Víla

Připadalo mu, jako by se oni dva znali už celá léta. Jako by to teprve nebylo pár měsíců, ale spíš několik dlouhých let. Ten pocit deja vu, který zažíváš při těch nejlepších okamžicích svýho života. Tohle všechno prožíval pokaždý. Pokaždý, co měl to štěstí být s ní. I když pořád se mu skoro až nechtělo uvěřit, co se během těch několika měsíců stalo.

Život je plnej překvapení, i když tomu častokrát musíš trochu pomoct. Do něčeho strčit, aby se něco stalo. Tentokrát toho ani tolik dělat nemusel...

Byl začátek dubna. Začátek jara a novýho života, jak to v tomhle ročním období už bejvá. Těšení z lepšího počasí a blížícího se konce školy. Den, kdy po dvou letech přijela do tohohle špinavýho města jeho oblíbená kapela, aby tu po sobě zanechala energii, který tohle město tak zoufale potřebuje. Nabít se tou energií a vyčistit mysl. To je to, co potřeboval už setsakra dlouho. A pak to byl taky den, kdy se seznámil s ní. Trochu ulítlá zrzka, jejíž vlasy nebyly úplně zrzavý. Karol. Nejvíc ho na ní zpočátku zaujalo, že poslouchala tu samou kapelu, co on naprosto zbožňoval. A že měla pihy. Byl to jen maličký střípek toho, co všechno se mu na ní líbilo. Bohužel pro něj, nebyla tu tak úplně sama. A tenhle večer skončil přesně tak rychle, jak vůbec začal. Jediný, na co se tenkrát zmohl bylo to, že jí pozval na pivo. Jen tak, bez rozmyslu. Navěky smířen s tím, že tohle je krajina, do který nikdy nezavítá. Taky, že skoro ne. Nicméně zuřiví snílci neztrácejí naději.

Ledy roztály až s prvním prázdninovým sluncem. Odvážného muže napadla ďábelská myšlenka. Jeho nedostačující profilovka na nejmenované sociální síti by šla vyřešit tím, čím se ona zabývala. A co jí také naplňovalo. Focení. Nechat se vyfotit, to byla přijatelná oběť za to, že jí mohl někam vytáhnout. Teď nebo nikdy. Ten okamžik, kdy vidíš dva týpky z westernu, jak na sebe mířej pistolí a ty čekáš, jak to vlastně dopadne, nervy bez sebe a tikající hodiny nad hlavou. Jsou jen dvě možnosti, říkal si. Buď to bude katastrofa nebo ne. Nic mezi tim. Buď kulka trefí srdce nebo mine. Moc si nevěřil, pořád nezapomínal na to, že byla zadaná. Sice nešťastně, ale byla. On je vždycky kluk holky, o kterou se snažíte, pro vás nesmírnej chudák, co si budeme povídat. Jenže ani ona se netajila tím, že ten jejich románek asi brzo skončí. Plusový body pro jeho sebevědomí, i když mozek dokola převíjel jako zaseknutou kazetu hryzavou myšlenku, že na tuhle prostě nemá.

Mýlil se. Racionální myšlení prohrálo na plný čáře. Bylo to jako kdyby fotbalovej outsider z očekávaný prohry vykouzlil vyhranej zápas. Jako dobrá známka z matiky. Něco, čemu napoprvý nemůžete uvěřit. Focení, útěk z kafárny před objednáním, skákání na vytažený matraci vedle popelnic, pozvání na Kofolu a poslouchání Vypsaný fixy. V ten den se toho stalo hodně. Jejich mysli byly propojený. Tolik témat, tolik věcí, co si nestihli říct... Umíral tenkrát touhou po dalším setkání.

A ta chvíle nastala. Bylo to zrovna druhý rande. Seděli na vytažený dece v parku. Opodál se válel polomrtvej bezďák. Poznávací znamení tohohle města. Idylka. Zfetovaní sebou se váleli  na sluncem prohřátý zemi. Neuvěřitelná síla okamžiku a vůbec toho všeho napětí, co viselo ve vzduchu. A pak se znenadání posadila a nervózně se na něj podívala. Řekla větu, kterou si bude pamatovat asi do smrti: "Víš, asi bych ti měla něco říct" vypadlo z ní, zatímco se na něj dívala svýma modrýma očima. Znervózněl, v nanosekundě si psal parte a poraženecky doplňoval její slova o "myslim, že bude lepší, když zůstanem kamarádi".. To se nestalo. Místo toho tu věta doplnila o "ale nevím, zda na to mám...". Rozená váha. Stalo se něco, co nečekal snad nikdo. Začala ho líbat. Jejich rty se střetly, a on zaskočen událostmi posledních několika vteřin, musel uznat, že byl právě sbalen. Holkou, o který si myslel, že neexistuje vesmír, ve kterém by s ní byl. Kecy.

