Nebe se přeměnilo v černou dámu v kabátě pobitými hvězdami. Svítili nám na nad hlavou a dávaly nám vědět, že aspoň někdo na týhle planetě má trochu energie nazbyt. "Víš, tohle je vůbec línej svět" řekl Barnabáš nad hrnek černého čaje a dlouze usrkl z toho svého. Byl jeden z těch teplých večerů, kdy vám přijde, jako by se zastavil čas a všechno kolem tak nějak zpomalilo. Seděli jsme v proutěných křeslech na terase pod širým nebem. "Nemáš tu žádnou jistotu, vlastně, jediná jistota je to, že nikdy není žádná jistota" pronesl a krátce se uchechtl.
Svit hvězd se odrážel v našem lesklém čaji a večer plynul líným tempem dál. "Koukni, támhle padá hvězda!" vykřikl jsme a snažil jsem se v té tmě ukázat, kterým směrem se má Barnabáš podívat. "To není padající hvězda, to právě někdo dopad na dno" tiše řekl Barnabáš a uvelebil se ve svém křesle. "Ten chudák, teď bude hledat, bude hledat sám sebe" chvíli se umlčel a pak důrazněji pokračoval "a když se nalezne, rozsvítí se vedle těch, co se našli". "A když ne?" zeptal jsem se "Tak zanikne, ztratí se, spadne do hlubin, kde mu už není pomoci". "Tohle je koloběh života, Viky, tohle je život" dodal s možná až otcovskou vážností. "Ale víš ty co? Pojď už radši spát, je pozdě, Viky".
Žádné komentáře:
Okomentovat