Lapal po dechu. Jeho život byl jako písečná poušť. Písek ho dusil a pálil do nohou. Už nemohl dál. Už nemohl dál snášet ten tlak. Samotu. Opuštění. Neměl pro co žít, neměl pro koho žít a oáza byl ten nejlepší sen, co znal.
A teď? Teď tu stál, na okraji zaplivaného mostu s rozšlapanými žvýkačkami, ale i na pokraji svých sil. Myslel na to víc než před tím. Nechtěl si to přiznat, ale bylo to tak. Už není cesty zpět, teď ne.
Vlak dojel na konečnou stanici a z povzdálí se začaly ozývat výkřiky "vystupujte, konečná!". Tohle byla jeho konečná stanice. Dojel. Dojel na lidskou blbost, pokrytectví a především to, že nenašel to, co během svého krátkého života hledal.
Přestal hledat. Nechal se tím pohltit. Roztrhal se na kusy.
V článku ať si každý najde co chce. Nepřímo souvisí s citátem z knížky Kdo chytá v žitě, který zní:
“Člověku, který padá, není dáno ucítit ani uslyšet, že dopad na dno. Prostě padá a padá. A tohle je určeno lidem, kteří v tom nebo onom období svého života hledali něco, co jim okolí nemůže poskytnout. Nebo si aspoň mysleli, že jim to jejich okolí nemůže poskytnout. A tak se vzdali hledání. Vzdali se dřív, než začali vůbec hledat.“
Jedna z nejlepší, ač děsivě pravdivých myšlenek, se kterou jsem se kdy setkal. Už pro tohle by měl člověk číst. Dostane se do kontaktu s myšlenkami, které by ho buď nenapadly, nebo by k nim neměl přístup.
Čtěte a nepřestávejte hledat ;)
Tak to je docela smutné :(..
OdpovědětVymazatA děkuju moc, tvůj blog je taky super. A články o škole moc nepíšu :D, tenhle byl výjimka :D.