Oblázky

Sedíš tam a přijde ti, že už nepotřebuješ nic víc. Je to jako ostrov uprostřed moře. Až na to, že je to vlastně prachobyčejnej českej rybník. Všechno je jen o úhlu pohledu. Ameriku můžeš mít i v tý naší zemičce, když jí tu budeš chtít chtít vidět.

Vladimír seděl na hrázi ve stínu všech těch stromů, jenž se o krok za ním měnily v les. Jako by si přesně tady příroda řekla, že jednotvárnosti už bylo dost a vylila tu kus vody. Měl to tu rád, protože tu byl klid. Přesně ten klid, který ve městě nenajdeš. Nic nebzučí, nikdo nerozbíjí zem zbíječkou, nikdo nevříská. Nic. Prostě ticho až na pár ptáků, ale to by označil za rušení snad jen blázen. Jen on a příroda kolem. Na obloze pluly mraky a v jeho hlavě pluly mraky slov. Nikoliv rybníky, ale celé vodní nádrže, moře, oceány myšlenek proudily uvnitř něj. Ve dlaních svíral několik oblázků, které si tu nasbíral a potichu sledoval vodní hladinu. Klidnou hladinu plnou odlesků a světel.

Život není žádnej lesk ani stojatá voda v rybníce. A když, nikdy ne na dlouho. Je to spíš divoká horská řeka, u který nikdy nevíš, kde tě vyhodí, kde skončíš. On to věděl, uvědomoval si to. A také proto se sem pořád vracel. Tohle místo navzdory všemu zůstávalo pořád stejné. Občas to sice někde víc zarostlo, občas někde chyběl strom, ale to místo zůstalo. Nikdo mu jej ještě nesebral. Byla to jeho soukromá oáza klidu. Bylo to jako nějaká kaple jeho vlastního náboženství.

Jel sem vždycky, když potřeboval být sám. Sám se svými myšlenkami, sám na své problémy, sám na své příběhy. Vždycky si ze dna rybníku vylovil pár oblázků, chvíli je třel o ve svých dlaních a pak je mrštil na to obrovské vodní zrcadlo. Byla to jako střela, kterou vystřelil. První kámen, první holka, se kterou mu to nevyšlo. Hop, hop, dva skoky plochého oblázku o hladinu, než zahučel nenávratně pryč. A další střela. Další průstřel jeho životem. Další holka a další zklamání. Hop, hop, hop. Každou bolest, každý životní nezdar, vyjádřil oblázkem, který utopil v tom zapadlém rybníce.

Pod hladinou skončily všechny jeho nevydařený vztahy. Všechny ty holky, co nevěděly, co chtějí. Všichni kamarádi, co se zachovali jako svině. Všechny ty životní momenty, které by nejraději vygumoval z hlavy. Veškeré své problémy naházel na dno rybníka. Vzdal se jich. Už je nechtěl mít u sebe. Už by nevydržel ten tlak. Musel to dostat ze sebe ven.

Nebe nad jeho hlavou se za tu chvíli potáhlo tmavou pokrývkou a začalo se stmívat. Vladimír se ještě naposledy zadíval na třpytící hladinu a pomalu odešel. Odcházel zlehka. Bez problémů.