Ohlédnutí zpátky

Je to jako vyplavat na hladinu. Zhluboka se nadechnout potom, co jste vydýchali všechen vzduch v plicích. Nebudu si nalhávat, že jsem v tomhle roce nebyl pár měsíců pod vodou. Topil jsem se. Viděl jsem to tmavý, černý dno. Každý rok má holt svoje pády. Naštěstí pořád v něm zbylo místo i na pár hezkých chvil.

Zaznamenali jste to jistě i na tomhle blogu. Psal jsem málo, takřka vůbec. Rok 2013 byl napěchován neustálým sledem událostí. Událostí, na které nechci zapomenout, ale i těch, na které bych nejraději zapomněl hned. Tenhle článek bych chtěl brát jako takovou malou rekapitulaci už takřka uplynulého roku.

Probudíš se a vidíš tohle. To není tvá nudná postel. Prostě nádhera.

Pár lidí z mého života odešlo. Po roce se rozpadl jeden vztah. Léčil jsem se z toho všeho celkem dlouho. A stejně to ve vás zůstane. Je to jako černej střep v těle, který čas od času dá o sobě vědět. Zabolí. Ale život jede dál, na nikoho nečeká. Nemá smysl se ohlížet zpátky, žijeme teď. Ale každý by se určitě z minulosti poučit měl. Každý pád, každý škobrtnutí tě učí. Brousí tě to jako diamant. Jasně, bolí to. Ale to každá věc, která za něco stojí.

Potkal jsem spoustu nových lidí. Pár se jich mým životem jen mihlo, pár jich v něm zůstalo. Viděl jsem kus země. Jak té naší, tak té za hranicemi. Procestoval jsem Korsiku skrz naskrz v rámci školního výletu. Spal jsem pod širákem v krásné přírodě poblíž rakovnických lesů. Přál jsem si, aby tyhle momenty, tyhle zážitky, trvaly nejlépe věčně. Vyzkoušel jsem si mnoho rozličných zaměstnání a brigád. Tahal jsem větve a snažil se plést proutěné ploty pro člověka, který si na tom vystavěl byznys. Oháněl jsem se společně s kamarádem krumpáčem a lopatou takřka celý podzim, protože si nás najal postarší Rus, abychom mu zvelebili jeho chatu. Zahrál jsem si "živé křoví" v několika filmech a seriálech coby komparzista.

A nakonec jsem skončil stejně u toho, co mi jde asi nejlíp - u psaní. A tak jsem v průběhu školního roku začal docházet do kanceláře jednoho českého portálu s online hrami, kde minimálně jednou týdně usedám za stůl s počítačem. Spolu s šéfredaktorem tam řešíme hlavně reklamu a marketing. Tedy to, jak dostat naší stránku mezi co nejvíce lidí.

Každá práce člověku něco dá. Ta fyzická vás naučí trpělivosti. Práce hlavou zase mnohdy bolí více, než ta rukama. Ani jedna však není špatná. A když by to bylo třeba, půjdu dělat takřka cokoliv. Sedět doma a fňukat nad zoufalou finanční situací umí přece každý.

Jak asi čtete, rok 2013 mi toho mnoho dal. Pár věcí si sice vzal, ale třeba to byla jen taková předehra k něčemu, co má teprve přijít. Kdo ví.

Z celého srdce vám však přeji, abyste následující rok měli přesně takový, jaký chcete vy. Aby byl dostatečně dobrodružný, plný zážitků a nezapomenutelných chvil, na které budete rádi vzpomínat. Zkrátka, aby vás ten život bavil. Žít a umět žít. Dvě diametrálně odlišné věci, pamatujte na to :).

Magnetofonové pásky

Znáte to? Když po všech těch životních pádech a kotrmelcích se stane něco, co už dlouho vyhledáváte. Stanete se svědky dokonalé chvíle. Chvilky, kdy sluneční paprsky dopadají přesně tam, kam vy chcete. Vítr vám cuchá vlasy a vy si připadáte, že sledujete nějaký film a ne svůj život. Je to jak prosluněnej snímek z osmdesátek a vy si připadáte nesmrtelně. Nekonečně. Skoro až dostáváte pocit, že vám z tý radosti pukne hlava a ven se začne drát duha.

