdyby náhodou se něco "spravilo. O víkendu dojíždím na druhou kladenskou prodejnu, která má otevřeno i v sobotu. Vysvětluji, že se mi tarif prostě neaktivuje, ale švarný jinoch se mnou podstoupil proces aktivace znovu - jako vždy - bezvýsledně.

Mezi tímhle vším se snažím dovolat na zákaznickou linku *077, abych po chvíli hovoru zjistil, že je rychlejší si dojít na prodejnu - nekonečná fronta hovorů, po dvaceti minutách čekání jsem se nedostal k operátorovi. A skoro bych zapomněl na podezřelé WTF zprávy od operátora o úkonech, které jsem - ani nikdo jiný, neprovedl.

Pomalu ztrácím naději, píšu dotaz na Vodafone Péči plus ještě na Twitter (@vodafone_pece). Dostává se mi odpovědi, abych s tímto problémem došel na prodejnu nebo zavolal na zákaznickou linku, poněvadž oni sami to nemohou prověřit. Rada nad zlato, ale nezbývá mi nic jiného než to přijmout a vyčkávat, zda si na mne někdo třeba nevzpomene. Už mi v hlavě probíhaly i myšlenky o přechodu jinam, ale až na tuhle šlamastyku jsem byl s Vodafonem spokojený a tak nějak jsem neměl proč.

A hle - najednou mi 16.6 června přijde SMSka od paní z prodejny. Z čista jasna. Ztratily se prý údaje o adrese. Konec problémům? Hurá!

Ještě ten samý den jsem zašel na prodejnu a adresu jsme společně s ochotnou slečnou od Vodafonu vyplnili. Skutečně to byla ta chyba, která celému aktivačnímu procesu bránila. Ještě ten den jsem už mohl vesele volat, psát i číst tweety. Konečně!

Celé to byla neskutečně paradoxní situace. Jsem rád, že se vše nakonec vyřešilo. Snad jen - nezlobil bych se, kdyby jsem se to dozvěděl krapet dříve. Ale pořád lepší, než kdyby se nikdo nezajímal a neozval vůbec. Všechno má svůj rub i líc a tady je krásně vidět, jak kvůli blbé adrese sestávající ze dvou řádků můžete pobíhat po prodejnách a snažit se dozvědět, proč vaše vrnící zařízení stále nevrní.

Na zákaznické podpoře by mohl Vodafone ještě krapet zapracovat. Minimálně tím, že se zákaznická linka stane použitelnou.

Jo, to by mohl být dobrej tah do budoucna.

Pořád máme mokrý sny z Kurta Cobaina

Kurt Cobain. Kontroverzní frontman kapely, jejíž název nesouzněl s tím, co hrála. Nirvana. Ale její fandové k nirvaně a slastnému orgasmu docházejí při jejím poslechu stále. Mnoho let po Kurtově smrti, jež se stala veřejně oplakávanou událostí a tak nějak ukončila hudební styl, jenž snad ani pořádně nezačal. Grunge je mrtev. A Kurt taky.

Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat - Cicero

Zájem o Nirvanu je stále, byť už jí naživo nikdo neuslyší. Možná je to tak trochu pozérství, oplakávání něčeho, co stejně nemůžete mít, ale ať tak či onak - jisté kouzlo, nezaměnitelnost celé tohle uskupení mělo. Texty.

Hluboké, procítěné, protkané metaforami. Osobně to pokládám za něco, co ne každý je schopný napsat. Zvlášť v dnešní době, kdy k úspěchu a hraní v rádiích stačí složit píseň opěvující páteční odpoledne a začátek víkendu. A to je vlastně důvod, proč má jejich hudba stále co říci. A trochu důvod, proč si ji pouštím v krapet vypjatějších okamžicích. Jednoduše - občas s jejich texty ztotožňuji, sdílím emoce a užívám si kvílení kytar a Kurtův specifický zpěv. Určitě nebudu sám, kdo tohle dělá. Aspoň někdy. Jednou za čas.
Kurt nebyl nic jiného než osobnost nevyrovnaná sama se sebou. Po celý svůj krátký život hledal něco, co mu okolí nemohlo poskytnout. Nebo to prostě neviděl, nechtěl vidět. Vypěstoval si závislost na drogách jen proto, aby žil dál a neukončil to dřív. Ať to bylo jak chce, rezignoval na okolní svět, přežíval, nežil. Taky si občas tak připadám. Někdy častěji než by bylo zdrávo - vskutku, není o co stát.

