Zahodit všechno. A zemřít v divočině.

Není zrovna moc filmů, které by mě tak vzaly, abych o nich byl schopný přemýšlet ještě nějakou tu dobu po zhlédnutí. O to hezčí je to pocit, když nějakou takovou perlu najdete - která vás donutí se zastavit a zamyslet.

 

Dost možná je to tím, že film Into the Wild (Útěk do divočiny) je založen na skutečné události. A to je prostě úžasně mrazivé.

 

V devadesátých letech se čerstvě promovaný vysokoškolák Chris McAndless rozhodne, že nemůže žít svůj dosavadní život. Ne v téhle společnosti, která je už dost zkažená penězi. Peníze, které má naspořené na další studium věnuje na charitu a ten malý zbytek, co mu zbyl, jednoduše spálí. A začne cestovat. Sám. Krom toho si ještě vytvoří pseudonym Alexander Supertramp, možná proto, aby zapoměl na to, co byl předtím. Vstříc nebezpečné divočině, vstříc novým zážítkům, vstříc poznání sebe sama. A do nehostinných podmínek divočiny se vydá jen tak - sám s něco málo jídla. Chce se vrátit k prapůvodní podstatě člověka, kdy se může spolehnout jen na svou hlavu a na své ruce.

Chris cestuje, užívá si absolutní svobody a zjišťuje, že tohle přesně to, co mu v životě chybělo. Opovrhuje penězi a prakticky i svými rodičemi, kteří už přišli o veškeré naděje, že se někdy vrátí zpátky domů. Možná i kvůli tomu, že je film podle skutečné předlohy, jsem neměl pocit, že by jakákoliv postava byla zbytečná, nebo jednala neprosto debilně. Všechno do sebe hezky zapadá. Vlastně se jedná o neskutečně milý, mrazivě krásný film. Chris byl možná trochu rebel, ale všechny jeho kroky jsou opodstatněné, logické a absolutně pochopitelné.

Into the Wild je úžasný počin. Skoro jsem se až divil, jak mi to celé uteklo (film má stopáž jářku pěkných 148 minut). Skrývá v sobě několik úžasných poselství, myšlenek a skoro bych se až nebál tvrdit, že někomu dokáže změnit život, a když ne to, tak ho posunout někam dál.

Co ještě stojí za zmínku je soundtrack, v němž se vyřádil Eddie Vedder. Ano, frontman kapely Pearl Jam. A je...vážně parádní. Krom toho, že dotváří atmosféru filmu, což se asi tak nějak dá čekat, má hodně povedené texty a vůbec se hodí i na samostatný poslech. Výborná kytarovka, pohodička na dlouhé letní večery. A taková songa jako Society, je...prostě legendární. A "fucking society" je vlastně i to, co se ve filmu mnohokrát řeší - nespokojenost s dnešní společností. Útěk před všemi materialisty.

Pusťte si to.

"Tou nejzákladnější podstatou lidského ducha je jeho touha po dobrodružství. Radost ze života vyplývá ze střetávání se s novými zážitky a zkušenostmi, a proto neexistuje větší potěšení než mít před sebou nekonečně se měnící horizont a každý den spatřit nové a jiné slunce."

- Chris McCandless, 1992.