Píšu abych žil

Pocity. To je to, co máme všichni stejné. Jednou dole, jednou zase nahoře jak nějaká pochybná hra. Jak plošinky z Maria, které neustále musíte přeskakovat. Ale je tu i místo na pády, na pády, které vás shodí do žhnoucí lávy. Spálit na kost, spálit myšlenky, všechno. Dokonalý restart. Čistá instalace. Tádydádydá. Vítejte! A zpátky, jen si zkus vstoupit do toho stejného kolotoče. Ale ty to tentokrát neuděláš…nebo snad jo?

Vždycky jsem si myslel, že v životě jsou nějaký důležitý rozhodnutí a ty ostatní. Nejsou. Nebo jsem ty důležitý aspoň přestal vidět. Nedá se to brát takhle, vůbec se to takhle nedá brát. Každé rozhodnutí je v podstatě důležité, ovlivňuje vás, váš život a to, jak se dál pohne. Jste ochotni jít dál? Nepodceňujte i ty nejmenší prkotiny. Vymstí se to. Pekelně se to vymstí.

Ale je dobrý to občas brát i pozitivně. Já beru psaní jako meditaci, prostě píšu. Sypu to ze sebe slovo od slova, nějak zvlášť nad tím nepřemýšlím. Nekoukám na klávesnici. Občas píšu i poslepu. Uklidňuje mě to. Zvláštní forma meditace, ale pekelně dobrá. Otázkou je, jestli tohle někdo potom ocení. Jesli to někdo čte, něco mu to dá a zamyslí se nad tím. Zase – tím jsem nechtěl říct, že píšu články bez myšlenky. Vždycky tam nějaká je. Větší, menší…je to v podstatě jedno. Ale CHCI aby když to už píšu, aby ty věci nutily k zamyšlení. Abyste si z toho taky něco odnesli.

To je nejdůležitější. A proto píšu.