Škoda, že už nežije, že nedokázal bojovat. Měl úžasné myšlenky a jeho citáty budou žít věčně, stejně jako jeho hudební minulost, kterou nesmyje žádný boom a přerod v hudbě. Lidé se rádi ohlížejí. A Nirvana je způsob, jak se uspokojit.

Pokud vás osud tohoto člověka trochu více zajímá, určitě si pusťte dokumentární film Kurt Cobain - About a Son. Vlastně, on to není ani film, nýbrž celovečerní monolog, jímž vás Kurt vtahuje do svého nitra, mluví o svých pocitech, zážitcích myšlenkách. Z něj samotného neuvidíte ani záběr. Netradičně ztvárnění dokument. Ničemu to však neubližuje, stačí se zaposlouchat do Kurtova hlasu a představit si, čím si procházel. Ve své podstatě dost silný příběh, každý si ho však musí vykreslit sám.

Neberte tenhle článek jako kdovíjakou osvětu, protože jí jednoduše není. Nepláču z jeho smrti, nemívám mokré sny - přesto si ho dokážu vážit jako osobnosti, která i přes všechna úskalí dokázala vyšplhat na vrchol a nějaký čas zářit. Je mi trochu líto, že se nezdržel trochu déle.

Raději budu nenáviděn pro to, co jsem, než milován pro to, co nejsem. - Kurt Cobain

Focus!

City, emoce, deprese. Jou, tohle hýbe dnešním světem. Dnešním světem, který se řídí dle pravidel, která vidíme v časopisech. Nebo se o to aspoň nějací človíčkové pokoušejí. Průhlední lidé. Znáte je? Určitě v okolí máte alespoň jednoho. Jednoduché maso, jednoduché myšlenky. Jednoduché všechno. A jeho pár jednoduchých témátek, která nikdy neopouští. Proč taky? Proč by měl dělat jinak? Má své lidi, protože někdo takoví si k sobě vždycky někoho najde. Je jich hodně. A proč se tak bojí neprozkoumaných míst? Protože se neumí zamyslet. Nepřemýšlí nad sebou. Ahá?!

Což takhle si hezky zanotovat - byť nepřímo k tématu s mou narychlo spíchlou básničko-písničkou? :)

Jen se hezky obleč
to víš že jo
škrabošky na sebe navěs
neni to přece žádný zlo!

Dělá to dneska každej
stejně se nezměníš
i když si to možná teď myslíš

Vevnitř jseš pořád stejně hnusnej
parchant co se nezmění
no tak už chcípni
podlehni svému zranění!

Životabudič

Víte, co je na životě vubec nejlepší? Ta rozmanitost. Během jednoho dne se může posrat úplně všechno. Od základů. Žádný varování, prostě šlus.

Na stranu druhou to platí úplně stejně. Obrácený misky vah. Jeden den vás může tak nakopnout, že budete mít dostatek energie ještě týden potom.

Člověk by si měl pamatovat, že ani v tom největším průšvihu či nedorozumnění, není sám. Vždy při vás někdo stojí. Rodiče, holka, anděl strážný. Prostě vždycky a všude.

Konec

Něco končí
Něco začíná
Hlavu svou k nebi vztyčí
A světla zhasíná

Je konec, je pozdě
Už není naděje
I ta ovšem zmizí
Než se sám naděje

Zhasínejte světla, až budete odcházet. Ušetříte si starosti.

Karmickej armageddon ve vašich uších. Zn. zdarma!

Kapela Sunshine, jenž  má v naší zemičce prostě tu smůlu, že neprosákla do mainstreamu (i když - bylo by to vůbec k užitku?), vydala své nové, melancholické a vůbec poměrně nevšední album, které je odstrkává ze zaběhlých kolejí temného rocku do něčeho, kde i to slunce z názvu svítí.

