Hledání ztracených psů

Ztratit se, odejít. Vlastně to tak nějak vyjde na stejno. Člověk neustále něco opouští, a jinde zas něco začíná. Přirozený cyklus, jsme prostě takoví. A cestu si předem určujeme sami. Pamatujte na to. Nikdy jiný to za vás asi nerozhodne.

A nebo rozhodne s tím, že se pak budete topit ve vlastní špíně, polykat andělíčky a říkat si, že to už nikdy neuděláte. Nechat někoho, aby rozhodoval za vás v něčem, na čem celkem dost závisí. A nebo taky ne. Každý vidí jiný úhel pohledu, vidí věc jinak. Ano, i ten, o kom můžete říct, že je vám celkem blízký a ví zhruba to, co vy. Neví.

Každý by se měl umět čas od času trochu otočit, zavzpomínat si. Nostalgie hadr. Protože odchody odněkud někam nejsou lehký. Ne vždycky a zvlášť ne tehdy, když opouštíte něco, na co jste si už zvykli. Či s tím prožili nějakou část svého života, vzpomínky jsou holt zákeřné sirény, které nás lákají často zpět, tak jako námořníky na širém moři. Jenže tohle není moře, kterým plujeme, to je život.

Jednou jsem někde slyšel, možná to bylo v rádiu, že když z našeho života něco odejde, něco zažitého - je asi celkem jedno CO to je, je to asi jako když jdete po schodech, zvednete nohu, abyste udělali další krok, ale nemáte kam. Žádný schod tam není. Nic. Nicota.  Prostě uděláte krok naprázdno. Je to vcelku divný pocit i bez všech těch souvislostí. Nebo když zvedáte skleničku s tím, jak není těžká, abyste jí zvedli s překvapením úplně prázdnou.

Přišlo mi to celkem trefný.

Zároveň bych tu zanechal malý vzkaz - pro vás, ano, pro ty, co mě čtou. Ať už jste tu poprvé, či nikoliv, zajímalo by mě, zda vám mé články něco dávají. Nějaké to zamyšlení, alespoň. Osobně rád čtu podobné věci, z nichž si něco odnesu. Nebo je celý tenhle blog jen krokem do prázdna? Vyjádřete se ;).

Vodafone - nekonečná honba za tarifem

S chytrým telefonem tak nějak přirozeně přijde i myšlenka o pořízení mobilního internetového připojení. A jelikož se mi hodí i nějaké to volání a zprávičky, sestavím si tedy nějaký tarif a bude vymalováno. Ideálně ten studentský, který je až nebezpečně výhodný.

Říkal jsem si.

Skutečnost ale byla taková, že se z jednoduchého úkonu - zrušení dobíjecí karty, aktivace tarifu a jeho nastavení, stalo nahánění Vodafonu a jeho pracovníků. Proč? Jednoduše - nic se mi neaktivovalo, nikdo neví příčinu a já s telefonem, který vlastně netelefonuje, přečkávám více jak čtrnáct dní, dokud se nepřijde na blbou, ale zásadní chybu.

Ale nejdřív hezky popořadě.

Hned prvního června mi dojde kredit, v tu chvíli se plně rozhodnu pro tarif - protože se prostě vyplatí. Během týdne se snažím navolit si Tarif na míru ve Vodafone Samoobsluze na internetu - bez výsledku, tarif se neaktivuje, nepřijdou žádné potvrzovací SMS. Ještě tentýž týden jsem tedy došel na prodejnu v Kladně, kde jsem chtěl udělat to, oč jsem se snažil v Samoobsluze. OK, vyřízeno, tak snad. Stále nic. Mezitím x marných pokusů v Samoobsluze - kdyby náhodou se něco "spravilo. O víkendu dojíždím na druhou kladenskou prodejnu, která má otevřeno i v sobotu. Vysvětluji, že se mi tarif prostě neaktivuje, ale švarný jinoch se mnou podstoupil proces aktivace znovu - jako vždy - bezvýsledně.

Mezi tímhle vším se snažím dovolat na zákaznickou linku *077, abych po chvíli hovoru zjistil, že je rychlejší si dojít na prodejnu - nekonečná fronta hovorů, po dvaceti minutách čekání jsem se nedostal k operátorovi. A skoro bych zapomněl na podezřelé WTF zprávy od operátora o úkonech, které jsem - ani nikdo jiný, neprovedl.

Pomalu ztrácím naději, píšu dotaz na Vodafone Péči plus ještě na Twitter (@vodafone_pece). Dostává se mi odpovědi, abych s tímto problémem došel na prodejnu nebo zavolal na zákaznickou linku, poněvadž oni sami to nemohou prověřit. Rada nad zlato, ale nezbývá mi nic jiného než to přijmout a vyčkávat, zda si na mne někdo třeba nevzpomene. Už mi v hlavě probíhaly i myšlenky o přechodu jinam, ale až na tuhle šlamastyku jsem byl s Vodafonem spokojený a tak nějak jsem neměl proč.

