Odraz v kouřovym skle

Je skoro jaro, ale já žádný světlý vyhlídky nevidim. V duši mám ještě zimu a pěkně temnou. Poslední měsíc byl takovým ztělěsněním odříkávání. Přišlo moje první zkouškový na vysoký škole a já se měl co ohánět, abych všechno úspěšně dokončil. Zříkal jsem se všech a všeho. Nejsem moc studijní typ a už vůbec neumím hospodařit s časem, takže si asi dovedete představit, jak to dopadlo. Nicméně, není všem dnům konec. Zkouškový skončilo a já (ač jsem v to moc nedoufal), úspěšně složil všechny zkoušky (a že jich bylo!).

Ale moje nálada jakoby zmrzla. Nevím, zda je to aktuálním ospalým počasím nebo všemi událostmi, co se kolem ději... Jako bych uvíznul na jednom místě. V ničem teď nevidim moc smysl a už vůbec nepobírám, za čím se vlastně ženu. Popravdě, hrozně mě tyhle nálady serou. Dodneška jsem nepřišel na to, kde se vlastně berou (až jsem z toho utvořil rým). Určitě je to jasnej ukazatel toho, že něco ve mně je špatně.

Jenže kde začít? Co změnit? Jak se změnit? Tolik otázek a žádný odpovědi. Mám problém vůbec cítit nějaký emoce vůči takřka čemukoliv. Můj život je teď nejasnej jak odraz v kouřovym skle. A ačkoliv bych moc rád někam vyjel a nadechnul se čerstvýho vzduchu, bojím se, že bych před těmi problémy jen utíkal.

Zkoušky mě krom stresu a spánkový deprivace dovedly ale i k poměrně zajímavým knížkám, ke kterým bych se dobrovolně asi nedostal. Jednou z nich bylo i Umlčené tělo od Roberta F. Murphyho. Zpověď amerického univerzitního profesora, který se někdy kolem padesáti dozví, že má nádor v páteři, který neúprosným tempem roste. Celou knížku tedy pobral jako dlouhodobý antropologický výzkum. Takže se dočítate o všech etapách nemoci a psychických stavech, které si on sám prožívá. Není to jednoduchý a už vůbec ne hezký čtení. Celá knížka je prošpikována odkazy na ostatní vědce a jejich poznatky, takže určitě to není knížka do postele na pár stránek před spaním.

Proč o tom ale vůbec mluvím, Murphy se v knize zmiňuje o Claude Lévi-Straussovi. Ten tvrdí, že myšlení všech lidí je veskrze stejné. Všichni máme určitou potřebu řádu a pokud v něčem řád nevidíme, musíme si jej vymyslet. Naše mysl se snaží zavést řád do všeho, co pozoruje. Hledáme řád, protože nám umožňuje předvídat a tím se vyhnout nebezpečí světa - dovoluje nám jednat ve světě, který postrádá smysl.

Jsou věci, které nám můžou tenhle řád narušit - třeba vážná nemoc. Když nic, tahle myšlenka je zatraceně silná a já myslím, že si teď nějakým tím "narušením" taky procházím. Teď ještě zjistit, co jej vlastně způsobilo :(

Zdar a sílu v tomhle období.

Anetu Langerovou považuju za jedinou výherkyni Superstar, která se dá označit jako zpěvačka. Tenhle song to jasně dokazuje. "Nebylo by tání, bez zimy..."