Karmageddon ovládl mé uši už ve chvíli, kdy se kapela rozhodla distribuovat album skrze internetovou šňůru až do rozbouřených a nekompromisních moří celého internetu za cenu, kterou si sami určíte. Nebo taky ne a budete za socky. All you can eat v čecháčkovském podání. Ve světě zaběhlá věc, u nás neokoukaná, stále ještě originální, ale hlavně - užitečná věc. Placka je dneska prostě krapet out. Tak když pirátit, tak legálně. A když není člověk svině, rád přispěje už jen pro ten nápad nějakým tím kačákem do pokladničky kapele.

Ale zpět ke karmickému armageddonu, který vás na první poslech asi neodrovná. Karmageddon není deska, která by zaujala na první poslech. Naopak, poprvé se budete spíše ztrácet, songy vám začnou splývat a pokud jste ještě k tomu fanoušky punkovějšího předchozího alba, budete se divit měkkému prvnímu dojmu.

Stačí vydržet. Desku párkrát otočit a vida - začínají nám prosvítat drobné detaily, které, ostatně jako vždy, tvoří celek. Karmaggedon je deska, do níž se musí proniknout. Zahrát si na potápěče a pořádně jí prozkoumat ze všech úhlů.

Teprve potom můžete naplno ocenit její kvality. Je to jen o čase. Stejně jako všechno. Sunshine už možná nejsou tolik punk, na druhou stranu dospěli - trochu se uklidnili, nabrali síly a na Karmageddonu je to znát. Kapela, co se hudebně nevyvíjí je nudná břečka recyklující sama sebe. Vlastně je to stejnej vzorec jako Linkin Park a jejich Thousands Suns.

Vlastní názor na to si už uděláte sami, protože celou desku si můžete stáhnout tady.

Jo a...nebuďte socky

Samota

Pokus o báseň. Psané tužkou. Na papír. Do sešitu literatury...

Vkrádá se do mě jako černá vdova
z myšlenek tvoří slepenec
vyřčí svá temná slova
promiň, já zatracenec!

Bodám si do srdce miliony nožů
lesknou se jak zmije
dokavaď dýchat můžu
ze života zle mi je

bodám a bodám
sám sebe v sobě hledám
nože z mé hrudí trčí
a vnitřní hlas na mne křičí

Člověče, vzpamatuj se
vyskoč a oklepej se
život není náhoda
samoty netřeba!

Ospalá díra v symbióze s Chinaski

Česká popíková skupina Chinaski dorazila do nekompromisního prostředí hutnického Kladna, aby tu odehrála koncert své Amarok tour. Ideální příležitost nasát trochu té kladenské kultury!
Hned z kraje by bylo fajn napsat onen fakt, že jsem celou akci měl zadarmo. Od toho se taktéž odvíjí má, možná až překvapivá, přítomnost. Chinaski jsem ještě na živo neslyšel, byť bych možná ani nepotřeboval slyšet, ale i oni zpívají o tom, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. Tak proč je nezkusit.

Velký sál kladenského kulturáku se začal pomalu plnit, až naplnil svou kapacitu. Přestože lidí bylo opravdu HODNĚ, po celou dobu koncertu mi chyběl jakýkoliv feedback od publika. Nějakou zpětnou vazbu, která spojí muzikanta s fanouška a naopak. Zpětná vazba, která na dobrých akcích vždycky proběhne. A tady prostě nebyla. I proto jsem měl z téhle akce hodně rozporuplné pocity. Kladno ten večer působilo jak hodně ospalá díra. Škoda.
Chinaski možná nejsou dostatečně punk na to, aby se na ně pogovalo či snad skákalo do davu, ale každá kapela přece potřebuje publiku něco dát a něco si od něj vzít. Energii, která jakoby se vypařila. Nemluvě o tom, že na živo znějí trochu energičtěji, rychleji a tak ve výsledku i lépe než v mnohdy ospalých nahrávkách. Koncertní verze jejich hitovek mají něco do sebe i pro někoho jako jsem já. Tedy někoho, kdo je neposlouchá a na koncert by sám od sebe nešel.
Překvapila mě i předskakující Katarína Knechtová. Výborná zpěvačka (krom toho, že se na ní hezky dívalo), která se snažila rozhýbat tu masu lídí - marně. Ale její podání osmdesátkové pecky She´s a maniac bylo skvělé, to bezpochyby. Podobně jako celý její playlist, kde nechyběly rádiem znásilněné Spomal či Za tebou.
Ospalý večer, lazy day...který usmrtil daleko větší potenciál večera. Jednou jsme dole a jednou nahoře. Tak už to bývá. Nicméně jsem rád, že jsem šel. Že jsem zase slyšel něco jiného, přestože to není úplně můj šálek čaje. Mít trochu přehled, to je oč tu běží.

