Jak moc je důležité umět poděkovat

Každý máme za co děkovat, řekla a já si uvědomil, že vlastně má obrovskou pravdu. Nikdy jsem nad tímhle moc nepřemýšlel. Je skvělé, když vás někdo inspiruje. Buďte rádi za každého člověka, co tohle dovede.

Nechci snad tvrdit, že dřív bych neuměl děkovat. Vůbec ne. Jen jsem si dost možná neuvědomoval, jak strašně důležité to slovo "děkuju" je. Zvlášť v dnešní době, kde vás málokdo ocení a každý se žene jen za vaším výkonem. Posuzovat lidi jen na základu toho, jaký výkon podávají? Ale jděte. Připadá mi to dost smutný. Abych měl rád lidi na základě toho co dělají a jak to dělají? To prostě neumím. A asi nikdy umět nebudu.

Děkovat se dá za cokoliv a nikdy to není jen slovo, které vyjde do prázdna. Říká tomu druhému, že si ho vážíte, děkujete, jste vděční. Přece jen, jako malí jsme se tohle slůvko neučili pro nic za nic jako jedno z prvních :). Má svojí váhu a tu může kdekdo podceňovat. Přitom je to krásné. Oboustranně. Když jste vděční vy někomu za něco, za cokoliv, nebo naopak - někdo děkuje vám.

Za co děkuji já?

• děkuji za tu skvělou holku a múzu, kterou miluju :)
• děkuji svým rodičům za trpělivost, kterou se mnou mají
• děkuji nejbližším kamarádům, za to, že dokáží vždycky podržet
• děkuji za každý prožitý den, na jehož konci si můžu říct, že nebyl zbytečný
• děkuji za chvíle, kdy jsem skutečně šťastný
• děkuji vám, že tohle všechno čtete

je toho spousta...

A co vy? Máte za co děkovat? Ale určitě máte! :)

Trágédie. Opravdu?

Občas mám pocit, že bych se měl k něčemu vyjádřit. Vyřvat to, co mám v sobě.

To, že kdesi v Rusku spadlo letadlo plné hokejistů, mezi nimiž se mimochodem vyskytovali i čeští reprezentanti, je tragédie. Když jsem si tuhle zprávu přečetl na telefonu, zamrazilo mě a došly mi slova. Hokej sleduji zřídkakdy, ale je to prakticky jediný televizní sport, u nějž neumírám nudou. Zvykl jsem si na ty jména a když si na něco zvyknete, je to vždycky těžší se s tím rozloučit. Zvlášť když se k tomu váže pár vlastních zážitků a pěkných chvil. O to horší je zjištění, že ty lidi, které jste sledovali - tam už prostě nikdy nebudou. Že neskutečně přehrávající Robert Záruba nikdy nezařve jejich jméno. Že se to už nikdy nebude opakovat. To je to, co mě vždycky zamrazí nejvíc.

Zároveň dost záleží na člověku a na jeho životním příběhu. Jak se k tomuhle všemu postaví, jak se s tím vyrovná a jestli vůbec. Dost často se tak projeví i jeho charakter. Osobně nechápu salvu přehnaných emocí, nahraný smutek u lidí, které to snad ani nemohlo zasáhnout. Ani hromadné měnění profilovek na sociálních sítích coby výraz soucitu. Tímhle soucit nevyjádříte. Na druhou stranu i nevkusný humor a přehnaný cynismus je na pováženou. Možná jsem konzervativní, ale o mrtvých jen dobře. To platí prostě vždycky a všude.

Češi jsou národ Švejků, kteří si dělají srandu úplně ze všeho. A dost často narazí. Vlastně ani není divu.

I když tato událost bezpochyby JE tragédie - poněvadž zemřelo přes 30 lidí, kteří zemřít nemuseli, určitě bych z toho nedělal národní tragédii, několikadenní smuteční marš a vůbec bych celou tu nahořklou komedii nejradši zametl pod stůl. A to, co předvádí Blesk se svým neustálým "zpravodajstvím", kopáním do mrtvol a hromadou rozhovorů, tak to není nic jinýho, než prachobyčejný hyenismus.

Člověk musí bejt tak trochu sobec a necita, jinak by nepřežil pravidelnou relaci zpráv. Nemohl by spát ze všech těch mrtvol, zabijáků a katastrof. Tak už to prostě je. Ale jakmile je tam nějaký vztah - ať už jakýkoliv, je to těžší. O hodně.

Když chcete truchlit, směle do toho, ale vězte, že nejlépe vyjádříte smutek tak, že půjdete a mlčky zapálíte svíčku. Žádná faleš. Každý extrém je špatný. Když pak vidím ty dvě odvrácené skupiny, jenž po sobě v diskusích vzteky plivou, je mi z toho smutno ještě víc.

Ámen.

Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika. J. V. Stalin

Zpátky na stromy, teda na školy!

První září přilétlo plné očekávání mezi nás. Prázdniny byly krasojízda a já musím říct, že jsem si je tentokrát užil vskutku naplno :). Mno, bude mi to vstávání kolem oběda a celkové nicnedělání nesmírně chybět. Začíná mi nová etapa, novej ovál, kterej musím uběhnout. A snad se to povede. Ode dneška jsem začal chodit na gympl do Prahy. Na Arabskou. Do programovací třídy. Mezi další mimozemšťany.

Na nějaký soudy je asi ještě brzo. Snad doufám, že se tam udržím, že mi někdo nesešlápne prsty na okraji propasti a já nepoletím střemhlav pryč. Doufám. Budu se snažit. Je to v podstatě jen na mně, což je děsivý a úžasný zároveň.

Jsem zvědav. Na sebe hlavně.