Vzkaz

Drahý Filipe,

jsme spolu už dvacet let. To opravdu není zanedbatelný čas. Byli jsme spolu v dobrém i ve zlém. Prodělali jsme společně všechna těžká období. Několikrát jsme si sáhli na samotné dno. Nebo jsme si to alespoň společně mysleli. Byli jsme spolu u všeho. U prvních krůčků, u prvních nemocí, u prvních holek. Všechna období, ať už byla jakákoliv, jsme přečkali. Společně.

Mnohé jsme viděli. Mnohé jsme drželi a na mnohé jsme si sáhli. Hned několikrát jsme se vydali do zahraničí. Viděli jsme Itálii, Chorvatsko, Korsiku, Bulharsko, Turecko i Anglii s Francií. Dokonce jsme společně procestovali i kousek Čech. A doufám, že nezůstaneme jen u tohohle výčtu.

Byli jsme spolu vždycky. I když sis myslel, že jseš na všechno sám. Já tu bylo pro tebe. Pumpovalo jsem do tebe krev. Věřilo jsem ti. O to víc mě zarmoutilo, jak jsi se mnou poslední rok nakládal. Nebyl to jednoduchý rok, vím. Museli jsme se společně vypořádat s mnoha překážkami, které nám život nachystal.

Trápí mě však, jak jsi začal zapomínat, že mě máš. Mrzí mě, co všechno jsi dělal. Cítilo jsem se opovrženě. Tohle se nedělá příteli, kterého máš na celý život. Jako bys snad zapomínal, že mě máš.

Nechal jsi mě dusit a topit. Poměrně dost jsi kouřil a pil. Nemluvím ani o tom, jaký jsi měl leckdy jídelníček. A pohyb? Kde jsou ty rána, kdy jsme společně chodili běhat.

Udělej s tím něco, Filipe. Pro mé i tvé klidné spaní. Tohle není trapné novoroční předsevzetí, které je bublinou, jež po chvilce splaskne. Tohle je motivace. Motivace, která tě může posunout dál. A kdo ví, třeba se díky tomu budeme společně znát o něco déle.

Udělej s tím něco. Takhle to opravdu dál nejde.

- Tvé tělo