Nejvíc uděláš, když budeš držet hubu #prayforparis

Je hrozný, co se děje venku. Ta zkurvená nahodilost smrti je skoro neskutečná. Nechápu a snad ani nechci pochopit, kam tohle všechno povede. Čeho všeho jsou lidi schopný. Monstra a bubáci nežijou někde pod postelí, ale běhaj po ulicích.

Jedna z nejsilnějších fotek ze sobotní Paříže. Na transparentu stojí: Nebojíme se.

Řešit utečence je hrozně těžká otázka. Nedá se na to celé dívat tak černobíle, jak se na to u nás dívá většina. Migranti se hned nerovnají teroristi. Utíkají před stejnou válkou, které se my tolik bojíme. Na druhou stranu ano - mohou s nimi do Evropy přijít ti, ze kterých máme opravdový (a oprávněný) strach. O tom nikdo nepochybuje.

Vynášet nějaký soudy není v mojí kompetenci. Hrozně moc lidí na celou uprchlickou krizi získalo naprosto opačné a v obou případech dost extrémní názory. Zatímco jedni by šli cestou krve a genocidy, druzí rozjíždějí až přehnanou solidaritu a přemýšlí, kolik migrantů si vezmou domů. Za sebe mohu říct jen - je podle mě důležitější nejdříve zabezpečit vlastní stát než bezhlavě přijímat utečenecké davy.

Olej do ohně přilili i páteční události. Skutečně se bojím, že tohle přesně vyvolá davový masakr. A je jedno, zda někdo zabíjí muslimy nebo Francouze, bílý nebo černý... Pokud jde o nevinný lidi, vždycky je to vrah a to se pak maže nějakej rozdíl mezi teroristou a spořádaným občanem. Terorismus je o pár magorech, co naběhnou do lidí s kalašnikovem, odpálí se v koncertní hale... Nemají lidi ani techniku, aby s někým bojovali přímo. Chtějí vyvolat bordel, chaos, davový šílenství, který v tom nejlepším případě vyústí v to, že se postřílíme mezi sebou.

Nenechte se vyprovokovat. I když pořád jsme v relativním bezpečí naší český kotliny, kde se toho víc nakecá než skutečně udělá (včetně všech těch falešných modliteb pro Paříž), vždycky může někomu z nás rupnout v bedně. A toho pak budeme všichni litovat.

A ačkoliv jsou aktuální události sebevíc hrozné a každý se hned má ke slovu, nejlepší je prostě držet hubu. Tak uctíte celou tuhle tragédii úplně nejvíc.

Moje mise

Když jsem se někdy ve školce dozvěděl o smrti, Země se pro mě v ten moment skoro přestala otáčet. Nemohl jsem si to připustit. Ostatní děcka běhali po hřišti a já kdesi seděl a přemýšlel o tom, proč všechno živé musí jednou umřít. Ani jsem si to nepřipouštěl. Vždyť jsem nesmrtelný, vždyť mě se to netýká. A netýká se to nejenom mě, ale i celé mé širší rodiny. Až tak dobrosrdečný jsem byl.

Možná jste to měli podobně. Možná ne. 

Pravdou je, že smrti se bojím prakticky dodnes. Stačí jen trocha nepozornosti a už se mi zase vkrádá do mysli. Nejnebezpečnější jsou osamělé chvilky v posteli. Ještě lépe, pokud se zrovna chystáte usnout. Je to mrcha. Ale nebojím se jí jako takové. Nebojím se toho okamžiku samotného a zda to bude bolet nebo ne. Daleko více mě až donedávna znepokojovalo to, že po ní dost možná nic nepřijde. Že prostě konec šmitec. Zatmívačka jako ve filmu a závěrečné titulky. 

A co mě děsí víc než smrt je fakt, že až to všechno přijde, tak si uvědomím, že jsem ten svůj vymezený čas tady promarnil, že jsem tu po sobě nic nenechal a že to celé bylo prakticky k ničemu. Život beru jako takovou svojí misi, která jen čeká na splnění. Zkrátka a dobře, bojím se toho, že až dospěji k tomu tolik diskutovanému závěru, tak uvidím palcovými titulky nápis MISSION FAILED. Však to všichni dobře znáte z her. 

