Vystřelit. A minout cíl.

Pomalu se připlížil ke kamenné rozvalině. Trosky starého, kdysi možná překrásného kostela. Tam, kde kdysi stála sakristie a opodál dřevěné lavice, se teď válely střepy z barevných vitráží, zatímco v rohu místnosti, což bylo asi to poslední místo, které ještě zůstalo celé, ležel spadlý, zlomený kříž. Podivné místo, pomyslil si a prodral se až k nejzažší zdi, kde měl nejlepší výhled. Propálená díra přes celou její délku působila trochu nepatřičně, skoro takové Boží oko, které nad tím vším bdí a naříká. Lehl si do střepů a přitiskl si pažbu pušky silně na rameno. Zadržel dech. Jeho cíl byl nedaleko před ním. Viděl ho zcela jasně. Nefoukal natolik silný vítr, aby mu jeho záměr překazil. Ukazovákem obemkl kohoutek. Poslední sekundy. Zmáčkl spoušť. Netrefil se. Promarnil šanci, zatímco jeho cíl, jeho cesta, za kterou šel, se rozeběhl jako polekaný králík, jako Emil Zátopek, který běží svůj životní závod a mizí v dáli. 

Hrabal jsem se zase sám v sobě. Vracel se na místa, do situací a momentů, možná tak trochu i k lidem, kteří jsou už pryč. Flashback. A tak trochu jsem zjistil, že jsem se trochu zmýlil sám v sobě. Víte, vyznat se sám v sobě, zvlášť u člověka, kterému je až na výjimky všechno ukradené, zatímco stále neví co sám se sebou, je těžké. Nesmírně těžké. 

Chci tolik a zároveň nic. Nemůžu zůstat u chtění, u snů, ač ty dětské přikrášlené fantazie jsou jedna z nejhezčích věcí, která mne snad nikdy neopustí. A hlavně - nechci se dožít chvíle, kdy zjistím, že ten svůj čas tady jsem víceméně promarnil něčím, co vlastně dělat nechci, co mě zas až tolik, ač jsem si to třeba zprvu myslel, nebaví a nenaplňuje.

Vážně nejsem dobrý programátor. A nevím, zda někdy budu. Nebaví mě řešení úloh, logické hádanky mne nikterak nevzrušují, přestože vždycky kolem sebe vidím ten povyk, když se najde bestiálně šťastný řešitel. Ale vytrvám aspoň teď a tady. A pak? Pak půjde někam, kde mě to bude bavit. Psaní? Filozofická fakulta? Milerád. Upřímně, nezajímají mě názory ostatních. Ne, že bych je nechtěl vyslyšet, ale ne v tomhle. Člověk, by měl jít za tím, co chce on. Ne ostatní, popřípadě společnost. Chceš se stát filmovým recenzentem, vyřezávat dřevěné loutky? Jen běž, seber se jdi za tím, co chceš!

Dráha programátora to už asi nebude. Uvidíme. Z některých klacků, které nám život často hází pod nohy, se mohou za čas stát platonické lásky. Tak bacha na to.