Sociální sítě vtrhly do našich životů jako vojska varšavské smlouvy. Bez ohlášení. Rychle se rozlezly i tam, kam jen tak někoho nepustíme. Do našich životů. A my jsme jim ty vrátka otevřeli. Ba co víc, ještě jsme jim je s chutí odemkly. Zvykli jsme si sdílet se světem každé uprdnutí. Zvykli jsme si fotit sami sebe v zrcadle a ptát se, zda nám to sluší místo toho, abychom se zeptali někoho živého. Modlitbu před jídlem jsme nahradili postováním fotky naší šlichty na Instagram a nejniternější pocity neřešíme s nejbližšími, ale raději zasdílíme žílypodřezávající emo song, s jehož textem se ztotožňujeme. Nová doba.
Sociální sítě jako takové za to ale nemohou. Můžeme si za to všechno samy. Za všechny ty závislosti, které jsme si na těchto sítích vybudovali. Stali jsme se internetovými feťáky, kteří by bez "tajmlajny" po ránu nedokázali vstát. Fetujeme, nasáváme, říkejme si tomu jak je libo. Sociální sítě jsou však jen geniálním konceptem, který měl to štěstí, že uspěl. To, že jsme z těchto sítí udělali naše druhé životy a vybudovali z něj děsivé všudypřítomné a všepožírající monstrum, to už je věc, za kterou neseme vinu zcela sami.
Jen a jen my.
Nemá smysl se bránit, nemá smysl škemrat ani jakkoliv nadávat. Kdyby se do sociálních sítí nenahrnula široká veřejnost, nikdy byste se nedočkali situace, že sousedova dvanáctiletá buchta nahraje třicetpět soft porno fotek a pak jen tak mimochodem lajkne stránku Mrdáme bez gumy. Všechno má svůj plus i mínus. A všechno je o lidech.
Daleko více mi ale vadí, že všechny tyhle ultrasociální fíčury a instatní sdělovadla jakéhokoliv myšlenkového trusu, který vás právě napadne, nás odvádějí od světa skutečného. Světa reálného. Vadí mi, když se s někým sejdu a on každých pět minut kontroluje, zda mu náhodou něco neuniká. Je to asi jako být v kotli fanoušků liverpoolskym stadionu a přitom sledovat na přenosný telce zápas Sparta - Plzeň. Je to jako jít na koncert Daft Punk a zároveň si pouštět do sluchátek Slepička mix. Jako jít do kina a film si pustit na mobilu. K nepochopení.
Je paradoxem, že nás vlastně všechny tyhle rádoby sbližovací sítě odhánějí od skutečného života a jeho žití. Rozhodně neplatí, že jakmile v nějaké míře používáte sociální sítě, stáváte se společenskými. Je to asi jako si myslet, že alkohol z vás automaticky udělá Johna Travoltu a vy si v tý zaplivaný putyce střihnete nezapomenutelný taneční sólo, o kterym se tam bude mluvit ještě tři roky potom. Takhle to nefunguje a nikdy fungovat nebude. A když už někam jdu, chci si to prostě užít. Zkuste to taky. Vymotejte se ze spárů sociálních sítí. Aspoň na chvilku.
Zkuste být vždycky jen na jednom místě. Když jdete do společnosti, nesahejte neustále po telefonu. Když jdete na koncert, užijte si tu show. Netaste svůj smarfoun a nekazte si zážitek tím, že budete ten hudební orgasmus nasávat přes displej vašeho telefonu. Nenechte prosakovat sociální sítě tak hluboko do vašeho života. Jednejte přímo, když máte tu možnost, ne zprostředkovaně. Povolte ty lana. Nenechte se svázat. Bude vám líp.