Miluju ty chvíle. Chvíle, od kterých chcete jediné - aby neskončily. Ale oni skončí. Skončí jako všechno ostatní a už se nikdy nevrátí. Už je nikdy jindy neprožijete. Tedy alespoň ne tak, jako poprvé. Do paměti vám ale vyryjí rýhy navždy. A vy je budete moci prožívat znovu a znovu. Ve své hlavě. Přehrávat si je jak starou magnetofonovou pásku.

¨

Nezapomínejte tyhle pásky pečlivě schovávat. Můžete si je totiž přehrávat pořád dokola. Ve chvílích, kdy vám bude spíš do pláče než do smíchu. Ve chvílích, kdy život za moc nestojí. Pomohoou vám se znovu dostat na začátek. Znovu se zvednout a namotat novou pásku. A zmáčknout REC.

Zamotání v síti sociálních sítí

Podobný článek jsem plánoval už hodně dlouho. Impuls přišel ale až teď. Všechno má svůj čas.

Sociální sítě vtrhly do našich životů jako vojska varšavské smlouvy. Bez ohlášení. Rychle se rozlezly i tam, kam jen tak někoho nepustíme. Do našich životů. A my jsme jim ty vrátka otevřeli. Ba co víc, ještě jsme jim je s chutí odemkly. Zvykli jsme si sdílet se světem každé uprdnutí. Zvykli jsme si fotit sami sebe v zrcadle a ptát se, zda nám to sluší místo toho, abychom se zeptali někoho živého. Modlitbu před jídlem jsme nahradili postováním fotky naší šlichty na Instagram a nejniternější pocity neřešíme s nejbližšími, ale raději zasdílíme žílypodřezávající emo song, s jehož textem se ztotožňujeme. Nová doba.

Sociální sítě jako takové za to ale nemohou. Můžeme si za to všechno samy. Za všechny ty závislosti, které jsme si na těchto sítích vybudovali. Stali jsme se internetovými feťáky, kteří by bez "tajmlajny" po ránu nedokázali vstát. Fetujeme, nasáváme, říkejme si tomu jak je libo. Sociální sítě jsou však jen geniálním konceptem, který měl to štěstí, že uspěl. To, že jsme z těchto sítí udělali naše druhé životy a vybudovali z něj děsivé všudypřítomné a všepožírající monstrum, to už je věc, za kterou neseme vinu zcela sami.
Jen a jen my.

Nemá smysl se bránit, nemá smysl škemrat ani jakkoliv nadávat. Kdyby se do sociálních sítí nenahrnula široká veřejnost, nikdy byste se nedočkali situace, že sousedova dvanáctiletá buchta nahraje třicetpět soft porno fotek a pak jen tak mimochodem lajkne stránku Mrdáme bez gumy. Všechno má svůj plus i mínus. A všechno je o lidech.

Daleko více mi ale vadí, že všechny tyhle ultrasociální fíčury a instatní sdělovadla jakéhokoliv myšlenkového trusu, který vás právě napadne, nás odvádějí od světa skutečného. Světa reálného. Vadí mi, když se s někým sejdu a on každých pět minut kontroluje, zda mu náhodou něco neuniká. Je to asi jako být v kotli fanoušků liverpoolskym stadionu a přitom sledovat na přenosný telce zápas Sparta - Plzeň. Je to jako jít na koncert Daft Punk a zároveň si pouštět do sluchátek Slepička mix. Jako jít do kina a film si pustit na mobilu. K nepochopení.

Je paradoxem, že nás vlastně všechny tyhle rádoby sbližovací sítě odhánějí od skutečného života a jeho žití. Rozhodně neplatí, že jakmile v nějaké míře používáte sociální sítě, stáváte se společenskými. Je to asi jako si myslet, že alkohol z vás automaticky udělá Johna Travoltu a vy si v tý zaplivaný putyce střihnete nezapomenutelný taneční sólo, o kterym se tam bude mluvit ještě tři roky potom. Takhle to nefunguje a nikdy fungovat nebude. A když už někam jdu, chci si to prostě užít. Zkuste to taky. Vymotejte se ze spárů sociálních sítí. Aspoň na chvilku.

