Ticho

Chvíli tam oba ještě stáli. Jak Igor, tak Martin, co stál opodál, opíral se o prastarou omítku hotelu Corleone a šahal po cigárech do bundy. Cosi z nich vyprchávalo. Snad život, snad nadšení. Chuť do života? V době plný teleshoppingů je možný přece všechno. Igor chvíli čučel na odrazy žlutejch taxíků, co stály nasázený před hotelem na parkovišti jak pěšáci na šachovnici. Tahle chvíle byla jejich. Celá ta atmosféra se do nich vpíjela až do morku kostí.

A zatímco okolní tmu prozzařovali neonové cedule lákající na okolní priváty, kde dostanete holku bez práce, řekl do toho ticha, které vlastně vůbec tichem nebylo, Igor svou památnou větu "Nenech ostatní, aby ti posrali to, co si můžeš posrat sám" a hodil cigaretu, která ho už začla pálit do prstů na zem. Martin se na něj lehce otočil, zazubil se a trochu upravil svůj všudypřítomný nepřítomný výraz, a z tohoto postavení náhle odvětil "Kurva kámo, zlatý slova". Igor se pousmál a svědomitě zašlápl svůj nedopalek. Vyrazili. Odcházeli od hotelu Corleone. Mizeli večerním tichem, které bylo spíše šumem opileckých výkřiků cizinců odchytávajících unavené taxikáře a štěbetání lehkých holek čekajících na práci. Ztratili se ve tmě, ztratili se mezi cedulemi Večerka Minimarket a Privát Magda. Ztratili se.