Cyklo-ublognutí

Jelikož začalo jaro a je to cejtit ve vzduchu - takovej ten svěží vítr, co provětrá a probere po zimě k životu i tu naší zapadnou českou kotlinu, rozhodl jsem se, že bych mohl vytáhnout kolo, na kterém jsem nebyl snad někdy od října. Na svoji poslední loňskou krasojízdu mám trvalé vzpomínky, jež zdobí mé tělo na rukou, kolenou a na čele. Nu co, kolo se splašilo a já krátce na to ryl rypákem v asfaltu.

Ale žádná křeč, nějakej ten týden jsem sice vypadal jako profesionální wrestler, nicméně vše se dalo časem dohromady, rány se zacelily a jizvy už taky nejsou tolik vidět. Mám prostě na ty pády štěstí.

Řekni, kde ty svaly jsou. Kde mohou být?

Protože rodiče odjeli na chatu, měl jsem doma volnej kvartýr. Normálně by to byla výhoda, jenže na to jsem nebyl v tom správném rozpoložení. A k tomu všemu začalo docházet jídlo. Prostě no fucking way. Musim na chatu, pokud nechci umřít hlady. Inu, jal jsem se oprášit své kolo. Premiéra začíná. Chuděra byla (a je) celá zablácená. Suchý bláto přilepený snad všude. To je tak, když se ke konci léta vydáte přejíždět brody a občas se u toho vyválíte v blátě. Gumy samozřejmě gumový, jak jinak. Takže ještě dofouknout mého oře a může se vyrazit!

Letošní cyklo first time dopadl vcelku dobře. Kolo jelo, já s ním a k žádnému incidentu nedošlo. Jen jsem se občas přistihl, jak nostalgicky vzpomínám na minulý rok, kdy jsem si tuhle trať dával skoro na jeden nádech. Ach.

Poprvé jsem si taky ošahal aplikaci Runkeeper pro zaznamenávání vašich sportovních výkonů. Obsahuje vskutku širokou paletu sportů, od běhání až po ježdění na vozíčku (trošku sporné, zda jde o "sport", ale budiž). Pomocí GPS kreslí vaší cestu, počítá ujeté kilometry, průměrnou rychlost, převýšení a například i propálené kalorie. Nakonec vše vylepí na váš profil na Runkeeper.com. Šikovná a velmi dobře fungující věcička.

Záznam mého výletíku najdete tady.

Nahý pop z Nového Zélandu

Nemůžu říct, že rozumím hudbě. To už jen tak na okraj. Něco jako barva hlasu a všelijaké to dělení mi nic moc neříká. Proč taky - buď mě hudba chytne, nebo ne. Smůla. Další. A je jedno, jestli mne zaujme melodie, text nebo jakási originalita. A nejlíp když je to všechno dohromady. A pořádně nahlas.

Famous and Naked (už ten název, ach) jsou prostě super! Nespoustání, melodičtí, trochu lyričtí a brnkající na city. Prostě se nebojí experimentovat, trochu zatahat za nitky, aby z "toho" bylo něco krapet jiného. Odlišného. Neoposlouchaného. Což je v dnešním světě sakra těžký úkol. Pokud nechcete fušovat do techna a podobných muzicírních experimentů.

A hlavně - zní to svěže. Nenuceně. A mají i dobře natočené videoklipy. Každý trochu jinak, aby se to neomlelo. 

Třeba jsou na Zélandu lidé přeci jen přátelštější. Někde jsem slyšel, že se tam celkem dost hulí. 

