"Myslíš, že jsme ve vesmíru sami?" "Jakože jsme jenom my?" zeptala se s přemýšlivým podtónem, ze kterého bylo jasné, že o tom skutečně uvažuje. Žádná rétorická věta. Vlasy jí padaly do očí a oči se jí leskly jako kočce, na kterou v noci zasvítíte baterkou. Však ona byla podobnou kočkovitou šelmou. Kdokoliv si s ní jakkoliv více zahrával, ten toho později velmi litoval. Byl to ten typ holky, o které byste řekli, že nejspíše čurá ve stoje. Zkrátka uměla vystrčit drápky, když to bylo potřeba.
Katka však nebyla žádnou testosteronovou hříčkou. Byla normální mladou holkou, jen trochu více nedůvěřivou k jiným lidem. Upřímně, ani se jí v dnešním světě nedivím. Nikdy nevíš, kdy někomu rupne v bedně a oddělá tě na ulici. Jen tak. A lidi budou proudit kolem, zatímco ty se tam budeš v křečích svíjet a volat Boha, na kterého si nikdy nevěřil. Nikdo ti nepomůže. Nikdo. A kdyby se snad někdo našel, z pravidla bude už pěkně pozdě. Žijeme v tak uspěchané době, že zapomínáme, že i my jsme smrtelní. Zapomínáme na svou vlastní smrtelnost a smrt. A když nás to dožene, ostatní vás v tom nechají. Proč? Protože už mají něco jiného. Něco neodkladného.
"Pokud tam nahoře někdo žije, pravděpodobně o nás ví, a ví taky o tom, co tady spolu děláme, jak se k sobě chováme, protože jinak by se už přece objevil" zafilozoval jsem si a zapálil si doutník, abych mohl usměrnit své chuchvalce spletitých myšlenek a vyslat je ve formě kouřového oblaku směrem k nebi. Uklidňovalo mě to. A uklidňovala mě i její přítomnost. Vždycky jsem jsem potřeboval, byla tu pro mě. Nikdy jsme nebyli spolu jako pár. Prostě jsme jen tak existovali. Nikdo nepřemítal nad tím, proč to není tak či onak. Užívali jsme si plnými doušky přítomnosti. Protože jen v přítomnosti jsem měl pocit, že můžu o něčem říct, že to bude napořád. Jindy ne. Nerad jsem lhal sám sobě. Nerad jsem tvrdil o něčem, že to bude trvat dál. Že to bude napořád, když jsem pořádně ani nevěděl, jak to bude zítra.
Seděli jsme na staré dřevěné lavičce pokreslené nasprejovanými klikiháky na opěradlech a čučeli jsme do neustále živoucí, blikající, zhasínající a znovu rozsvěcující se žhnoucí koule pod náma. "Jsme jako mravenci" špitla a usmála se na mě. "Jak jako?" zareagoval jsem a snažil se z ní dostat vysvětlení. "Však se koukni, jak se to tam dole pořád hemží, jak to všechno umírá a zase se to znova rodí" dořekla a já jí musel dát za pravdu. Zrovna mi dohořel doutník, a tak jsem jej mrštil do té propasti pod náma. Dohořel. Všichni jednou dohoříme, vyhasneme, zemřeme. Já, ty..i ona. Pohlcovala nás tma, když se Katka naklonila ke mně tak blízko, že jsem cítil její parfém na krku. Zašeptala mi do ucha pouze dvě slova. Dvě slova, které však znamenaly celé věty, souvětí, knihy, svazky knih, a dost možná i celé knihovny. "Polib mě", špitla. A náhle jsme se pohltili i my dva.
Budík. Co se děje? Kde to jsem? Byl to všechno jen sen? A pak mi to dojde a začnu se usmívat od ucha k uchu. Jedině ve snu, v té snové krajině, můžete říct, že něco bude trvat věčně, a už v tom okamžiku vědět, že to tak skutečně bude. Tam jsme totiž s jistotou věděli, že spolu budeme pořád. A tak jsme se ztratili v těch světýlkách, záblescích a odlescích. Napořád.
