Nedávno jsem však okusil daleko větší odvaz. Koncert pardubické kapely Vypsaná FiXa, na který jsem prostě musel zajít. Byla to nutnost. Už si je do uší pouštím nějaký ten rok. Nutno uznat, že ačkoliv jsem si myslel, že pro mě něco jako “nejoblíbenější hudební interpret” neexistuje, existuje. Jsou to právě oni. Nespoutaní, melodičtí mimozemšťani, co “prostě řežou do kytar”.
A ten živý akt je na tom to nejlepší. Pulsující řvoucí dav, v němž každý zaujímá svoje místo. V němž si připadám, jako v déjà vu. Jako bych všechny ty lidi znal už od malička. Teď se tu jen sešli, aby si trochu užili života. Zatančili, vypili pár drinků a odešli.
Atmosféra, která by se dala krájet. Pomalu proplouvá vzduchem, aby vás běhěm několika songů naprosto uzemnila, smetla na zem a rozdupala na prach. A když vstanete a všechno je za vámi, jste bestiálně šťastní, že jste to přežili ve zdraví.
Koncert Vypsané FiXy je pro mě něco jako oáza uprostřed pouště. Vypnutí všeho nepotřebného. Vlije se mi nová krev do žil a srdce se rozeměje. Během toho všeho si připadám jak v drogovém opojení, při kterém zapomínám na problémy někdy až moc všedního života.
Když nad tím tak přemýšlím, vedu celkem nudný život, který nemá moc dobrých vyhlídek na budoucnoust. Asi to vidím moc černě. Možná bude všechno OK. Možná budu nakonec vést zajímavý a šťastný život. Možná…
Když přijdou dny, kdy se nevyznám ani sám v sobě (a ty teď mívám zatraceně často), tohle mi pomůže. Je to závislost. Závislost na zážitku, který mi nedá spát. Diagnóza asi neexistuje. Díkybohu.
Žádné komentáře:
Okomentovat