Zkuste být vždycky jen na jednom místě. Když jdete do společnosti, nesahejte neustále po telefonu. Když jdete na koncert, užijte si tu show. Netaste svůj smarfoun a nekazte si zážitek tím, že budete ten hudební orgasmus nasávat přes displej vašeho telefonu. Nenechte prosakovat sociální sítě tak hluboko do vašeho života. Jednejte přímo, když máte tu možnost, ne zprostředkovaně. Povolte ty lana. Nenechte se svázat. Bude vám líp.

Kam se zakutálela moje hlava?

Zima se letos rozhodla, že asi neskončí. Skoro se mi zdá, že mi cosi stojí na žílách. Neproudí do mě nová krev. Jsem takřka bez energie, bez nápadů. Tvůrčí krize hadr. Je to asi jako sedět na poušti a čekat, zda něco přijde. Ano, občas se k vám přikutálí změť smetí a odpadu, jenže to opravdu nestojí za řeč. Snad jediné, co mě teď drží nad vodou, je má skvělá přítelkyně, dostatek zeleného čaje/kafe, a muzika. Ono je sice fajn utíkat do jiných světů, zatímco venku poletuje ta parodie na sníh, ale nemůžete tam utíkat bezmála půlrok. Unaví vás to, omrzí vás to. Věřte mi.

Go home winter, you´re drunk!

Každopádně, už je na čase vylézt z krabic a začít trochu zářit. Udělat z těch zalezlých opičáků zase lidi, jestli mi rozumíte. Já vím, je to tuze těžké. Zvlášť, když situace venku prostě nevypadá na to, že by se někde rodil nový život. Že by končil zimní spánek a medvědi vylézali z brlohů, kdepak.

I přesto na mě přišla myšlenka, že musím začít dělat věci jinak. A to od základů. Musím se změnit. Tahle idea se mi zavrtávala čím dál hlouběji do hlavy, až jsem byl nucen o ní přemýšlet téměř každý den. Alespoň to zkusit, za to nic nedáš! řve na mě jakýsi hlas uvnitř. Možná je to mé vlastní Já, kdo ví. Nebyl bych to však já, kdybych to neodkládal. Možná to znáte od sebe, večer uléháte do postele a naivně si říkáte, že zítra, jó zítra, to budu úplně jinej člověk! Nikdy to nefunguje. Stejně se pokaždý chováte úplně stejně, a děláte stejný chyby.

Já jsem si jen uvědomil, že takhle žít už dál prostě nemůžu. Nebo aspoň ne sám se sebou. Proč? Protože ty vole, Filipe, je ti osmnáct a pořád jseš jak malý dítě, odpoví zase ten tajemnej hlas uvnitř mne a zazubí se. Tak to vidíte. Nic vás nesere tolik, jako když serete sami sebe. Chci být lepší, chci víc věřit v sebe, chci umět říct - ano, jsem spokojen sám se sebou. Teprve potom budu usínat s klidem.

Snad je to vůbec technicky možný.

Napořád

Proplouvali jsme společně tmou, prořezávali jsme ten teplý letní večer svými kroky, které jako by snad ani nekončily. Ztráceli jsme se v té hromadě malých a těkavých světýlek, které vytrvale svítila i přes pozdní večerní hodiny. Koukali jsme na tu krásu s tichou touhou ztratit se v těch světýlkách, záblescích a odlescích napořád.

"Myslíš, že jsme ve vesmíru sami?" "Jakože jsme jenom my?" zeptala se s přemýšlivým podtónem, ze kterého bylo jasné, že o tom skutečně uvažuje. Žádná rétorická věta. Vlasy jí padaly do očí a oči se jí leskly jako kočce, na kterou v noci zasvítíte baterkou. Však ona byla podobnou kočkovitou šelmou. Kdokoliv si s ní jakkoliv více zahrával, ten toho později velmi litoval. Byl to ten typ holky, o které byste řekli, že nejspíše čurá ve stoje. Zkrátka uměla vystrčit drápky, když to bylo potřeba.

Katka však nebyla žádnou testosteronovou hříčkou. Byla normální mladou holkou, jen trochu více nedůvěřivou k jiným lidem. Upřímně, ani se jí v dnešním světě nedivím. Nikdy nevíš, kdy někomu rupne v bedně a oddělá tě na ulici. Jen tak. A lidi budou proudit kolem, zatímco ty se tam budeš v křečích svíjet a volat Boha, na kterého si nikdy nevěřil. Nikdo ti nepomůže. Nikdo. A kdyby se snad někdo našel, z pravidla bude už pěkně pozdě. Žijeme v tak uspěchané době, že zapomínáme, že i my jsme smrtelní. Zapomínáme na svou vlastní smrtelnost a smrt. A když nás to dožene, ostatní vás v tom nechají. Proč? Protože už mají něco jiného. Něco neodkladného.