Holka v converskách

Znal jí už dlouho. Možná déle než by chtěl. Ne proto, že by jí neměl rád, že by necítil to napětí, které se ho zmocní pokaždé, když s ní je, když s ní mluví, a kupodivu i tehdy, když si s ní byť jen píše.  Ale proto, že ho tak trochu hryzalo, že si jí nevšimnul dřív, že se nerozhoupal trochu dřív a sám jí někam nepozval.

Teď už to bylo za ním. První oťukávání proběhlo a tak nějak vyplynulo zcela spontánně, skoro to ani nečekal. Prostě se naskytla příležitost. A on šel. Musel. Jinak by se asi tiše zbláznil. Ne z ní, ale sám ze sebe. Někdy prostě nedokázal překonat svojí nesmělost.

Byla to do sebe uzavřená intelektuálka. Aspoň mu tak zezačátku připadala a postupně se přesvědčoval o tom, že taková skutečně je. Měla neustále vypůjčenou minimálně půlku knihovny a ráda sjížděla filmy, které byste do ní vůbec neřekli. Krom toho přemýšlela o věcech, o něž by průměrná uhrovitá pipka nezavadila ani koutkem oka. Byla jiná než ostatní. Vybočovala z řady a to ho přitahovalo nejvíc. Rozbila zeď přesně tak, jak Pink Floyd ve svém albu The Wall…

Občas se přistihnul, jak na ni myslí. Aniž by chtěl. Třeba na to, co měla na sobě posledně. Přišlo mu krapet nezvyklé, že nosila conversky. Přišlo mu to krapet punk a moc mu to k ní nesedlo. Ale třeba se mýlil. Zas tolik jí neznal. Třeba to byla černá labuť, klidná sopka, která o sobě nedává moc vědět, ale prostě je. Existuje. A když se probere, smete vše, co jí stojí v cestě.  Každopádně, vždycky jí to slušelo. Ještě jí to nikdy neřekl. Asi by to měl udělat.

Nejhorší byla ta nejistota. Nevěděl, co bude dál. Nevěděl, jestli to, co cítí on, ona cítí taky. Bylo to dost možné. Párkrát mu to tak přišlo, ale nechtěl se nechat zlákat první pozitivní a krapet nasládlou myšlenkou. Nechá to plynout.

Jen občas trochu šťouchne do kormidla.

Strach

Práce, kterou jsem psal do školy na sloh. Psaná narychlo, uvařená možná moc brzo. Proto možná ta nápadná podobnost s článkem minulým. Ale třeba by se to mohlo někomu líbit. Nebo líp, něco mu to dát.

Už je tady zase. Pocit. Ten tíživý pocit, který tě táhne ke dnu. Nekompromisní svěrací kazajka. Kdybys neuměl překonat strach, nedokážeš vlastně nic. Nic. Vůbec nic. Proto se vlastně během svého života snažíme tenhle pocit překonávat. Přeskakovat tu pomyslnou hranici, zdolávat vrcholky i na první pohled nebezpečné srázy.

Proč? Protože nám nic jiného nezbývá. Pokud se chceme pohnout z místa, musíme to aspoň zkusit. Byť jen o malý kousíček. Udělat další pomyslný krok. Něco změnit. Cokoliv.

A o tom to je. O překonávání strachu. O překonávání dosavadních problémů. A taky vlastně o tom, kam až jste schopni zajít. Vlastně je to jenom o tom. Opravdu dokážeš cokoliv. Není to jen nějaký kec z učebnic, nýbrž krutá pravda. Je to jen o motivaci. A o tom, co všechno jste ochotni obětovat.

Strach je jen nepříjemný pocit, který tě svírá. Svírá tě na místě, kde jsi teď a nechce tě pustit dál. Nechce, abys mu jen tak upláchl. A tak tě sváže. Pevnými klíny tě přibije ke dnu. Jako by ti chtěl říct – zůstaň tady se mnou, neutíkej, vždyť je ti tady dobře. Kupodivu, ne vždycky má pravdu, i když nám tu svoji mnohdy vnucuje až nepříjemně často.

Ale na druhou stranu, ač je tahle emoce často chápána jako negativní, je sakra dobře, že ji máme. Jinak bychom neznali své hranice. Neuvědomovali bychom si, kam až můžeme svými činy zajít. Strach nás drží na uzdě. A každý ať si jí povolí, jak chce. To už je jen a jen na něm.

