Vždycky jsem si jako malej myslel, že až mi budu osmnáct, tak budu dospělej. Že ta dospělost prostě přijde sama, asi jako smrt. Prostě čekáš, čekáš a najednou bum! jseš dospělej! Gratuluju! Postupem času jsem však začínal zjišťovat, že tomu tak bohužel není. Každý holt musí dospět sám. A je jen na něm samotném, kdy a hlavně jak.
Tohle neni věc, kterou za tebe rozhodnou rodiče. Tohle si prostě musíš rozhodnout sám. A já už vím, že ač dost možná někdy budu působit seriózně a vyspěle, nechci zabít to dítě v sobě. To, co mi našeptává všechny ty šílené nápady. To, co se hlasitě směje. To, co se nebojí jít do všeho po hlavě.
Den jako každej jinej. Sluneční paprsky olizovaly omítky šedivě betonových paneláků. Vevnitř nastával tradiční ranní zmatek všech lidí, co každé ráno vstávali do práce. Stejně tak Radim. Pracoval jako klasická kancelářská krysa v kanceláři nedaleko odtud. Ačkoliv přesný název jeho pracovní pozice zněl krapet ctnostněji, stejně to byla práce šedá jako každá jiná, nehledě na to, jakou pozici jste zrovna zastávali. To máte stejně jako s názvy jídel ve školních jídelnách. Steak s rýží po mexicku zní také dobře, ale posléze zjistíte, že na talíři máte jen milimetr tlustý plátek vysušenýho masa s nedovařenou rýží. A právě tak se Radim cítil. Jako nedovařená rejže. Jako něco, čemu jste odepřely všechny jeho schopnosti. Jako někdo, kdo zabijí svůj potenciál.
Oblékl si své pracovní montérky v podobě obleku a vyrazil ven. Venku to vypadalo jako vždycky takhle před zimou. Teplo nebo zima, moc dobře to neidentifikujete. Vzduch je nasáklej elektřinou a vy si myslíte, že každou chvíli snad musí začít sněžit. Radim byl v tom víru a v té zimě sám. Neměl nikoho. Byla tu jen jedna stará láska, co vyhořela. Lenka. Zranila ho tak, že z týhle holky se pro něj stal jen kostlivec ve skříni, kterýho nerad vytahoval. Kdykoliv si na ní totiž vzpomněl, cítil se, jako kdyby mu v srdci někdo kroužil šípem, co zasáhl srdce. Nemluvil o tom, a hlavně - snažil se na to nemyslet. Přestože to byly už dva dlouhý roky, ta rána se nehojila. Ba co víc, pořád byla plná hnisu.
Přeběhl chodník a chytnul právě jedoucí tramvaj směr práce. Rozrazil prosklené dveře, vystoupal schodištěm až ke své kanceláři a těžce dosednul do křesla. Před sebou další šedej den, bez jakýhokoliv překvapení. Je tohle vůbec život? V hlavě se mu honily dálnice spletenejch myšlenek, když ho vyrušil kolega Pavel. "Čau Radime, hele půjdeš na tu akci dneska?" zeptal se až s nečekanou radostí na rtech. Radim se na něj podíval s očividným nezájmem, svraštil čelo a zamumlal "Hele Pavle, nemyslim, že je to úplně dobrej nápad". Ten se na něj jen dlouze zadíval a odvětil "Od tý doby, co nemáš s kym prcat je to s tebou na nic!" zaklapl desky s papírama, který celou dobu třímal v ruce, a odporoučel se do kanclu. Pavel byl přesně ten typ chlapa, jakého si můžete představit pod pojmem typický čecháček. Čtyřicátník s nateklým břichem, ženou a dvěma caparty. Doma dělal, jak je šťastnej, ale skutečnost byla jinde. Radim o něm už delší dobu věděl, že je to všechno jen pohádka. A že zahejbá svý ženě. Vždycky jí a dětem řekne, že jde na noční. Pečlivě si sbalí kufřík s dokumentama, oblékne svůj skvěle padnoucí oblek, políbí ženu a vydá se usínajícím městem za svou oblíbenou děvkou. Smutná realita americký krásy.
