Probouzecí

Ráno, šedivý ráno jako každý jiný. Prázdniny odpluly do nikam a přesto, že to je jen pár dní, co ses mohl válet v posteli až do pozdního odpoledne, čučet na filmy a nic neřešit, zdá se ti to jako strašná doba. Jako by to všechno vůbec nebylo, jen jakejsi opar. Poblouznění s tunou vzpomínek, na který by byl hřích zapomenout.

Probouzíš se s tradičnim podkresem v podobě drnčícího mobilu. Svoje tělo dopravíš z postele směrem do koupelny, i když se podobně jako autíčko na setrvačník zoufale snaží vracet tebe i tu tvou fyzickou schránku zpátky do postele. Čumíš na sebe do zrcadla, čumíš do sebe, do všech těch svejch niterních pocitů, co ti teď v tomhle okamžiku kolujou a proplouvaj mozkem. Zas ráno.

Čištění zubů v koupelně, v puse je nádherně! Na sebe natáhneš džíny, co nosíš vlastně vždycky. Ještě na sebe hodíš tričko, co ti jako první padne pod ruku. Jakákoliv větší aktivita by tě v tomhle ranním shonu spíš znova uspala. Klížej se ti oči, ale víš, že musíš jít. Musíš jít dál. Musíš jít ven bojovat s dopravou, aby ses dostal tam, kam všichni chtěj.

Školní kolotoč znova začal, poznáš to už podle nechutnýho počtu vajglů, co se válej před těma všema ústavama. Ještě, že tebe ta představa, že posnídáš cigáro vždycky spolehlivě odradí. V buse se snažíš nevnímat okolí. Všechny ty anonymní tváře bez radosti. Cestuješ s hudbou na hlavě, aby ses z toho všeho nezbláznil. Hlavně z toho uspěchanýho vzduchu, co je cejtit všude kolem.

A tak nějak zjišťuješ, že je ti vlastně fajn. Že ty ranní cesty nejsou tak černý, jak se zdaj. Jen se musíš naučit vnímat tu skoro neviditelnou krásu kolem. Umět se radovat z maličkostí, jako když se uprostřed noci probudíš, zamžouráš na foun a zjistíš, že můžeš ještě spát. Všechny tyhle pozitivní pocity vsakuj jako houba vodu, protože je to jedinej způsob jak přežít ty vlny negativismu všude kolem.