Smrt je ale kurva, která si nevybírá. Už mnoho lidí sebrala a nenechala je ani pořádně svoji misi dokončit. Bolí mě každý sebraný život, který mohl ještě pěkných pár let tepat dál. Život je všechno, jen ne hra podle pravidel. A smrt? Jestli je to opravdu jediná spravedlnost na tomto světě, jak mnozí se zvykem tvrdí, tak je sakra nespravedlivá. 

Jak bylo psáno výše, bolí mě každá ztráta. Každá nedokončená životní mise. O to víc u lidí, které jsem nějakým způsobem znal. Pokud tohle čtou, ví moc dobře, koho se to týká. 

Není to bohužel tak dávno, co tragicky zahynula Apačka. Hudební kritička a především manželka Lukáše Grygara. Což byl člověk, jehož texty jsem hltal dlouhá léta skrze herní časopis Level. I tomhle mnou zarezenovalo, ač jsem ani jednoho osobně neznal. Lukáš zpětně na svůj blog poměrně nedávno vyvěsil post, z jehož čtení doslova mrazí. Myslím, že málokdo dokáže vylíčit tu beznaděj a bolest, kterou to s sebou jistě nese.

I když to nejspíš nečte - upřímnou soustrast, Lukáši. 

Složitej jednoduchej člověk

Událo se toho hrozně moc. Rozjetej vlak jménem život uháněl jako japonskej šikanzen. A na tenhle blog už nezbylo tolik času, kolik by si zasluhoval.

I když je to možná škoda, protože je to takový moje dítě. Je rozhodně super pozorovat ty pokroky, co jsem za těch pět let udělal. Ano, tomuhle plátku, ať už si o něm myslíte cokoliv - bude prvního listopadu přesně pět let.

Pět let je dlouhá doba. Když čtu své nejstarší řádky zpětně, snad si i říkám, že bych to celé nejraději smazal, zmuchlal, utopil kdesi ve stokách internetu. Ale ne. Ne. Třikrát ne. Psaní blogu je skvělá sebereflexe. Aspoň pak vidíte, co všechno se za ty roky změnilo. A že se toho změnilo skutečně hodně. Já z malýho píva, co píše svoje výlevy na internet, jsem dospěl. Alespoň teda papírově.

Takže jsem zpátky? To je složitá otázka. Nerad slibuji něco dopředu, o čem nevím, jak se na to budu dívat zítra. Ale ano, neplánuji na tenhle svůj prostor zanevřít.

Jsem složitej jednoduchej člověk a tak je to i s tímhle blogem. Na závěr bych si dovolil jednu fotku z osobního alba. Letošní dovolená v Černobylu. Mám v plánu o tom ještě napsat kratší článek, ale nejdřív se o tohle dobrodružství podělím s kamarády.

Mějte se.


Napadlo mě ještě udělat takový hokus pokus a články začít i namlouvat. Je to jen experiment. Ale aspoň si vyzkouším, zda se to vůbec dobře čte. Takže tento článek si můžete i poslechnout :). Připomínky do komentářů!

Central Kladno aneb Bůh bydlí v nákupních centrech

Protože bydlím nedaleko Kladna, nemohlo mi uniknout, že se zde před několika dny otevírala nová Mecca všech "shopaholiců" - Central Kladno. To bylo ostatně ve výstavbě hned několik let a nechybělo ani hodně kontroverzní bourání objektů v přilehlém okolí, aby se ustoupilo molochu za 1,5 miliardy. A to včetně jedné historické budovy, kterých je na Kladně podobně, jako počet bílých na hlavní třídě po setmění. Nechyběl ani bombastický otevírací ceremoniál včetně nesmrtelného Petra Jandy s kapelou Olympic a šílené davy, připomínající spíše splašené stádo než dospělé lidi. Pro představu si pusťte toto poměrně bizarní video.