Kulka trefila srdce a zavrtala se hodně hluboko. A on se zamiloval. Do jeho víly z lesa, lesní dryády, co byla v podstatě úplně stejná jak on. Upečená ze stejnýho těsta.

Tak přesně tahle víla má dneska sedmnáctiny. Všechno nejlepší!

Takže Karol, teď už sám za sebe - dík moc za všechny ty okamžiky s tebou, za ty prožitý dny a noci, koncerty, zážitky.. Nikdy tě nebudu mít dost. Objevil jsem v tobě svý druhý já. Druhýho blázna, co mi vždycky zlepší náladu už prostě tím, že je. Mám pro koho žít. Ty dny už prostě nebudou tak šedý jako dřív. A to je pro mě strašně moc. Takže prosím, zůstaň pořád taková, jaká jseš. Nechci dokonalou holku. Chci tebe. Protože ty jsi pro mě dokonalá. Nikdo jinej, nikdy. Doufám, že ten další rok si užiješ víc, než ten předchozí! :) 

Miluju tě. Na všechny způsoby, jaký si dokážeš vybavit.

Existuje život bez Facebooku?

Práce na češtinu do projektu Studenti píší noviny. Brát s rezervou, psáno narychlo. 

Je ráno. Den jako každý jiný, přesto něčím nový. Pro Štěpána rozhodně. Hned jak vstane, pomalu se rozkouká, posadí se na postel, a lapí svůj mobilní telefon. V několika málo okamžicích vyťuká pro všechny jistě známou webovou adresu. Facebook. Nová sdílená videa, fotky jeho přátel, ale i lidí, které vůbec nezná, citáty, statusy… Byl to jeho svět. Jeho virtuální alterego. To, jak se prezentoval zde, nebyl třídní otloukánek bez kamarádů, jímž byl doopravdy. Zde byl oblíbený. Už počet jeho přátel se mohl počítat na stovky.

A tak skoro není divu, že pokaždé, když na něj padl splín, utíkal právě sem. Do tmavomodrých krajin Facebooku. Začal se kompletně stranit svému okolí. Místo toho, aby šel se spolužáky do čajovny, raději seděl doma a spřádal dějovou zápletku někomu, kým tak úplně nebyl. Ve světě, jehož se nemohl dotknout. Ve světě, který ležel někde tam daleko za počítačovou obrazovkou. Ba co víc, sám si vůbec nevybavoval, kdy se šel naposledy projít ven. Ať už sám či s někým. Obdivovat barevnost listí, cítit vůni lesa, užívat si posledních slunečních paprsků. Tohle jsou věci, které v tom svém světě nikdy nezažije.

Měl by se probudit a zjistit, že existuje svět i bez Facebooku. Svět, v němž musí za kamarády jít a promluvit na ně, nikoliv jim začít psát stovky neosobních zpráv. Svět, v němž nehraje roli, kolik lajků má jeho poslední status či přidaná fotka, nýbrž jeho osobní názor, za nímž si dokáže stát. A koneckonců také svět, kde dobří kamarádi nepředstavují stovky lidí, co ani nezná. Tohle by si měl uvědomovat každý mladý člověk, nejen Štěpán.

Sociální sítě jsou tu od toho, aby nám pomohly zůstat v kontaktu s lidmi okolo nás. Nejsou tu od toho, abychom se jimi snažili nahradit náš život. Facebook je dobrý sluha, ale zlý pán. Není sám o sobě špatný. Špatný je jen náš přístup k němu. Měli bychom se naučit upřednostňovat realitu, reálný kontakt s lidmi. Teprve potom bychom měli sahat po sociálních sítích. Když si toto uvědomíme, máme vystaráno. Sami totiž přijdeme na to, že svět bez Facebooku skutečně existuje. Snad na to časem přijde i Štěpán…

Paulie Garand: V hlavní roli

Občasně to na mě jen tak přijde. Mám chuť se zaposlouchat do něčeho jiného. A jak zpívají Tata Bojs, hudební alba jsou filmy pro uši. Nemůžu stagnovat u jednoho žánru, to je jasný. A ač dřív jsem se tomuhle žánru spíše vyhýbal, teď jej beru jako něco, co se dá dělat kvalitně a s rozumem. A přesně takové je i nové album Paulieho Garanda.

Věc, co si s chutí poslechnu celou, aniž bych u ní měl pocit, že si dobrovolně rvu hřeby do uší. Ono, můžete nadávat na metal a další kovy, že je to blití do mikrofonu a hudba nevhodná toho jména, ale musíte si sami uvědomit, že takhle se na to nelze dívat. A stejně je to i s rapem. Když tomu dá někdo čas, pohraje si se slovy a nevypustí do éteru první věc, která se nějakým záhadným způsobem rýmuje, dá se to poslouchat. Ba co víc, ona je to kupodivu i radost.

