Život je plnej překvapení, i když tomu častokrát musíš trochu pomoct. Do něčeho strčit, aby se něco stalo. Tentokrát toho ani tolik dělat nemusel...
Byl začátek dubna. Začátek jara a novýho života, jak to v tomhle ročním období už bejvá. Těšení z lepšího počasí a blížícího se konce školy. Den, kdy po dvou letech přijela do tohohle špinavýho města jeho oblíbená kapela, aby tu po sobě zanechala energii, který tohle město tak zoufale potřebuje. Nabít se tou energií a vyčistit mysl. To je to, co potřeboval už setsakra dlouho. A pak to byl taky den, kdy se seznámil s ní. Trochu ulítlá zrzka, jejíž vlasy nebyly úplně zrzavý. Karol. Nejvíc ho na ní zpočátku zaujalo, že poslouchala tu samou kapelu, co on naprosto zbožňoval. A že měla pihy. Byl to jen maličký střípek toho, co všechno se mu na ní líbilo. Bohužel pro něj, nebyla tu tak úplně sama. A tenhle večer skončil přesně tak rychle, jak vůbec začal. Jediný, na co se tenkrát zmohl bylo to, že jí pozval na pivo. Jen tak, bez rozmyslu. Navěky smířen s tím, že tohle je krajina, do který nikdy nezavítá. Taky, že skoro ne. Nicméně zuřiví snílci neztrácejí naději.
Ledy roztály až s prvním prázdninovým sluncem. Odvážného muže napadla ďábelská myšlenka. Jeho nedostačující profilovka na nejmenované sociální síti by šla vyřešit tím, čím se ona zabývala. A co jí také naplňovalo. Focení. Nechat se vyfotit, to byla přijatelná oběť za to, že jí mohl někam vytáhnout. Teď nebo nikdy. Ten okamžik, kdy vidíš dva týpky z westernu, jak na sebe mířej pistolí a ty čekáš, jak to vlastně dopadne, nervy bez sebe a tikající hodiny nad hlavou. Jsou jen dvě možnosti, říkal si. Buď to bude katastrofa nebo ne. Nic mezi tim. Buď kulka trefí srdce nebo mine. Moc si nevěřil, pořád nezapomínal na to, že byla zadaná. Sice nešťastně, ale byla. On je vždycky kluk holky, o kterou se snažíte, pro vás nesmírnej chudák, co si budeme povídat. Jenže ani ona se netajila tím, že ten jejich románek asi brzo skončí. Plusový body pro jeho sebevědomí, i když mozek dokola převíjel jako zaseknutou kazetu hryzavou myšlenku, že na tuhle prostě nemá.
Mýlil se. Racionální myšlení prohrálo na plný čáře. Bylo to jako kdyby fotbalovej outsider z očekávaný prohry vykouzlil vyhranej zápas. Jako dobrá známka z matiky. Něco, čemu napoprvý nemůžete uvěřit. Focení, útěk z kafárny před objednáním, skákání na vytažený matraci vedle popelnic, pozvání na Kofolu a poslouchání Vypsaný fixy. V ten den se toho stalo hodně. Jejich mysli byly propojený. Tolik témat, tolik věcí, co si nestihli říct... Umíral tenkrát touhou po dalším setkání.
A ta chvíle nastala. Bylo to zrovna druhý rande. Seděli na vytažený dece v parku. Opodál se válel polomrtvej bezďák. Poznávací znamení tohohle města. Idylka. Zfetovaní sebou se váleli na sluncem prohřátý zemi. Neuvěřitelná síla okamžiku a vůbec toho všeho napětí, co viselo ve vzduchu. A pak se znenadání posadila a nervózně se na něj podívala. Řekla větu, kterou si bude pamatovat asi do smrti: "Víš, asi bych ti měla něco říct" vypadlo z ní, zatímco se na něj dívala svýma modrýma očima. Znervózněl, v nanosekundě si psal parte a poraženecky doplňoval její slova o "myslim, že bude lepší, když zůstanem kamarádi".. To se nestalo. Místo toho tu věta doplnila o "ale nevím, zda na to mám...". Rozená váha. Stalo se něco, co nečekal snad nikdo. Začala ho líbat. Jejich rty se střetly, a on zaskočen událostmi posledních několika vteřin, musel uznat, že byl právě sbalen. Holkou, o který si myslel, že neexistuje vesmír, ve kterém by s ní byl. Kecy.
Kulka trefila srdce a zavrtala se hodně hluboko. A on se zamiloval. Do jeho víly z lesa, lesní dryády, co byla v podstatě úplně stejná jak on. Upečená ze stejnýho těsta.
Tak přesně tahle víla má dneska sedmnáctiny. Všechno nejlepší!