Ale Central Kladno není přímo tím, o čem bych tu chtěl mluvit. Spíš mě celý tenhle povyk donutil trochu popřemýšlet.

Víte, Čechy jsou možná jedním z nejvíce ateistických států vůbec, neznamená to však, že by tu lidé nevěřili. Věří, jen se víra přesunula z kostelů jinam. A protože každá správná víra má krom svých věřících i své svatostánky, čím dál častěji mám pocit, že pro leckoho jsou těmi svatostánky právě obchoďáky, megaslomanská nákupní centra a obchody všeho druhu.

Jak jinak si totiž vysvětlit to šílenství kolem? Občas mi zůstává rozum stát nad tím, kolika pocitů a činů jsou lidi schopni právě kvůli těmto stavbám. A nejsou to jen davy důchodců čekající před sedmou ranní na otevření super/hyper/mega marketu. Ne. Tohle je víra, která může být vlastní všem. Bez rozdílu věku, rasy nebo společenského postavení. I když je tak nějak zažité, že se nechá zviklat spíše nižší a nižší střední třída. Ale to ostatně majitelé všech významných obchodů vědí a záměrně na tyto lidi cílí prostřednictvím svých "svatých textů" - letáků.

Někdy až mrazí z toho, co jsou lidi schopní udělat pro blbou slevu. Nemám rád konzumní společnost a podobné "sekty". Zároveň ani nehlásám, že bychom se měli vrátit zpátky na stromy, živit se lovem a uznávat jen oblečení, co nám vydrží celý život. Ne. To je další a naprosto opačný extrém. Kapitalismus je ze všech systémů (a že jsme si jich vyzkoušeli!) patrně ten nejlépe fungující. A je tedy nanejvýš mrzuté, že cokoliv takto věřící lidé provádějí, dělají zcela svobodně. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Život je komedie.

Škola potřebuje změnu, nutně

Pomalu a jistě si odbývám posledních pár měsíců na střední škole. Tedy alespoň v to doufám. Jak mnozí s láskou vzpomínají na střední školu, já mezi ně rozhodně patřit nebudu. Možná na ta léta. Na věci, co se děly kolem. Nikoliv však na školní docházku. Proč?

 

 

Školství v Čechách je zoufalost. Odspodu hnijící objekt, se kterým nikdo neumí pořádně zacházet. Školy jsou plné zbytečných lidí, kteří měli zmizet se starým režimem. Každý se tu zajímá jen sám o sebe, ostatní jsou mu jedno. Šeď, šeď, šeď. Hlavním hnacím motorem jsou známky, které však nikdy nemůžeme pokládat do rovnosti s nějakým intelektem. Takže se tak poměrně často můžete dostávat do situací, kdy je vám vyhrožováno, že pokud nenapíšete test na danou známku, nemáte zde co dělat a podobně.

 

To je ale celé postavené na hlavu. Škola by vás měla vzdělávat, rozvíjet, nikoliv x let trýznit a ubíjet. Já sám opravdu nejsem příkladem nějakého zářného studenta, sám celý gympl bojuji s matikou, ale nenapadlo vás někdy, že když jste nuceni někam dennodenně docházet a hrozně vás to celé sere a vysává, že je asi něco špatně?

 

A všechno je to zase v lidech. A teď bych chtěl pomyslně smeknout před všemi učiteli, kteří měli otevřené oči. Kteří nebrali školu jako bojovou frontu, kde pokud včas nevystřelíte správnou odpověď, jste mrtví. Všechna čest těmto lidem.

 

Studenti nejsou roboti. Proč zadávat nesmyslné množství domácích prácí, které stejně nikdo nečte. Ono totiž není nic lepšího než ráno bojovat s dopravou, odsedět si třeba osm hodin ve škole, opět bojovat s dopravou a vzápětí přijít domů, a dalších pár hodin se věnovat nesmyslným projektům. Tudy cesta nevede.