Paulie nám dospěl. Už to není mámin hodnej syn, co umí jen hýřit životem, nýbrž se odebral i k nějakému tomu filozofičnu. Ta změna se mi líbí. Je vidět, že má něco v hlavě, dokáže textovat i o jiných věcech než jsou zážitky z poslední party hard. A songy jako Barbarov či Pramen považuji za pomyslné vrcholy alba. To však nemusí nutně znamenat, že zbytek stojí za zlámanou grešli. Naopak, Pauliemu se podařilo sestavit pevnou osmnáctku songů, v nichž si každý označkuje své favority. A co je ještě lepší, slabé věci skoro neexistují. Poznal jsem to jednoduše - nijak jsem se nemusel nutit k tomu, abych jakýkoliv song na desce přeskakoval. To je přesně ten poznávací znak, co mi určuje, jaká věc je dobrá.

V hlavní roli je zkrátka ideální poslechovka do mrazivých podzimních dní. Do chvil, kdy byste nejradši utekli od všeho toho zmatku kolem a zašili se někde pěkně daleko. Člověk se u toho zasměje, zasní a dokonce se i zamyslí. Co víc byste chtěli, holomkové? Paulie, se nám proměnil v muže,  a já jsem rád, že to bylo zrovna tímhle směrem. Palec hore!

Mezi mé velké favority na albu patří i pohodový Klid. Ten se dočkal i neméně povedeného klipu. 

Proti šedi

Vždycky jsem si jako malej myslel, že až mi budu osmnáct, tak budu dospělej. Že ta dospělost prostě přijde sama, asi jako smrt. Prostě čekáš, čekáš a najednou bum! jseš dospělej! Gratuluju! Postupem času jsem však začínal zjišťovat, že tomu tak bohužel není. Každý holt musí dospět sám. A je jen na něm samotném, kdy a hlavně jak. 

Tohle neni věc, kterou za tebe rozhodnou rodiče. Tohle si prostě musíš rozhodnout sám. A já už vím, že ač dost možná někdy budu působit seriózně a vyspěle, nechci zabít to dítě v sobě. To, co mi našeptává všechny ty šílené nápady. To, co se hlasitě směje. To, co se nebojí jít do všeho po hlavě.

Den jako každej jinej. Sluneční paprsky olizovaly omítky šedivě betonových paneláků. Vevnitř nastával tradiční ranní zmatek všech lidí, co každé ráno vstávali do práce. Stejně tak Radim. Pracoval jako klasická kancelářská krysa v kanceláři nedaleko odtud. Ačkoliv přesný název jeho pracovní pozice zněl  krapet ctnostněji, stejně to byla práce šedá jako každá jiná, nehledě na to, jakou pozici jste zrovna zastávali. To máte stejně jako s názvy jídel ve školních jídelnách. Steak s rýží po mexicku zní také dobře, ale posléze zjistíte, že na talíři máte jen milimetr tlustý plátek vysušenýho masa s nedovařenou rýží. A právě tak se Radim cítil. Jako nedovařená rejže. Jako něco, čemu jste odepřely všechny jeho schopnosti. Jako někdo, kdo zabijí svůj potenciál.

Oblékl si své pracovní montérky v podobě obleku a vyrazil ven. Venku to vypadalo jako vždycky takhle před zimou. Teplo nebo zima, moc dobře to neidentifikujete. Vzduch je nasáklej elektřinou a vy si myslíte, že každou chvíli snad musí začít sněžit. Radim byl v tom víru a v té zimě sám. Neměl nikoho. Byla tu jen jedna stará láska, co vyhořela. Lenka. Zranila ho tak, že z týhle holky se pro něj stal jen kostlivec ve skříni, kterýho nerad vytahoval. Kdykoliv si na ní totiž vzpomněl, cítil se, jako kdyby mu v srdci někdo kroužil šípem, co zasáhl srdce. Nemluvil o tom, a hlavně - snažil se na to nemyslet. Přestože to byly už dva dlouhý roky, ta rána se nehojila. Ba co víc, pořád byla plná hnisu.

