Jak jsem překvapil sám sebe

Původní práce na kompozici z češtiny, z které jsem dostal za jedna. Na psaní teď zbývá čím dál méně času, takže práci zařazuji i na Mladého muže. Pevně doufám, že se bude líbit! 

Hned na úvod bych rád skromně poznamenal, že nejsem člověk, který by často překvapoval sám sebe. Ba právě naopak. Když sám sebe překvapím, tak většinou nemile, ale o tom zde psát raději nebudu. V následujících řádcích popíšu, kterak jsem si já, jakožto strašný sportovní antitalent, hledal cestu ke sportu. A že to byla cesta trnitá! Již od mala jsem byl sportovní dřevo, vlastně nic mi nešlo, vše mi padalo z rukou a když došlo na nějakou týmovou hru, zpravidla jsem býval vůbec nejhorší. Táta mě sice nutil a snažil se seč mohl, ale nedocílil svého. Jako malý jsem byl strašlivě neohrabaný a můj odpor k jakékoliv aktivitě nabíral astronomických výšin.

 Vlastně se to poměrně zlomilo až okolo třinácti let, kdy jsem v létě od rodičů za dobré mravy a známky ve škole dostal konečně kolo, na kterém se dalo jezdit. Ba co víc, jízdu na kole jsem si přímo zamiloval. Tenkrát se mi hlavou prohnalo dost myšlenek, myšlenkových vzpomínek do dob, kdy jsem kolo proklínal a brečel, když jsem ho jako malý capart objevil pod vánočním stromečkem. Tak nějak jsem došel k tomu, že člověk se neustále mění. Jak my, tak okolí. A nic není definitivní, nikdy s jistotou nemůžeme říci, že by něco bylo definitivní, protože jednoduše není. Možná tak smrt. Jízdu na kole jsem si každopádně začal pořádně užívat, kochal jsem se krajinou, ve volných chvílích jsem tahal ven kamarády do lesů na cyklostezky a každou chvíli štval tátu tím, že jsem svůj neohrožený bicykl píchl. Pořád jsem ale stagnoval jen u kola, což je abych pravdu řekl, pouze sezónní záležitost.

 Zbytek roku jsem tedy zpravidla nijak aktivně netrávil, tedy pokud se aktivní hraní videoher nově neřadí mezi sporty. Pořád jsem byl ten sportovní nešika, kterého si spolužáci na tělocviku volí do týmu jako posledního z těch trosek, co zbyli. Ledy se prolomily a loňský rok, kdy jsem dostal hrozivé nutkání něco začít dělat. Dřív jsem mohl nenávidět sporty sebevíc, teď však přišla na mne slabá chvíle, které se nedalo ubránit. A tak jsem někdy v polovině loňského roku nazul tenisky, oblékl kraťasy a pravidelně vyrážel běhat do lesa.

Začalo mě to uklidňovat, radoval jsem se z každého zlepšení a na další protažení jsem se vždycky těšil. Jenže přišla zima a nade mnou se vznášel další podivný otazník - co teď? K závěru roku 2011 jsem tedy zkusil začít plavat, a nutno říci, že mi to vydrželo až do dnešních dní. A plavaní beru jako neskutečný relax, zvlášť když při každé návštěvě nezapomenu na saunu a vířivku. Nutno uznat, že veškeré sporty dělám čistě z vlastního popudu, nechci patřit do nějakého týmu, nejsem soutěživý. Přesto přese všechno jsem překvapil sám sebe, že jsem si dokázal najít k něčemu takovému cestu. Ba co víc, že mi to dokonce dělá radost.