Prach jsi a v prach se obrátíš.Ačkoliv nemusím jakékoliv pánbíčkáře a teorie o vzniku světa coby povídka o geniálním designu a jeho designérovi mi přijde až nemístně směšná, tohle sedí. Něco na tý první knize přece jenom je. My samotní jsme přece jen nepatrný záblesk uprostřed toho všeho. To nepatrný probliknutí je náš život. A přesto jej mnohdy neumíme žít.
Občas mívám pocit, že nežiju, že cokoliv co dělám nemá žádný vyšší smysl, vlastně ani nevím, proč tomu tak je. Nepříjemný pocit plný rozporuplných pocitů i myšlenek. Vždycky, když se dostanu do tohohle stavu, snažím se z něj vymanit. Vypadnout ze stereotypu, z pevného řádu života, který by se mnohdy životem ani nemusel nazývat. Na druhou stranu však - kdyby nebylo stereotypu, nebyl by žádný každodenní řád a my nemohli ocenit ten ojedinělý pocit, když se vám povede z těch okovů dostat a okusit něco jiného.
Změna. Každá změna se dá ocenit. A je to s ní v podstatě jako s tou hvězdou - vidíte jí, jak jasně září, ale ještě nevíte, že může pohasnout, zaniknout. Žijeme příliš krátce na to, abychom každý problém, každou změnu, kterou musíme prodělat, složitě analyzovali a zkoumali. Někdy je jednodušší do toho skočit po hlavě - ač o hodně těžší. A pak? Pak se uvidí. Nikdo, nikdy vám nemůže s jistotou říct, co bude.
To problesknutí je moc rychlé na to, abychom se trápili. Ale zase moc pomalé na to, abychom se netrápili vůbec.
Je to paradox už sám o sobě. Ale...už to prostě tak je. Stejně jako můj sen o tom, že se dotknu hvězd. Někdy. Někde. S někým.
Žádné komentáře:
Okomentovat