Vlastně, mám ten pocit celkem rád. Je takový nepředvídatelný, ochranářský a nespoutaný. Nesmrtelný.

Jsem strašnej narcis...

Aspoň vyzkouším aplikaci pro Android

Pořád je co překonávat

"Já už na to fakt nemám, vzdávám to" vykřikl a ztratil se. Ať už v sám sobě nebo pro okolí. Ono to vyjde na stejno. Člověk, co se ztrácí, ten se ztratí i pro ostatní. Dřív nebo později to přijde. Až to zamrazí.

Hodil si kapucu přes hlavu, smetl vlasy, co mu padaly do očí a odešel. Nic ho nehnalo dál. Aby překonal sám sebe. Aby si dokázal, že když bude mít kvůli čemu bojovat, tak dokáže všechno. Ano, všechno, co si zamane a kam jen bude ochoten zajít. V tu chvíli si to neuvědomoval. Raději se vzdal a čekal, že ho život zavane tam, kde to bude lepší. Nezavane. Životní omyl, který si spousta lidí nedokáže uvědomit. Nebo si to třeba ani nechce uvědomit.

A slyším to dnes a denně. Ve škole. Na ulici. Všude. Každou chvíli někdo něco vzdá. Ať už je to cokoliv, stojí za to vytrvat. A když vám daná věc za to nestojí, abyste se za ní hnali a usilovali, nevzdávejte jí. Je rozdíl mezi tím něco vzdát a ukončit. Markantní.

Vždy je totiž co překonávat. Vždycky se najdou překážky, které za to stojí, abyste je překročili. Pokořili, prostě nechali za sebou. Abyste se byť jen na okamžik dotkli oblohy. Pomyslného vrcholu, jehož chcete dosáhnout. Protože mít určité cíle, to je to, o čem život vlastně je. Bez nich nežijete. Spíše přežíváte.

Výdrž. Touha. Chuť být lepším a nikdy se nevzdávat. Nesmrtelné klišé, které nikdy nezemře. Proč? Protože je to všechno pravda.

Ne nadarmo si snad každý pamatuje omletou větu "když se chce, všechno jde". O nic víc nejde. Pokud v současné době řešíte něco podobného, přestaňte se litovat a otevřte oči. Teď hned.

Nevzdávejte se, hledejte dál

Lapal po dechu. Jeho život byl jako písečná poušť. Písek ho dusil a pálil do nohou. Už nemohl dál. Už nemohl dál snášet ten tlak. Samotu. Opuštění. Neměl pro co žít, neměl pro koho žít a oáza byl ten nejlepší sen, co znal.

A teď? Teď tu stál, na okraji zaplivaného mostu s rozšlapanými žvýkačkami, ale i na pokraji svých sil. Myslel na to víc než před tím. Nechtěl si to přiznat, ale bylo to tak. Už není cesty zpět, teď ne.

Vlak dojel na konečnou stanici a z povzdálí se začaly ozývat výkřiky "vystupujte, konečná!". Tohle byla jeho konečná stanice. Dojel. Dojel na lidskou blbost, pokrytectví a především to, že nenašel to, co během svého krátkého života hledal.

Přestal hledat. Nechal se tím pohltit. Roztrhal se na kusy.

V článku ať si každý najde co chce. Nepřímo souvisí s citátem z knížky Kdo chytá v žitě, který zní:

“Člověku, který padá, není dáno ucítit ani uslyšet, že dopad na dno. Prostě padá a padá. A tohle je určeno lidem, kteří v tom nebo onom období svého života hledali něco, co jim okolí nemůže poskytnout. Nebo si aspoň mysleli, že jim to jejich okolí nemůže poskytnout. A tak se vzdali hledání. Vzdali se dřív, než začali vůbec hledat.“

Jedna z nejlepší, ač děsivě pravdivých myšlenek, se kterou jsem se kdy setkal. Už pro tohle by měl člověk číst. Dostane se do kontaktu s myšlenkami, které by ho buď nenapadly, nebo by k nim neměl přístup.

Čtěte a nepřestávejte hledat ;)