Necejtit nic

To divný meziobdobí mezi podzimem a zimou. Mráz štípe do tváří, ale kalendář si stále tvrdí svou. Podzim, co se ani nedá nazývat podzimem. Igor tohle období nesnášel. Bylo totiž naprosto stejný jako on. Každou chvíli nejistý a chladný. Nikdo nikdy nevěděl, co má od něj očekávat. Světlo nebo tmu, úsměv nebo kyselou grimasu. Jednou takhle, zítra jinak. Rozdíl byl v tom, že počasí a člověk nejsou věci, co se dají zaměnit. Bohužel. Když je hnusně, stačí přečkat tohle období a hle - nakonec vysvitne sluníčko. Problém byl, že u Igora nikdy nic jako Slunce nevysvitlo. Všechny jeho vztahy vyhasly tak rychle jako začaly. Nic ho nebavilo, zapomněl se umět bavit. Vyhasl a vychladl. Zevnitř. To by taky důvod, proč se odstěhoval sem. Na opuštěnou samotu hluboko do šumavských lesů, kam málokdo vkročil. Byla to jasná volba. Moc dobře si vzpomínal na ten inzerát v pátečních novinách: Roubená chata na prodej, opravy nutné, na samotě, Šumava.

Stál na prahu svý koupě života a necítil nic. Absolutně nic. Vzduch nasáklý mrazem koloval všude kolem. Emoce? City? Prázdno. Zapomněl na tyhle věci. Nechal je daleko za sebou ve městě. Jediný, co tu cítil byla ta zima. A vůně lesa. Pro něj to bylo jediný místo, kde si připadal svobodně. Daleko od všeho. A to mu vyhovovalo. Byl to totiž jediný způsob, jak dokázal ještě něco cítit. Něco v sobě probudit, rozdmýchat ty zbytky toho mála, co v sobě ještě měl. Zapálil si cigaretu,aby si vychutnal tu krásu všude kolem, co ani nedokázal absorbovat. S každým potáhnutím ho zaškrábalo na plicích. Přece jenom něco cítil. 

Věděl, že se sám vnitřně zabijí. Že si vlastní rukou bodá kudlu do srdce, která jednoho dne zasáhne cíl. A že ten jeho cíl je pekelně blízko. Stačí chvíli počkat. Rok dva... To ostří jím projede jak máslem. Nedokáže už s tím nic udělat, nedokáže se pohnout a zvrátit svou životní linii. Hodil cigaretu na zem a udupal nedopalek. Vzdal to, napsal sám sobě epitaf. Dopadne úplně stejně - zašlapán do země jako odpad. A od odpad, jak všichni dobře víme, nikdo nestojí...