 

Škola by z vás podle mě neměla dělat chodící encyklopedie. Navíc se všemi těmi informacemi a termíny, které jsou vám vzápětí naprosto k ničemu. Ne. Škola by vás měla naučit pracovat se získanými informacemi, vytvářet si vlastní názor, správně argumentovat a když něco nevím, umět si to dohledat.

 

Těžko říct, zda se u nás něco změní, až vymřou všichni dinosauři, kteří školy dodnes okupují. Dost možná přijdou další. Ona to totiž asi není úplně otázka věku.

 

A proč tohle celé vlastně píšu? Krom toho všeho, podal jsem si přihlášku na peďák. Takže pokud se tam dostanu, bude to celé ještě hodně zajímavé. Ironie, co?

Vzkaz

Drahý Filipe,

jsme spolu už dvacet let. To opravdu není zanedbatelný čas. Byli jsme spolu v dobrém i ve zlém. Prodělali jsme společně všechna těžká období. Několikrát jsme si sáhli na samotné dno. Nebo jsme si to alespoň společně mysleli. Byli jsme spolu u všeho. U prvních krůčků, u prvních nemocí, u prvních holek. Všechna období, ať už byla jakákoliv, jsme přečkali. Společně.

Mnohé jsme viděli. Mnohé jsme drželi a na mnohé jsme si sáhli. Hned několikrát jsme se vydali do zahraničí. Viděli jsme Itálii, Chorvatsko, Korsiku, Bulharsko, Turecko i Anglii s Francií. Dokonce jsme společně procestovali i kousek Čech. A doufám, že nezůstaneme jen u tohohle výčtu.

Byli jsme spolu vždycky. I když sis myslel, že jseš na všechno sám. Já tu bylo pro tebe. Pumpovalo jsem do tebe krev. Věřilo jsem ti. O to víc mě zarmoutilo, jak jsi se mnou poslední rok nakládal. Nebyl to jednoduchý rok, vím. Museli jsme se společně vypořádat s mnoha překážkami, které nám život nachystal.

Trápí mě však, jak jsi začal zapomínat, že mě máš. Mrzí mě, co všechno jsi dělal. Cítilo jsem se opovrženě. Tohle se nedělá příteli, kterého máš na celý život. Jako bys snad zapomínal, že mě máš.

Nechal jsi mě dusit a topit. Poměrně dost jsi kouřil a pil. Nemluvím ani o tom, jaký jsi měl leckdy jídelníček. A pohyb? Kde jsou ty rána, kdy jsme společně chodili běhat.

Udělej s tím něco, Filipe. Pro mé i tvé klidné spaní. Tohle není trapné novoroční předsevzetí, které je bublinou, jež po chvilce splaskne. Tohle je motivace. Motivace, která tě může posunout dál. A kdo ví, třeba se díky tomu budeme společně znát o něco déle.

Udělej s tím něco. Takhle to opravdu dál nejde.

- Tvé tělo

2014 hledáčkem telefonu

Starý rok je za námi. Je na čase začít od znovu. Lépe. 2014 nebyl zrovna rokem, kdy bych se nějak přetrhnul co se týče tohoto blogu. Dost mě to mrzí a chtěl bych to napravit. Pojďte se alespoň podívat, jak vypadal můj rok na fotkách.

Všechno foceno telefonem, nejprve Lumií 800 a od zhruba května už fotky lezou z Lumie 720. Bez zvláštních úprav, jen někde jsem občas použil nějaký barevný filtr. Vybírám to nejpovedenější z minulého roku.

Kvalitní fotka to sice není a mně se kdovíproč ztratila originální fotka, ale k čertu s tím. V lednu měl můj kamarád Vojta z Děčína Ústí maturitní ples. Jel jsem za ním tenkrát vlakem s nudlí u nosu a dost možná i teplotou. Neodpustil bych si, kdybych jeho maturák vynechal. A bylo to - super :).

Další fotka je až z dubna. Buď jsem první čtvrtinu roku zcela prospal nebo se opravdu nic zajímavého nedělo. Jedno deštivé odpoledne u přítelkyně. Deštník. Procházka. Pohoda. 

