Oblázky

Sedíš tam a přijde ti, že už nepotřebuješ nic víc. Je to jako ostrov uprostřed moře. Až na to, že je to vlastně prachobyčejnej českej rybník. Všechno je jen o úhlu pohledu. Ameriku můžeš mít i v tý naší zemičce, když jí tu budeš chtít chtít vidět.

Vladimír seděl na hrázi ve stínu všech těch stromů, jenž se o krok za ním měnily v les. Jako by si přesně tady příroda řekla, že jednotvárnosti už bylo dost a vylila tu kus vody. Měl to tu rád, protože tu byl klid. Přesně ten klid, který ve městě nenajdeš. Nic nebzučí, nikdo nerozbíjí zem zbíječkou, nikdo nevříská. Nic. Prostě ticho až na pár ptáků, ale to by označil za rušení snad jen blázen. Jen on a příroda kolem. Na obloze pluly mraky a v jeho hlavě pluly mraky slov. Nikoliv rybníky, ale celé vodní nádrže, moře, oceány myšlenek proudily uvnitř něj. Ve dlaních svíral několik oblázků, které si tu nasbíral a potichu sledoval vodní hladinu. Klidnou hladinu plnou odlesků a světel.

Život není žádnej lesk ani stojatá voda v rybníce. A když, nikdy ne na dlouho. Je to spíš divoká horská řeka, u který nikdy nevíš, kde tě vyhodí, kde skončíš. On to věděl, uvědomoval si to. A také proto se sem pořád vracel. Tohle místo navzdory všemu zůstávalo pořád stejné. Občas to sice někde víc zarostlo, občas někde chyběl strom, ale to místo zůstalo. Nikdo mu jej ještě nesebral. Byla to jeho soukromá oáza klidu. Bylo to jako nějaká kaple jeho vlastního náboženství.

Jel sem vždycky, když potřeboval být sám. Sám se svými myšlenkami, sám na své problémy, sám na své příběhy. Vždycky si ze dna rybníku vylovil pár oblázků, chvíli je třel o ve svých dlaních a pak je mrštil na to obrovské vodní zrcadlo. Byla to jako střela, kterou vystřelil. První kámen, první holka, se kterou mu to nevyšlo. Hop, hop, dva skoky plochého oblázku o hladinu, než zahučel nenávratně pryč. A další střela. Další průstřel jeho životem. Další holka a další zklamání. Hop, hop, hop. Každou bolest, každý životní nezdar, vyjádřil oblázkem, který utopil v tom zapadlém rybníce.

Pod hladinou skončily všechny jeho nevydařený vztahy. Všechny ty holky, co nevěděly, co chtějí. Všichni kamarádi, co se zachovali jako svině. Všechny ty životní momenty, které by nejraději vygumoval z hlavy. Veškeré své problémy naházel na dno rybníka. Vzdal se jich. Už je nechtěl mít u sebe. Už by nevydržel ten tlak. Musel to dostat ze sebe ven.

Nebe nad jeho hlavou se za tu chvíli potáhlo tmavou pokrývkou a začalo se stmívat. Vladimír se ještě naposledy zadíval na třpytící hladinu a pomalu odešel. Odcházel zlehka. Bez problémů.

Proč je tablet super věc

Už dlouho zde nebyl nějaký vyloženě technický článek. A přitom elektronické hračky mám rád, velice. Tak pojďme na jedno dost omílané, dost protřepané a vůbec dostatečně kontroverzní téma - na tablety.

Za svůj poměrně krátký život jsem zažil kupodivu dost technologických evolucí. První internet do domácností, telefony s prvními barevnými pidi displeji, discmany a mp3ky, díky kterým jste mohli mít vaši hudební knihovnu stále s sebou, placaté televize, navigace, příchod dotekových displejů a prvních chytrých telefonů. Především ty dotekové displeje mi vždycky přišly jako sci-fi. Ovládání jen prsty? Bez tlačítek? Cože?! Nicméně, povedlo se. Placaté cihličky s dotekovými displeji se staly masovou záležitostí a zaplavily naše kapsy.

Veřejnost to všechno přijímala různě, většinou však kladně. Jasně, vždycky tu byli bratři zpátečníci a staromilci, kteří by nejraději pokroku učinili zadost a rozutekli se nazí žít do lesa. Nebylo tu však stále nic, co by lidi tolik dělilo na dva znepřátelené tábory. Až pak přišly tablety...

Buď je milujete nebo je nemůžete vystát. Buď jim najdete využití, nebo je zatratíte a jdete plakat ke svému notebooku, který je přece o tolik lepší, ergonomičtější a produktivnější. Pokud chcete pochopit tablety, musíte krapet změnit své myšlení. Tablety jsou super. Jen na ně (bohužel pro vás), nesmíte nahlížet jako na notebook. Což spousta lidí dělá. "Ty vole, ty máš tablet?" " K čemu ti to je?" "Zahraj si na tom Angry Birds a nebreč, já jdu napsat román na svém NOTEBOOKU!". Přitom je to míchání hrušek s jablky, porovnávání neporovnatelného jen na základě toho, že na obou zařízeních můžete prohlížet internet, mi přijde kapku...jak to říci - zatížené "broukpytlíkovským komplexem". 

Tablet jsem si koupil na podzim letošního roku a po těch pár měsících musím říci, že je prostě výborné zařízení. Výborné na věci, ke kterým je určeno. Kupodivu. Pokud pro něj najdete využití, zamilujete si jej. Pokud ne, nikdo vás nenutí si jej kupovat. Jednoduchý jak facka. 

Jasně, na filmy se můžete dívat i na notebooku, ale nikdy to nebude tak pohodlné. I ten nejtenčí ultrabook bude vážit aspoň kilo a řezat vás svou hranou do břicha. Klávesnice se bude jen plést. To je prostě krutá realita. Školní zápisky se také lépe čtou z placky, kterou můžete držet i v jedné ruce, než z notebooku, kterému musíte stále někde hledat nějakou podložku. Čtení elektronických knih? No, to snad nemá cenu ani porovnávat :). 

Tablet je pro konzumaci obsahu. Nehledejte v něm cokoliv jiného. Tak to prostě je a k tomuto účelu se hodí ze všech podobných zařízení nejvíce. Aby taky ne, je k tomu stavěn. Zapisovat na něm krátké útržky sice můžete, odpovídat na e-maily také, ale jakékoliv větší psaní se zkrátka vyřizuje lépe na prostorné, reálné klávesnici. Zalezte si ale s notebookem do postele... Jde to, vaše záda však budou tvrdit opak. 

S tabletem se výborně cestuje, skvěle odpočívá. Není to zařízení na práci, ale k relaxu. Jako dobrá kniha, kterou si vezmete, když si chcete od všeho odpočinout a na chvíli vypnout. Spousta lidí to ale stále nechápe a za tabletem vidí jakýsi nepovedený, zbytečný notebook bez klávesnice. Zbavte se této myšlenky a zamilujete si jej.