A hle - najednou mi 16.6 června přijde SMSka od paní z prodejny. Z čista jasna. Ztratily se prý údaje o adrese. Konec problémům? Hurá!

Ještě ten samý den jsem zašel na prodejnu a adresu jsme společně s ochotnou slečnou od Vodafonu vyplnili. Skutečně to byla ta chyba, která celému aktivačnímu procesu bránila. Ještě ten den jsem už mohl vesele volat, psát i číst tweety. Konečně!

Celé to byla neskutečně paradoxní situace. Jsem rád, že se vše nakonec vyřešilo. Snad jen - nezlobil bych se, kdyby jsem se to dozvěděl krapet dříve. Ale pořád lepší, než kdyby se nikdo nezajímal a neozval vůbec. Všechno má svůj rub i líc a tady je krásně vidět, jak kvůli blbé adrese sestávající ze dvou řádků můžete pobíhat po prodejnách a snažit se dozvědět, proč vaše vrnící zařízení stále nevrní.

Na zákaznické podpoře by mohl Vodafone ještě krapet zapracovat. Minimálně tím, že se zákaznická linka stane použitelnou.

Jo, to by mohl být dobrej tah do budoucna.

Pořád máme mokrý sny z Kurta Cobaina

Kurt Cobain. Kontroverzní frontman kapely, jejíž název nesouzněl s tím, co hrála. Nirvana. Ale její fandové k nirvaně a slastnému orgasmu docházejí při jejím poslechu stále. Mnoho let po Kurtově smrti, jež se stala veřejně oplakávanou událostí a tak nějak ukončila hudební styl, jenž snad ani pořádně nezačal. Grunge je mrtev. A Kurt taky.

Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat - Cicero

Zájem o Nirvanu je stále, byť už jí naživo nikdo neuslyší. Možná je to tak trochu pozérství, oplakávání něčeho, co stejně nemůžete mít, ale ať tak či onak - jisté kouzlo, nezaměnitelnost celé tohle uskupení mělo. Texty.

Hluboké, procítěné, protkané metaforami. Osobně to pokládám za něco, co ne každý je schopný napsat. Zvlášť v dnešní době, kdy k úspěchu a hraní v rádiích stačí složit píseň opěvující páteční odpoledne a začátek víkendu. A to je vlastně důvod, proč má jejich hudba stále co říci. A trochu důvod, proč si ji pouštím v krapet vypjatějších okamžicích. Jednoduše - občas s jejich texty ztotožňuji, sdílím emoce a užívám si kvílení kytar a Kurtův specifický zpěv. Určitě nebudu sám, kdo tohle dělá. Aspoň někdy. Jednou za čas.
Kurt nebyl nic jiného než osobnost nevyrovnaná sama se sebou. Po celý svůj krátký život hledal něco, co mu okolí nemohlo poskytnout. Nebo to prostě neviděl, nechtěl vidět. Vypěstoval si závislost na drogách jen proto, aby žil dál a neukončil to dřív. Ať to bylo jak chce, rezignoval na okolní svět, přežíval, nežil. Taky si občas tak připadám. Někdy častěji než by bylo zdrávo - vskutku, není o co stát.

Škoda, že už nežije, že nedokázal bojovat. Měl úžasné myšlenky a jeho citáty budou žít věčně, stejně jako jeho hudební minulost, kterou nesmyje žádný boom a přerod v hudbě. Lidé se rádi ohlížejí. A Nirvana je způsob, jak se uspokojit.

Pokud vás osud tohoto člověka trochu více zajímá, určitě si pusťte dokumentární film Kurt Cobain - About a Son. Vlastně, on to není ani film, nýbrž celovečerní monolog, jímž vás Kurt vtahuje do svého nitra, mluví o svých pocitech, zážitcích myšlenkách. Z něj samotného neuvidíte ani záběr. Netradičně ztvárnění dokument. Ničemu to však neubližuje, stačí se zaposlouchat do Kurtova hlasu a představit si, čím si procházel. Ve své podstatě dost silný příběh, každý si ho však musí vykreslit sám.

Neberte tenhle článek jako kdovíjakou osvětu, protože jí jednoduše není. Nepláču z jeho smrti, nemívám mokré sny - přesto si ho dokážu vážit jako osobnosti, která i přes všechna úskalí dokázala vyšplhat na vrchol a nějaký čas zářit. Je mi trochu líto, že se nezdržel trochu déle.

Raději budu nenáviděn pro to, co jsem, než milován pro to, co nejsem. - Kurt Cobain