Morava je krásná. Někdy koncem dubna jsme se tam vypravili se třídou. Lednice, Valtice, Pálava. Musím se tam vydat znovu, až zase bude trochu času na cestování. 

Shodou docela vtipných okolností jsme na Moravu se třídou vyrazily zhruba za měsíc a kousek znovu. Tentokrát však na sportovní kurz. Byl to týden učení se na windsurfu. Ani nepočítám, kolikrát jsem se vymáchal ve vodě a kolikrát jsem to prkno chtěl minimálně rozčtvrtit. Ale bylo to náramné, o tom žádná! 

Jedna momentka ze začínajících prázdnin. Zajeli jsme si s přítelkyní na chatu. Léto, teplá voda, nic nedělání a maturita ještě daleko. Když píšu tyhle řádky, chce se mi z toho tak akorát bušit hlavou o zeď. 

Pořádně nevím, odkud jsem se vlastně vracel, ale šel jsem pěšky. Bylo ještě léto a poměrně pozdě večer. Šel jsem krajinou a najednou tohle. To jsou taky momenty, kdy se zastavuje čas. 

Mám tuhle fotku hrozně rád. Nela slavila narozeniny a já jsem jí při té příležitosti vytáhl do Prahy. Fotka vznikla hned vedle Národního divadla a vypadá jak ze sedmdesátek. Nebýt teda toho telefonu, ovšemže. 

Prázdniny pomalu končí a my s kamarády razíme na tradiční čundr do přírody. Tentokrát do Skryjí. Jelikož mi tentokrát nevylezla z telefonu ani jedna slušná fotka, protože celou dobu bylo dost pod mrakem a vůbec všelijak - neprázdninově, přikládám aspoň ježka, který se k nám připlížil trávou v kempu. Bylo fajn. 

¨

Je skoro konec prázdnin a s naší kladenskou partou vyrážíme už podruhé na hudební festival Rock for Churchill do Vroutku u Podbořan. Nemám moc v lásce přelidněné obří fesťáky a Churchill je skvělý kompromis. Útulný areál myslivny a žádné megalomanské letiště či něco podobného. Fotka je z našeho řádění na britské The Subways. 

Podzim přišel téměř okamžitě. Courání podzimním lesem koncem října. Škola už jede na plné obrátky a já jsem rád, že alespoň občas můžu někam vypadnout - třeba právě do lesa. 

Letos jsem se s lidmi z portálu Freegame dostal i na konferenci herních vývojářů GDS 2014, kde jsme měli svůj "stánek" a prezentovali jsme náš herní web a co jsme vlastně zač. Byla to hodně zajímavá zkušenost plná zajímavých lidí a přednášek, které na této akci měli. No a tahle fotka vznikla zrovna když to celé po dvou dnech skončilo. Noční výhled na Hrad, lávka plná racků a opravdu zajímavá obloha. Jen škoda, že focení telefonem večer je opravdu dost na hraně. Ale dá se.

¨

Úplně nejmladší fotka, protože vznikla těsně po Štědrém dni na procházce okolními vesnicemi. Venku to vypadalo všelijak, jen opravdu ne vánočně. Ale to nevadí, aspoň je z toho fajn fotka.

Tak a to je opravdu vše, přátelé. Fotek i událostí sice bylo znatelně více, ale buď žádné fotky nemám, nebo jsou opravdu mizerné. Zjistil jsem, že telefonem se opravdu fotit dá, když tomu dáte trochu času a trpělivosti. Hlavní je dostatek světla. Je to poměrně zajímavý koníček, protože jste dost limitováni daným zařízením. Ať máte x mobilních megapixelů, zrcadlovka za dvacet tisíc to nebude nikdy. Natož pak za špatného osvětlení. Ale to je na tom to hezké. 

Tak mnoho úspěchů v tomto roce. Spoustu zážitků a fotek, ať je taky na co vzpomínat!