Nevšední každodennost

A je to tu zase. Nepřekonatelná touha se trochu vypsat. Venku zuří sněhové šílenství, které snad nikdy neskončí. Taky jsem dneska skutečně ocenil fakt, že řidič v autobuse topil. Neocenitelné je to ale i tehdy, když je začátek jara. Obleva. Všichni ještě v zimních bundách a týpek v buse si samozřejmě zatopí. Proč ne. Sám má jenom košilku. Paradox. Pot. Hnus.

A zajímaví jsou i ti lidé. Dneska nějací snědí spoluobčané, co se prostě rozhodli, že se ty dvě zastávky k bývalé Poldovce svezou. Byla to snad celá rodina. I Nightwork by z nich měli radost. Jedna tepláková souprava za druhou. Nečekaně však vystoupili hned na další zastávce. Jedné indiánce se udělalo špatně, tak vyběhla z autobusu a začala zvracet do sněhu. Nic moc pohled. Dovršila to už jen slova jednoho z nich „No co se divíš, je těhotná“.

Když to tak po sobě čtu, nejradši bych tyhle řádky zmuchlal a zahodil. Nebo to celé pojmenoval „Nevšední každodennost“. Kdo ví, co nakonec udělám. Pravdou zůstává, že tyhle řádky mají asi nulovou informační hodnotu. A jsem si toho vědom. Tak to, prosím, berte na vědomí. Píšu to celé v těžkých chvilkách, kdy nejde internet. Kurvafix. Asi příliš velká zima, že i ten kyslík zamrznul. Pche.

Na druhou stranu se ale divím, kolik toho za tu dobu stihnu. Pokud máte problémy s časem, nestíháte a tak dále, jednoduše odpojte internet. Aspoň do té doby, než práci, kterou chcete udělat, neuděláte. Pomůže to asi tak na 110%.

V pátek bych celkem rád zašel na koncert Sunflower Caravan. Problém je, že se mi tam samotnému nechce. Ale, možná tam sám skončím. Potřebuji rozmrznout, zase nasát nějakou energii. V posledních dnech se totiž cítím, jako bych neustále napůl spal. Tělo chce spát, ale nemůže.

Z reproduktorů se  line Vypsaná Fixa, která se asi nikdy nevypíše. Kocour mi vrní na klíně. A všude černočerná tma. Idylka. Pro psaní ideální kombinace. Tak se mějte hezky lišáci, já to pro dnešek asi zalomím.

(a celé to zveřejním asi zítra (ve chvíli, co to čtete asi dnes) - zpropadený výpadek)