Radimův problém byl ten, že se nedokázal odpoutat. Byl uvězněnej sám v sobě, nemohl se hnout z místa. Neuměl ukončovat věci. Všechny holky, co kdy měl, se rozešly s ním. Nikdy naopak. Jednou mu Pavel nad půlltrem piva řekl následující "Víš, chlape, já si myslim, že ty se neumíš uvolnit a zapomenout". Možná na tom něco bude, pomyslel si. Možná, že by to měl udělat. Naučit se zapomínat, klíč k tomu, jak vyřešit svou svízelnou situaci, už měl.
Musí pryč odtud. Z této ubíjející práce, která ho ničím a v ničem nenaplňuje. Jen šedí. Každodenním cyklem stále stejných situací. Vrhnul se na svůj stůl, zběsile otevřel šuplík a začal sbírat všechny své věci. Pár notesů s poznámkami, diář a několik málo propisek. To je všechno, co by tu jinak zanechal. Tedy přesněji, vlastně nic. Popadl těch pár drobností a vyšel ze své kanceláře, kde natrefil na překvapeného Pavla, jak se opírá se šálkem kávy o kopírku. "Ccco sakra děláš, stěhuješ se do jinýho kanclu?" překvapeně zakoktal. "Ne Pavle, jen se snažim uvolnit a zapomenout, jak si mi jednou radil." řekl s pro něj až netypickou energií. "Ty vole, to jako odcházíš?" zeptal se Pavel a vyvalil oči nad lesknoucím se kafem. "Jo, šéfovi řekni, že ocházim...a měj se tu hezky." odpověděl mu a konečně se vymotal ke schodišti. Když ho sebíhal, cítil na svém těle desítky probodávajících a nechápavých pohledů. Užil si tu svou chvilku slávy, zrychlil krok a už zase bral za kliku těch velkých a ohromně těžkých skleněných dveří. Tentokrát ven. Pryč z toho všeho. Směrem do náruče svobody.
Vyhodil veškeré ty zbytečnosti, co měl s sebou z teď již bývalé práce a sedl na první tramvaj, která mu jela domů. Posadil se na sedadlo, opřel se a koukal se do stropu drncající tramvaje. Připadal si jako žhář, co utíká od hořícího domu. Věděl, že udělal dobře. Ještě chvíli a shořel by sám. A pak, pak přišla ona. Štíhlá postava, červený svetr a černé vlasy padající na ramena. Přisedla si k němu jakoby nic a otevřela si knížku. Kdo chytá v žitě od Salingera, přečetl nenápadně z jejího hřbetu. "Také jsem jí jednou četl, je dobrá" pročísl ticho a zároveň šum cestujících směrem k ní. Odvrátila pohled od knížky a zabořila pohled do něj svýma pronikavýma hnědýma očima. Usmála se. "No vidíte, a já se k ní prokousala až teď" řekla s pobaveným tónem. Najednou mu došlo, že jestli se má z té své šedi dostat, že musí jednat. Že musí spálit svou minulost a zažehnout plamen naděje pro to, co ho čeká. Pro budoucnost. "A..nešla byste náhodou na kafe?" vypadlo z něj, když se konečně osmělil. Ta dívka se na něj znovu pohlédla, zamrkala a pronesla skoro až drzé "A nevypadáte jako někdo, kdo musí do práce?". Radima to pobavilo, krátce se zasmál, kouknul se do těch hlubin hnědých očí a řekl "Jo, ten oblek.." krátce se odmlčel, probodl svým pohledem svoje ošacení a pokračoval "Ale nemusím, z jedné jsem právě sám odešel" pronesl a zadíval se na ní s nadějí ve svých šedých očích. Zasmála se, přehrábla se ve vlasech a zadívala se na něj se slovy "Tak to potom mileráda". Srdce se mu rozesmálo a začalo pumpovat novou krev do žil.
Dokázal to. A přitom stačilo tak málo. Začít dělat věci jinak. Šeď už nebyla šedí.
Žádné komentáře:
Okomentovat