Už je tady zase. Pocit. Ten tíživý pocit, který tě táhne ke dnu. Nekompromisní svěrací kazajka. Kdybys neuměl překonat strach, nedokážeš vlastně nic. Nic. Vůbec nic. Proto se vlastně během svého života snažíme tenhle pocit překonávat. Přeskakovat tu pomyslnou hranici, zdolávat vrcholky i na první pohled nebezpečné srázy.
Proč? Protože nám nic jiného nezbývá. Pokud se chceme pohnout z místa, musíme to aspoň zkusit. Byť jen o malý kousíček. Udělat další pomyslný krok. Něco změnit. Cokoliv.
A o tom to je. O překonávání strachu. O překonávání dosavadních problémů. A taky vlastně o tom, kam až jste schopni zajít. Vlastně je to jenom o tom. Opravdu dokážeš cokoliv. Není to jen nějaký kec z učebnic, nýbrž krutá pravda. Je to jen o motivaci. A o tom, co všechno jste ochotni obětovat.
Strach je jen nepříjemný pocit, který tě svírá. Svírá tě na místě, kde jsi teď a nechce tě pustit dál. Nechce, abys mu jen tak upláchl. A tak tě sváže. Pevnými klíny tě přibije ke dnu. Jako by ti chtěl říct – zůstaň tady se mnou, neutíkej, vždyť je ti tady dobře. Kupodivu, ne vždycky má pravdu, i když nám tu svoji mnohdy vnucuje až nepříjemně často.
Ale na druhou stranu, ač je tahle emoce často chápána jako negativní, je sakra dobře, že ji máme. Jinak bychom neznali své hranice. Neuvědomovali bychom si, kam až můžeme svými činy zajít. Strach nás drží na uzdě. A každý ať si jí povolí, jak chce. To už je jen a jen na něm.
Vlastně, mám ten pocit celkem rád. Je takový nepředvídatelný, ochranářský a nespoutaný. Nesmrtelný.