Takže Karol, teď už sám za sebe - dík moc za všechny ty okamžiky s tebou, za ty prožitý dny a noci, koncerty, zážitky.. Nikdy tě nebudu mít dost. Objevil jsem v tobě svý druhý já. Druhýho blázna, co mi vždycky zlepší náladu už prostě tím, že je. Mám pro koho žít. Ty dny už prostě nebudou tak šedý jako dřív. A to je pro mě strašně moc. Takže prosím, zůstaň pořád taková, jaká jseš. Nechci dokonalou holku. Chci tebe. Protože ty jsi pro mě dokonalá. Nikdo jinej, nikdy. Doufám, že ten další rok si užiješ víc, než ten předchozí! :)
Miluju tě. Na všechny způsoby, jaký si dokážeš vybavit.
Ledy roztály až s prvním prázdninovým sluncem. Odvážného muže napadla ďábelská myšlenka. Jeho nedostačující profilovka na nejmenované sociální síti by šla vyřešit tím, čím se ona zabývala. A co jí také naplňovalo. Focení. Nechat se vyfotit, to byla přijatelná oběť za to, že jí mohl někam vytáhnout. Teď nebo nikdy. Ten okamžik, kdy vidíš dva týpky z westernu, jak na sebe mířej pistolí a ty čekáš, jak to vlastně dopadne, nervy bez sebe a tikající hodiny nad hlavou. Jsou jen dvě možnosti, říkal si. Buď to bude katastrofa nebo ne. Nic mezi tim. Buď kulka trefí srdce nebo mine. Moc si nevěřil, pořád nezapomínal na to, že byla zadaná. Sice nešťastně, ale byla. On je vždycky kluk holky, o kterou se snažíte, pro vás nesmírnej chudák, co si budeme povídat. Jenže ani ona se netajila tím, že ten jejich románek asi brzo skončí. Plusový body pro jeho sebevědomí, i když mozek dokola převíjel jako zaseknutou kazetu hryzavou myšlenku, že na tuhle prostě nemá.
Mýlil se. Racionální myšlení prohrálo na plný čáře. Bylo to jako kdyby fotbalovej outsider z očekávaný prohry vykouzlil vyhranej zápas. Jako dobrá známka z matiky. Něco, čemu napoprvý nemůžete uvěřit. Focení, útěk z kafárny před objednáním, skákání na vytažený matraci vedle popelnic, pozvání na Kofolu a poslouchání Vypsaný fixy. V ten den se toho stalo hodně. Jejich mysli byly propojený. Tolik témat, tolik věcí, co si nestihli říct... Umíral tenkrát touhou po dalším setkání.
A ta chvíle nastala. Bylo to zrovna druhý rande. Seděli na vytažený dece v parku. Opodál se válel polomrtvej bezďák. Poznávací znamení tohohle města. Idylka. Zfetovaní sebou se váleli na sluncem prohřátý zemi. Neuvěřitelná síla okamžiku a vůbec toho všeho napětí, co viselo ve vzduchu. A pak se znenadání posadila a nervózně se na něj podívala. Řekla větu, kterou si bude pamatovat asi do smrti: "Víš, asi bych ti měla něco říct" vypadlo z ní, zatímco se na něj dívala svýma modrýma očima. Znervózněl, v nanosekundě si psal parte a poraženecky doplňoval její slova o "myslim, že bude lepší, když zůstanem kamarádi".. To se nestalo. Místo toho tu věta doplnila o "ale nevím, zda na to mám...". Rozená váha. Stalo se něco, co nečekal snad nikdo. Začala ho líbat. Jejich rty se střetly, a on zaskočen událostmi posledních několika vteřin, musel uznat, že byl právě sbalen. Holkou, o který si myslel, že neexistuje vesmír, ve kterém by s ní byl. Kecy.
Kulka trefila srdce a zavrtala se hodně hluboko. A on se zamiloval. Do jeho víly z lesa, lesní dryády, co byla v podstatě úplně stejná jak on. Upečená ze stejnýho těsta.
Tak přesně tahle víla má dneska sedmnáctiny. Všechno nejlepší!
Takže Karol, teď už sám za sebe - dík moc za všechny ty okamžiky s tebou, za ty prožitý dny a noci, koncerty, zážitky.. Nikdy tě nebudu mít dost. Objevil jsem v tobě svý druhý já. Druhýho blázna, co mi vždycky zlepší náladu už prostě tím, že je. Mám pro koho žít. Ty dny už prostě nebudou tak šedý jako dřív. A to je pro mě strašně moc. Takže prosím, zůstaň pořád taková, jaká jseš. Nechci dokonalou holku. Chci tebe. Protože ty jsi pro mě dokonalá. Nikdo jinej, nikdy. Doufám, že ten další rok si užiješ víc, než ten předchozí! :)
Miluju tě. Na všechny způsoby, jaký si dokážeš vybavit.
Karol všechno nejlepší k narozeninám a vám oboum ještě spoustu nezapomenutelných zážitků! :-)
OdpovědětVymazat