Přeběhl chodník a chytnul právě jedoucí tramvaj směr práce. Rozrazil prosklené dveře, vystoupal schodištěm až ke své kanceláři a těžce dosednul do křesla. Před sebou další šedej den, bez jakýhokoliv překvapení. Je tohle vůbec život? V hlavě se mu honily dálnice spletenejch myšlenek, když ho vyrušil kolega Pavel. "Čau Radime, hele půjdeš na tu akci dneska?" zeptal se až s nečekanou radostí na rtech. Radim se na něj podíval s očividným nezájmem, svraštil čelo a zamumlal "Hele Pavle, nemyslim, že je to úplně dobrej nápad". Ten se na něj jen dlouze zadíval a odvětil "Od tý doby, co nemáš s kym prcat je to s tebou na nic!" zaklapl desky s papírama, který celou dobu třímal v ruce, a odporoučel se do kanclu. Pavel byl přesně ten typ chlapa, jakého si můžete představit pod pojmem typický čecháček. Čtyřicátník s nateklým břichem, ženou a dvěma caparty. Doma dělal, jak je šťastnej, ale skutečnost byla jinde. Radim o něm už delší dobu věděl, že je to všechno jen pohádka. A že zahejbá svý ženě. Vždycky jí a dětem řekne, že jde na noční. Pečlivě si sbalí kufřík s dokumentama, oblékne svůj skvěle padnoucí oblek, políbí ženu a vydá se usínajícím městem za svou oblíbenou děvkou. Smutná realita americký krásy.

Radimův problém byl ten, že se nedokázal odpoutat. Byl uvězněnej sám v sobě, nemohl se hnout z místa. Neuměl ukončovat věci. Všechny holky, co kdy měl, se rozešly s ním. Nikdy naopak. Jednou mu Pavel nad půlltrem piva řekl následující "Víš, chlape, já si myslim, že ty se neumíš uvolnit a zapomenout". Možná na tom něco bude, pomyslel si. Možná, že by to měl udělat. Naučit se zapomínat, klíč k tomu, jak vyřešit svou svízelnou situaci, už měl. 

Musí pryč odtud. Z této ubíjející práce, která ho ničím a v ničem nenaplňuje. Jen šedí. Každodenním cyklem stále stejných situací. Vrhnul se na svůj stůl, zběsile otevřel šuplík a začal sbírat všechny své věci. Pár notesů s poznámkami, diář a několik málo propisek. To je všechno, co by tu jinak zanechal. Tedy přesněji, vlastně nic. Popadl těch pár drobností a vyšel ze své kanceláře, kde natrefil na překvapeného Pavla, jak se opírá se šálkem kávy o kopírku. "Ccco sakra děláš, stěhuješ se do jinýho kanclu?" překvapeně zakoktal. "Ne Pavle, jen se snažim uvolnit a zapomenout, jak si mi jednou radil." řekl s pro něj až netypickou energií. "Ty vole, to jako odcházíš?" zeptal se Pavel a vyvalil oči nad lesknoucím se kafem. "Jo, šéfovi řekni, že ocházim...a měj se tu hezky." odpověděl mu a konečně se vymotal ke schodišti. Když ho sebíhal, cítil na svém těle desítky probodávajících a nechápavých pohledů. Užil si tu svou chvilku slávy, zrychlil krok a už zase bral za kliku těch velkých a ohromně těžkých skleněných dveří. Tentokrát ven. Pryč z toho všeho. Směrem do náruče svobody.

Vyhodil veškeré ty zbytečnosti, co měl s sebou z teď již bývalé práce a sedl na první tramvaj, která mu jela domů. Posadil se na sedadlo, opřel se a koukal se do stropu drncající tramvaje. Připadal si jako žhář, co utíká od hořícího domu. Věděl, že udělal dobře. Ještě chvíli a shořel by sám. A pak, pak přišla ona. Štíhlá postava, červený svetr a černé vlasy padající na ramena. Přisedla si  k němu jakoby nic a otevřela si knížku. Kdo chytá v žitě od Salingera, přečetl nenápadně z jejího hřbetu. "Také jsem jí jednou četl, je dobrá" pročísl ticho a zároveň šum cestujících směrem k ní. Odvrátila pohled od knížky a zabořila pohled do něj svýma pronikavýma hnědýma očima. Usmála se. "No vidíte, a já se k ní prokousala až teď" řekla s pobaveným tónem. Najednou mu došlo, že jestli se má z té své šedi dostat, že musí jednat. Že musí spálit svou minulost a zažehnout plamen naděje pro to, co ho čeká. Pro budoucnost. "A..nešla byste náhodou na kafe?" vypadlo z něj, když se konečně osmělil. Ta dívka se na něj znovu pohlédla, zamrkala a pronesla skoro až drzé "A nevypadáte jako někdo, kdo musí do práce?". Radima to pobavilo, krátce se zasmál, kouknul se do těch hlubin hnědých očí a řekl "Jo, ten oblek.." krátce se odmlčel, probodl svým pohledem svoje ošacení a pokračoval "Ale nemusím, z jedné jsem právě sám odešel" pronesl a zadíval se na ní s nadějí ve svých šedých očích. Zasmála se, přehrábla se ve vlasech a zadívala se na něj se slovy "Tak to potom mileráda". Srdce se mu rozesmálo a začalo pumpovat novou krev do žil.

Dokázal to. A přitom stačilo tak málo. Začít dělat věci jinak. Šeď už nebyla šedí.