Holka v converskách

Znal jí už dlouho. Možná déle než by chtěl. Ne proto, že by jí neměl rád, že by necítil to napětí, které se ho zmocní pokaždé, když s ní je, když s ní mluví, a kupodivu i tehdy, když si s ní byť jen píše.  Ale proto, že ho tak trochu hryzalo, že si jí nevšimnul dřív, že se nerozhoupal trochu dřív a sám jí někam nepozval.

Teď už to bylo za ním. První oťukávání proběhlo a tak nějak vyplynulo zcela spontánně, skoro to ani nečekal. Prostě se naskytla příležitost. A on šel. Musel. Jinak by se asi tiše zbláznil. Ne z ní, ale sám ze sebe. Někdy prostě nedokázal překonat svojí nesmělost.

Byla to do sebe uzavřená intelektuálka. Aspoň mu tak zezačátku připadala a postupně se přesvědčoval o tom, že taková skutečně je. Měla neustále vypůjčenou minimálně půlku knihovny a ráda sjížděla filmy, které byste do ní vůbec neřekli. Krom toho přemýšlela o věcech, o něž by průměrná uhrovitá pipka nezavadila ani koutkem oka. Byla jiná než ostatní. Vybočovala z řady a to ho přitahovalo nejvíc. Rozbila zeď přesně tak, jak Pink Floyd ve svém albu The Wall…

Občas se přistihnul, jak na ni myslí. Aniž by chtěl. Třeba na to, co měla na sobě posledně. Přišlo mu krapet nezvyklé, že nosila conversky. Přišlo mu to krapet punk a moc mu to k ní nesedlo. Ale třeba se mýlil. Zas tolik jí neznal. Třeba to byla černá labuť, klidná sopka, která o sobě nedává moc vědět, ale prostě je. Existuje. A když se probere, smete vše, co jí stojí v cestě.  Každopádně, vždycky jí to slušelo. Ještě jí to nikdy neřekl. Asi by to měl udělat.

Nejhorší byla ta nejistota. Nevěděl, co bude dál. Nevěděl, jestli to, co cítí on, ona cítí taky. Bylo to dost možné. Párkrát mu to tak přišlo, ale nechtěl se nechat zlákat první pozitivní a krapet nasládlou myšlenkou. Nechá to plynout.

Jen občas trochu šťouchne do kormidla.