"Pokud tam nahoře někdo žije, pravděpodobně o nás ví, a ví taky o tom, co tady spolu děláme, jak se k sobě chováme, protože jinak by se už přece objevil" zafilozoval jsem si a zapálil si doutník, abych mohl usměrnit své chuchvalce spletitých myšlenek a vyslat je ve formě kouřového oblaku směrem k nebi. Uklidňovalo mě to. A uklidňovala mě i její přítomnost. Vždycky jsem jsem potřeboval, byla tu pro mě. Nikdy jsme nebyli spolu jako pár. Prostě jsme jen tak existovali. Nikdo nepřemítal nad tím, proč to není tak či onak. Užívali jsme si plnými doušky přítomnosti. Protože jen v přítomnosti jsem měl pocit, že můžu o něčem říct, že to bude napořád. Jindy ne. Nerad jsem lhal sám sobě. Nerad jsem tvrdil o něčem, že to bude trvat dál. Že to bude napořád, když jsem pořádně ani nevěděl, jak to bude zítra.

Seděli jsme na staré dřevěné lavičce pokreslené nasprejovanými klikiháky na opěradlech a čučeli jsme do neustále živoucí, blikající, zhasínající a znovu rozsvěcující se žhnoucí koule pod náma. "Jsme jako mravenci" špitla a usmála se na mě. "Jak jako?" zareagoval jsem a snažil se z ní dostat vysvětlení. "Však se koukni, jak se to tam dole pořád hemží, jak to všechno umírá a zase se to znova rodí" dořekla a já jí musel dát za pravdu. Zrovna mi dohořel doutník, a tak jsem jej mrštil do té propasti pod náma. Dohořel. Všichni jednou dohoříme, vyhasneme, zemřeme. Já, ty..i ona. Pohlcovala nás tma, když se Katka naklonila ke mně tak blízko, že jsem cítil její parfém na krku. Zašeptala mi do ucha pouze dvě slova. Dvě slova, které však znamenaly celé věty, souvětí, knihy, svazky knih, a dost možná i celé knihovny. "Polib mě", špitla. A náhle jsme se pohltili i my dva.

Budík. Co se děje? Kde to jsem? Byl to všechno jen sen? A pak mi to dojde a začnu se usmívat od ucha k uchu. Jedině ve snu, v té snové krajině, můžete říct, že něco bude trvat věčně, a  už v tom okamžiku vědět, že to tak skutečně bude. Tam jsme totiž s jistotou věděli, že spolu budeme pořád. A tak jsme se ztratili v těch světýlkách, záblescích a odlescích. Napořád.

Filmové Čtyři slunce

Film Bohdana Slámy o tom, kam až to může dojít, pokud hledáte štěstí tam, kde není. A do toho se vám povede udělat několik špatných životních rozhodnutí. Co rozhodnutí, rovnou přešlapů a kotrmelců, co s vaším životem dokáží pěkně zacloumat.

Na Čtyři slunce jako film jsem se těšil někdy od jara minulého roku. Dostal se mi do podvědomí hlavně díky spolupráci Vypsaný fixy s režisérem Bohdanem Slámou. Fixa se v něm totiž zmocnila pozice autorů filmové hudby. Ještě teď mám v hlavě záblesk, jak se na podzim křtili Detaily a já byl u toho v Akropoli, Bohdan Sláma lil šampaňský po fixí desce a říkal, že když se jednoho dne probudil a přemýšlel, koho oslovit, aby mu nahrál hudbu do jeho nově vznikajícího filmu, zrovna mu v pokoji hrála fixa. A tak jim zavolal. Mám rád lidi, co dokážou řešit problémy takhle jednoduše.

Pak následoval klip na píseň Čtyři slunce, který mě v den uveřejnění natolik nadchnul, že moje uši ten den neslyšely takřka nic jiného. Nádherná a patřičně melancholická píseň, co má koule.

Od týhle doby utekl skoro rok. Tolik k příběhu - já a Čtyři slunce. K filmu samotnému jsem se však dostal až v posledních dnech. Tak jaký je?

Pokud mám užít jedno jediné slovo, asi bych nejraději užil slovo "smíšené". Protože přesně takové byly mé pocity po prvotním zhlédnutí. Na jedné straně tu totiž máme poměrně povedený příběh o tom, jak snadno se dá usmrtit poměrně harmonické manželství, na straně druhé tu máme Jiřího Mádla v podobě rozchuchaného pankáče Jerryho, který se svou partičkou kazí dospívajícího Vénu a do třetice tu máme příběh o hledání tajemného Mistra v čele s Karlem Rodenem a jeho rolí vesnického poloblázna Karla, který se neustále snaží navodit spojení s vyšší mocí.

Zatímco první dějové lince se dostane pozornosti takřka po celý film a Roden se svým Karlem ukousne asi čtvrtinu celkového děje, Jerry se svou partičkou jsou jen loutky stojící jakoby opodál, kterým se nedostane dostatečného prostoru. A to mě na filmu opravdu mrzelo. Obsahuje totiž spoustu postav, které se objeví, pronesou jednu větu a pak zcela zmizí! Nebo se objeví na místě, kde by je nikdo nečekal. Akorát to vyvolá zbytečné otazníky, které se vám zavrtají do hlav. A to prostě nemám rád.

Přitom film rozhodně není špatný. Je v něm vše, co byste si mohli přát. Jmenovitě tedy: deprese, smích, nevěra, punk, Bůh, slzy, hledání štěstí. Což zní dobře. Ne však pokud se budete snažit z těch slov udělat souvislou a smysluplnou větu. A Čtyři slunce jsou něco podobného. Snaží se obsáhnout vše, aby ve výsledku neobsáhly vlastně skoro nic. Něco jako gympl.

I tak je to film, který bych doporučil. Zvlášť, pokud nemáte přehnaná očekávání. Třeba vám toho Čtyři slunce dají trochu více, než toho daly mě. Když se však moc nezamýšlíme nad dějem, melancholie je to pěkná. Na českej film je to jednoznačně dobrej počin. A i malej úspěch se přece počítá.

Nemít proti čemu bojovat

Žijeme v době, kdy se nás hlad a válka týká snad jen prostřednictvím reportáží v televizi. Umírající lidé, černoušci s nafouklými břichy a voják řvoucí bolestí, zatímco mu sytě rudá barví uniformu. Obrazy reality, kterou sami těžko zažijeme. Přesto jsme nespokojeni. Nespokojeni sami se sebou, protože nás nic nespojuje dohromady. Nespojuje nás víra v jednu věc, protože jsme ateisti. Nespojuje nás jeden nepřítel, protože nejsme ve válečném stavu. Nespojuje nás nic v jeden celek. Nemáme společný cíl, nemáme proti čemu bojovat.

Tvůj děda dost možná lítal v RAF a byl schopen položit za tehdejší Československo svůj život. Tvůj táta byl zas dlouhovlasá mánička, která provokovala tehdejší režim. Jen ty nejseš nic. Celý dny civíš do Facebooku a nudíš se. Vrchol tvýho dne je to, když si vyhoníš nad pornem nebo se zliješ s bandou podobnejch trosek v hospodě. Nemáš pro co žít, nemáš proč.

A tak hledáme svůj společnej cíl na dnech půllitrů, v posprejovaných vagónech metra či v rozbitém tváři nepohodlného. Přinášíme oheň do ulic a do lidí, kteří podle nás nechápou podstavu tohohle světa. Vyholujeme si lebky, tetujeme svastiky na zápěstí, češeme si dlouhá číra a oblékáme křiváky, bombry a kšandy, abychom upozornili na to, jak moc v prdeli jsme. Jak to tady všechno stojí za emigraci, s níž s oblibou vyhrožujeme.

Paradoxní a krutou pravdou ovšem je, že se máme nejlíp, jak jsme se kdy mít mohli.

Zkrátka a dobře, nemáme proti čemu bojovat. Žijeme v krajině bez podnětů, které bychom mohli nenávidět. A tak si vytváříme vlastní. Vlastní nepřátele, kteří nejsou nepřátelé, jen abychom měli ten kýžený vyšší cíl. Abychom našli smysl vzdoru. Specialita naší generace - hledat problémy tam, kde nejsou.

Je to k smíchu.